Nevymřeme, jen zchudneme. Proč je uhlíková neutralita utopií

Dosažení planetární uhlíkové neutrality do půlky století je utopií. I kdyby zítra vymřela celá Evropa, na splnitelnosti bájných cílů to nic nezmění.

„Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši,“ slyšel král Kroisos bratru před dvěma a půl tisícem let v Delfách a zaútočil na Peršany. Výsledkem bylo zničení jeho vlastního prosperujícího lýdského impéria. My víme, že Frans Timmermans navštívil Ostravu a o Delfách nebyla řeč. Že se ale chystáme ne úplně dobrovolně překročit pohraniční řeku, za níž nás s vysokou pravděpodobností čeká sebezničení, je velmi pravděpodobné.

Činíme tak v mesiášském přesvědčení, že do roku 2050 dosáhne Evropa uhlíkové neutrality a zachrání tím planetu před sežehnutím a zhroucením v globálním oteplování. Pár dní po Timmermansově spanilé jízdě k pozůstatkům našeho ocelového srdce republiky vydala Mezinárodní agentura pro energii (IEA) zprávu, že dosažení planetární uhlíkové neutrality do půlky století je utopií.

I přes plány vyspělých zemí, především Evropy, na jejíž vrub jde ale jen osm procent světových emisí, což nikoho nevytrhne. Zvláště když Číňané zvýšili výkon svých uhelných elektráren jen loni o 30 gigawattů a naplánovali výstavbu dalších 40 gigawattů. To vysoce převyšuje uhelné kapacity odstavované ve zbytku světa. A uhelky staví i zbytek Asie.

Plán, z něhož mrazí

Před pár měsíci IEA konstatovala, že k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 je třeba ukončit veškeré nové investice do těžby fosilních zdrojů – tedy nejen uhlí, ale i ropy a zemního plynu – už příští rok a dostavět jen ty zahájené. Vlády klíčových států nad tím ani nezdvihly obočí.

Lze chápat argument, že jsme toho v Evropě načoudili v historii dost a teď se musíme snažit, aby se chudší část světa propálila uhlím k bohatství na náš úkor. Problém je v tom, že otec tohoto argumentu nespočítal hlavy na jedné a na druhé straně. Ani kdybychom do zítřka všichni v Evropě vymřeli, na splnitelnosti bájných cílů to nezmění vůbec nic.

Jenže my nevymřeme. Jenom zchudneme. Ale zato hodně. Z plánu komise mrazí. Nejde zdaleka jen o automobilový průmysl. Podraží vytápění, bydlení, doprava. Cílem aplikace povolenek a uhlíkových cel je snížit celkovou spotřebu tím, že na spoustu věcí spousta lidí buď nebude mít vůbec, nebo budou donuceni odpírat si dovolené, teplo v bytě, ale i určité potraviny.

Vídeňské déja vu

Představa, že se tomu lze vyhnout prudkým rozvojem evropské ekonomiky díky nástupu nových zelených technologií, které umožní zvednout příjmy tak, aby lidé měli na nákladnější zelené produkty, je lichá. Už současná míra evropské regulace výrazně omezuje inovace. Systém zelených zákazů, příkazů a tzv. taxonomie znamená faktický přechod k systému centrálního plánovaní, kdy politické orgány prostřednictvím právě taxonomie – tedy tříděním toho, co je a není dostatečně ekologické – budou rozhodovat, na jaké projekty banky poskytnou financování. Takové projekty jsou už dnes podporovány buď nepřímo legislativně, nebo přímo dotacemi a daňovými výhodami.

Pro byznys i banky je to zajímavé, protože to snižuje rizikovost investice a prakticky zaručuje návratnost. Spolehlivě to ale zabíjí soutěživost, konkurenci a inovace a naopak vede k obřímu plýtvání veřejnými zdroji v neefektivních alokacích kapitálu, protože politici nerozhodují o svých penězích. A s tím přichází zaostávání za světem. Můžeme jen spekulovat, kdy zažijí Evropané někde ve Vietnamu naši zkušenost z devadesátého roku, kdy jsme ve Vídni nadšeně zírali do výloh a v ruce žmoulali pár šilinků.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Filozof jednorožcem
  • Skutečná lekce z 11. září
Objednat nyní