Nevymřeme, jen zchudneme. Proč je uhlíková neutralita utopií

„Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši,“ slyšel král Kroisos bratru před dvěma a půl tisícem let v Delfách a zaútočil na Peršany. Výsledkem bylo zničení jeho vlastního prosperujícího lýdského impéria. My víme, že Frans Timmermans navštívil Ostravu a o Delfách nebyla řeč. Že se ale chystáme ne úplně dobrovolně překročit pohraniční řeku, za níž nás s vysokou pravděpodobností čeká sebezničení, je velmi pravděpodobné.

Činíme tak v mesiášském přesvědčení, že do roku 2050 dosáhne Evropa uhlíkové neutrality a zachrání tím planetu před sežehnutím a zhroucením v globálním oteplování. Pár dní po Timmermansově spanilé jízdě k pozůstatkům našeho ocelového srdce republiky vydala Mezinárodní agentura pro energii (IEA) zprávu, že dosažení planetární uhlíkové neutrality do půlky století je utopií.

I přes plány vyspělých zemí, především Evropy, na jejíž vrub jde ale jen osm procent světových emisí, což nikoho nevytrhne. Zvláště když Číňané zvýšili výkon svých uhelných elektráren jen loni o 30 gigawattů a naplánovali výstavbu dalších 40 gigawattů. To vysoce převyšuje uhelné kapacity odstavované ve zbytku světa. A uhelky staví i zbytek Asie.