Vybrané články
z týdeníku The Economist

Nestřílej, probereme to

Blízkovýchodní rivalové, vyčerpaní roky bojů a v touze po hospodářském růstu, spolu konečně začínají jednat.

Nestřílej, probereme to
ilustrační foto | Profimedia.cz

Byla to překvapivá destinace pro letní dovolenou. Poradce pro národní bezpečnost Spojených arabských emirátů (SAE) Tahnún bin Zájid se objevil 18. srpna v Ankaře, aby se sešel s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Obě země jsou kvůli podpoře, kterou Erdoğan vyjadřuje islamistickým skupinám po celém Blízkém východě, už roky na kordy. Turecké úřady obvinily SAE z navádění k neúspěšnému státnímu převratu v roce 2016. Nic z toho však v oficiálním prohlášení po setkání nezaznělo – řeč byla naopak o ekonomické spolupráci. 

O týden později se šejch Tahnún setkal s katarským emírem, a stal se tak nejvýznamnějším představitelem Emirátů, který navštívil Katar od chvíle, kdy na něj SAE spolu se třemi dalšími arabskými zeměmi uvalily v roce 2017 embargo. I tady zazněla přátelská slova o spolupráci. Šejch, bratr faktického vládce Muhammada bin Zájida, patří v zahraniční politice SAE k nejvlivnějším osobnostem své země. Jeho návštěvy jsou projevem změny v zahraniční politice Emirátů. A ty nejsou jedinou zemí, která mění kurz. 

Na Blízkém východě jsou momentálně patrné dvě zlomové linie. Jedna staví Izrael spolu se státy Perského zálivu proti Íránu a jeho spojencům. Druhá odděluje země, jako jsou Turecko a Katar, jež sympatizují s islamisty, od Egypta a SAE, které je rády nemají. Tyto rozkoly přiživují konflikty v Levantě, v Libyi a Jemenu, stejně jako jiné, méně krvavé spory. 

Ti, kteří spolu mluví

V posledních pěti měsících se však dlouholetí nepřátelé vrhli na diplomatické pole. V dubnu zahájila dialog Saúdská Arábie s Íránem. Turecko se pokouší napravit vztahy s Egyptem, jež zhořkly poté, co egyptská armáda svrhla v roce 2013 islamisty vedenou vládu (Erdoğan převrat hlasitě kritizoval). Najednou spolu mluví i Katar s Egyptem, které se rozkmotřily ze stejných důvodů. Egypt dokonce dovolil katarské satelitní televizní stanici al-Džazíra, jež často zaujímá vstřícný postoj vůči Muslimskému bratrstvu, aby v Káhiře znovu otevřela kancelář, kterou musela po převratu vyklidit. 

Vrcholem se stal summit v Bagdádu, na němž se 28. srpna sešli představitelé Egypta, Íránu, Kataru, Saúdské Arábie, Turecka a dalších. Přestože z něj nevzešly žádné konkrétní dohody, samotný fakt společných rozhovorů je průlomový: řada účastníků by se ještě nedávno podobného setkání zúčastnila jen velmi nerada. Optimisté doufají, že by tato jednání mohla signalizovat uvolnění a možná i konec sporů, které oblast devastují. Blízký východ je pro optimisty kruté místo – v tomto případě však jejich naděje možná nejsou předem odsouzené k zániku.

Saúdsko-íránský spor, který po roce 1979 přetransformoval celou oblast, se v posledních čtyřech letech změnil v zamrzlý konflikt. Částečně proto, že se Íráncům dařilo a Saúdům naopak nedařilo šířit svůj vliv v zahraničí. Saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán předvedl po nástupu k moci sérii zahraničněpolitických minel a od té doby se raději věnuje transformaci na ropě závislé ekonomiky.

Po letech agresivní zahraniční politiky se začaly umírňovat i SAE. Představitelé Abú Zabí připouštějí, že je to vedlejší důsledek covidu-19. „Přiměl nás k pochopení (…), že se musíme obrátit zpátky k domovu a některé závazky v blízkovýchodním regionu nechat být,“ vysvětluje emirátský diplomat. 

Zní to skutečně introspektivně, ale ve skutečnosti se jedná jen o retroaktivní ospravedlnění: SAE začaly stahovat jednotky z Jemenu v roce 2019, měsíce před vypuknutím pandemie. Z tamější války se stala bažina a emirátská podpora antiislamistického libyjského vojenského velitele skončila porážkou (z velké části kvůli turecké intervenci). Aktivistická zahraniční politika vedla jen k minimu zisků, mnohem lepší pro SAE tedy je soustředit se na ekonomiku, která, ač o poznání diverzifikovanější než v okolních zemích, zůstává nadále nepřipravená na hrozící energetický odklon od ropy. Před padesátým výročím existence, které emiráty oslaví v prosinci, mají jejich představitelé plné ruce práce s ohlašováním řady ekonomických iniciativ.

A to se vyplatí

Turecko dospělo ke stejným závěrům. Jeho ekonomiku ochromuje devatenáctiprocentní inflace, slabé zahraniční investice a vleklá měnová krize. Nijak nepomáhají ani regionální spory, o rozepřích s Amerikou, EU a Řecku ani nemluvě. „Ekonomika potřebuje deeskalaci,“ vysvětluje Galip Dalay z londýnského think-tanku Chatham House. A Turci potřebují také hotovost, kterou by jim mohli poskytnout právě emirátští investoři. Devalvace liry znamená, že by se cizinci mohli zmocnit tureckých aktiv za směšné ceny. 

Turecko doufá, že něco vytěží i z normalizace vztahů s Egyptem. Navzdory odcizení obou zemí dosáhl vzájemný obchod v loňském roce objemu pěti miliard dolarů. Turečtí představitelé prohlašují, že má ještě mnohem větší potenciál. Narovnání vztahů s Egyptem by mohlo nést i politické ovoce. Egypt se spolu s Unií, Amerikou a Izraelem stavěl ve sporu Řecka a Kypru s Tureckem o práva těžby ve východním Středomoří na stranu prvních jmenovaných. Erdoğan se domnívá, že by mu dohoda s Egyptem mohla pomoci dostat se z izolace, a proto se ji tak intenzivně pokouší vyjednat. 

Příliš vysoká cena

To by byl ukázkový obrat o 180 stupňů. V současné době už v oblasti nezbyli téměř žádní islamisté, které by bylo možné podporovat. Egyptský diktátor Abdalfattáh as-Sísí nemilosrdně rozehnal Muslimské bratrstvo. Dokonce i v těch zemích, kde se mohou islamisté svobodně podílet na politickém životě, jejich popularita uvadá. Pro Turecko a Katar by byla cena, kterou by platily za pokračující spory s Egyptem a SAE, zbytečně vysoká a přínos nepatrný.

Hůř se budou řešit spory s Íránem. Teheránský režim se bude odmítat vzdát svého těžce vydobytého vlivu v arabském světě. Státy Perského zálivu se místo toho mohou pokusit zajistit své nejbližší okolí. Velice jasně si totiž začaly uvědomovat vlastní zranitelnost poté, co Írán v reakci na politiku „maximálního tlaku“ amerického exprezidenta Donalda Trumpa začal sabotovat ropné tankery v Perském zálivu a dodávat ozbrojencům drony a rakety, které pak použili při překvapivém útoku na saúdskoarabská ropná pole v roce 2019. Širší konflikt by měl ničivé následky. Představitelům zálivových států dělá těžkou hlavu například fakt, že by salva raket šikovně namířená na odsolovací zařízení způsobila, že by byl Perský záliv během několika dní neobyvatelný.

Všichni do těchto hovorů vstupují z – určitým způsobem – oslabené pozice. Státy Perského zálivu jsou bohaté, ale křehké, Írán a Turecko jsou silné, ale na mizině. Bagdádský summit uzavřelo jednotné stanovisko slibující „nevměšování se do interních záležitostí jednotlivých zemí“, což je značně ironické vzhledem k tomu, kolik účastníků je notoricky známých sklony k vměšování. A nelze očekávat, že by se jich do budoucna zbavili. Regionální diplomacie proto přináší jen malou útěchu obyvatelům takových míst, jako jsou Libanon nebo Irák, jež s bídou existují jako suverénní státy. Hovory se odehrávají mezi autokraty, kteří si chtějí udržet moc a posílit své ekonomiky: mír nikoli pro naši dobu, jen v rámci našich hranic.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.