Nic není tak silné jako změna, jejíž čas přišel

Demokratizace investování zní chytlavě, kdyby našinec vychovaný kuponovou privatizací netušil, že v tom bude nějaký háček. V hlavním tématu Hrotu se dočtete, jak drobní investoři, když se prostřednictvím sociální sítě a bezpoplatkové obchodní platformy spojí do milionové armády, dovedou zacvičit s trhem a porazit i zavedené hráče.
Háček spočívá v tom, že se tady ve skutečnosti nebavíme o takové demokratizaci investování na kapitálových trzích, která by se promítla do rychlejšího růstu ekonomiky přes lepší alokaci kapitálu. Přitom role kapitálového trhu pro hospodářský rozvoj je nesporná, ale opravdový průlom nastal se vznikem akciových společností a veřejné obchodovatelnosti akcií na organizovaném trhu.

Tyto základní kameny ovšem byly položeny už velmi dávno: v Amsterodamu počátkem 17. století. Opravdovou demokratizací bylo zapojení úspor drobných střadatelů prostřednictvím kampeliček nebo bankovních vkladních knížek, o něco později se k tomu připojily podílové investiční fondy, investující do akcií a dalších cenných papírů i jiných druhů aktiv.

To všechno byly z pohledu ekonoma inovace vysokého řádu, protože umožnily přetavit úspory do produktivních podnikatelských investic, přičemž propojení technických inovací s takto získaným kapitálem vyústilo v rychlý růst národohospodářské produktivity. Snížení transakčních nákladů na obchodování díky digitalizaci má proti výše uvedeným inovacím z tohoto hlediska v podstatě marginální význam. Jak říkal nebožtík Teng Siao-pching, je krásné být bohatý, ale spekulaci milionů „redditorů“ nezaměňujme s „pokládáním lina“, jak produktivnímu investování říkal nebožtík Tomáš Ježek. Tulipánová horečka z Amsterodamu je z 30. let 17. století a už tehdy důkladně vyškolila „investory“, že kdo vyskočí z kola ven příliš pozdě, přijde o peníze.

Tím nechci říct, že digitalizace není průlomovou silou. Naopak je tou změnou, jejíž čas přišel, a není moudré se jí bránit. Kupříkladu ve státní správě, která zaostává za byznysem o mnoho let a stává se čím dál větší brzdou samotného podnikání v Česku. Hezky a chytře o tom mluví v rozhovoru týdeníku Hrot Pavel Riegger, jenž přešel z poradenství do řízení byznysu, který se vysokými technologiemi včetně využití umělé inteligence zabývá.
Za přečtení stojí i naše analýza rozsudku Soudního dvora EU týkající se jedné zrušené herny v Děčíně.

Obskurnost? Ne tak docela, dovedeno do důsledků totiž může představovat zásadní průlom evropského práva do každodenní reality nejen Česka. Nic malého.
Malá věc není ani zjednodušení osobního úpadku cestou oddlužení, o které se vede docela lítý boj. Na jedné straně jsou argumenty, že se lidé odnaučí splácet závazky, na druhé straně stojí neziskovky, které hovoří o tom, že nedávná úprava je nastavena tak, že dlužníci než aby podstoupili celý proces, přecházejí raději do šedé zóny, vyhýbají se exekucím a zatajují příjmy. Co je na tom ekonomicky efektivního, nechat stovky tisíc lidí v takovém systému, který drží jejich potenciální produktivitu hluboko pod potenciálem? Vůbec nic.

Jo, a přečtěte si esej o boji proti covidu, neboť za to stojí. Historií jsme začali, tak jí i skončeme. Nepřítele, kterého nemůžete zničit, máte obejmout, radil jistý Florenťan, který zemřel více než sto let předtím, než amsterodamská burza zahájila své obchody.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní