Vybrané články
z týdeníku The Economist

Norové cynicky vydělávají na válce v Evropě. Měli by víc pomáhat

Vyšponované ceny energií zajistily severské zemi mimořádné příjmy. Měla by být se zbytkem kontinentu solidárnější

Norové cynicky vydělávají na válce v Evropě. Měli by víc pomáhat
ilustrační foto | Shutterstock.com

Evropské trampoty mívají sklon nečekaně putovat na sever do Norska. Nejukázkovější příklad se stal v roce 1870, kdy se dva francouzští vojáci pokusili proklouznout z měsíce Prusy obléhané Paříže v horkovzdušném balonu. Chtěli doručit bitevní plány jednotkám za hradbami města. Jenže to nedopadlo dobře. Místo krátkého výsadku na venkov je čekala devatenáctihodinová, větrem hnaná odysea přes souš a moře.

Dvojice nakonec ztroskotala na ledové hoře západně od dnešního Osla, zhruba 1400 kilometrů od zamýšleného cíle. Místní, okouzlení létajícím vehiklem, bleskově doručili zmrzlé Francouze do hlavního města. Na jejich počest se konaly večírky, psaly se básně, vypila se spousta šampaňského a provolávala se sláva Francii. Rozmrzlí Francouzi po týdnu odjeli s 23 800 franky, na tehdejší dobu úctyhodnou sumou, která se vybrala ve veřejné sbírce. Tento incident podle politického analytika Paala Frisvolda jasně ukazuje, že Norové „upřímně touží projevit sounáležitost a podpořit řešení evropských konfliktů“.

Dřímá v norských srdcích tato vášeň i dnes? Ukrajinci už celé měsíce bojují, Evropa se třese strachy při představě účtů za energie a druhá nejbohatší země kontinentu (po Lucembursku) zatím podezřele bohatne. Pro Norsko, čtvrtého největšího vývozce zemního plynu, bylo dodávání ropy a zemního plynu Evropě vždycky lukrativní.

Od chvíle, kdy Rusko, jeho rival na poli udržování Evropy v teple, udělalo z plynovodů zbraň, je to lukrativní až nemravně. S tím, jak se válka a následná energetická krize protahují, působí částky plynoucí na sever Evropy vysloveně trapně. Místo, které pěstuje image síly dobra, je obviňováno, že profituje na válečném konfliktu.

Vejce za bilion dolarů

Norsko by bylo bohaté, i kdyby před padesáti lety nenarazilo v moři na ropu. Obří množství energií, které dnes exportuje, je pouhou třešničkou na dortu velkou jako balon. V běžných letech vydělá Norsko prodejem ropy, plynu a elektřiny přes padesát miliard dolarů neboli deset tisíc dolarů na jednoho Nora. To bohatě stačí na pohánění skandinávského sociálního státu a ještě zbude dost na spoustu letních srubů u malebných fjordů.

Norské zisky z vývozu energií díky válce na Ukrajině přesáhly 200 miliard ročně. Kdyby Norsko tyto peníze (rozumně) neukládalo do státního investičního fondu, mohl by si teď každý Nor vyzvednout šek na čtyřicet tisíc dolarů – což zhruba odpovídá HDP EU per capita. Místo toho si musí 5,5 milionu obyvatel vystačit s vědomím, že navzdory nedávnému poklesu ceny norských investic sedí na vejci v hodnotě 1,2 bilionu dolarů.

Ještě nedávno to Evropané, hlavní norští zákazníci, nijak nekomentovali. Jakýkoli zdroj energie neruského původu byl vítaný, přičemž alternativu představovaly především Blízký východ a severní Afrika. Západním politikům se míň příčilo žadonit o uhlovodíky u norského ministra než u autoritářských ropných potentátů. Norsko za to chtělo jen to, aby se EU mírnila ve svých kázáních o tom, jak nezbytné je, aby rychleji upustilo od fosilních paliv.

Norsko posílilo těžbu plynu, jak jen to šlo, a dokonce potlačovalo stávky odborů, jen aby energie nepřestala proudit. Poslalo také peníze na podporu Ukrajiny a připojilo se k sankcím, které uvalila na Rusko Evropská unie, klub, do něhož samo ani nepatří. (Nachází se ovšem v širším Evropském hospodářském společenství a tuto rezervovanost si může dovolit právě díky svému ropnému bohatství.)

Energetická krize se však prohlubuje a atmosféra houstne. Tváří v tvář zachraňování vlastních veřejných služeb a spotřebitelů nemá už Evropa chuť přispívat na výzdobu norského hnízda. Jako první začalo brblat Polsko: jeho premiér v květnu ostře kritizoval „zvrhlé“ ceny plynu proudícího ze severu. Další protestovali diskrétněji a naznačovali, že by se osvícený dodavatel mohl rozhodnout pro snížení ceny plynu, alespoň dokud potrvá válka. Norsko už dlouho tvrdí, že tržní ceny fungují a k přechodu na zelenou ekonomiku vysoké zisky aktuálně potřebuje.

Politici v Oslu mají vlastní mocenské problémy, s nimiž se musejí vypořádat. Kvůli nadbytku hydroelektrické energie mají Norové pocit, že mají právo na lacinou šťávu: mnozí považují zhasínání při odcházení z pokoje za zastaralý zvyk. Sucho však vysušilo přehrady a v některých částech země cena elektřiny raketově vzrostla. To bolí dokonce i v bohaté zemi. Některá průmyslová odvětví, jako například výroba umělých hnojiv nebo slévárenství, v zemi existují jen díky laciné elektřině.

Většina Norů vytápí své domovy elektřinou a kupuje si elektromobily – v dopravní zácpě v Oslu si člověk připadá jako v pomalu se pohybujícím autosalonu Tesly. Facebooková skupina, ve které lidé lamentují nad cenami elektřiny, čítá 600 tisíc členů a mnozí z nich vidí příčinu svého trápení v exportu elektřiny do Evropy. Vláda na to zareagovala štědrými subvencemi, navíc naznačila, že by mohla vývoz elektřiny omezit – údajně kvůli ochraně vyčerpaných přehrad. To ani trochu nepotěšilo sousedy z EU, kteří chtějí, aby dál fungoval volný trh s elektřinou, aby se mohla ta trocha energie, co je ještě k dispozici, efektivně rozdělit.

Hodné děti se o hračky podělí

Čím déle se budou ceny plynu držet stejně vysoko jako neřiditelný horkovzdušný balon, tím víc bude sílit tlak na Norsko, aby se podělilo o trochu svého daru spadlého z nebe. Georg Riekeles z think-tanku European Policy Centre tvrdí, že solidarita s Evropou je v zájmu Norska. Na dobrých sousedských vztazích záleží Norsku víc než na tom, aby vyždímalo zisk do poslední kapky. Norské bohatství vedle plynu a ropy závisí na tom, že je součástí fungující Evropy.

Sleva na plyn pro evropské zákazníky může být pro norské politiky příliš citlivé téma. Premiér Jonas Gahr Støre nicméně tento týden navrhl, že by norské energetické firmy (z nichž největší je převážně státní Equinor) mohly přistoupit na dlouhodobé smlouvy, které by nyní operovaly s nižšími cenami plynu, ale výměnou by jim do budoucna zajistily stabilní příjmy. To by mohl být začátek. Ještě lepší by bylo, kdyby Norsko vyhlásilo, že se bude podílet na jakékoli programové pomoci, s níž EU přijde a která by se mohla podobat té, jež dokázala zmírnit dopady covidu-19.

Ukrajina se přesvědčila, že Evropa je ochotna pomáhat sousedům ve velké nouzi. Aby tak činila i nadále, měly by země, které narazí na nečekaný poklad, část odsypat do společné kasy. 

© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com