Vybrané články
z týdeníku The Economist

Nešťastní mileniálové

Mladí Jihoevropané stihli do pětatřiceti už dvě velké krize. Zradikalizuje je utrpení?

Nešťastní mileniálové
ilustrace Vojtěch Velický

Narodit se v roce 1985 v Evropě měla být výhra. Elisa Zugnová, dnes pětatřicetiletá copywriterka z Milána, mohla těžit z příznivého větru, který celá devadesátá léta minulého století a na začátku nového tisíciletí vanul pěkně do zad. Ekonomiky šlapaly a vyšší vzdělání bylo najednou přístupné všem. Zákony postupně zakazovaly různé formy diskriminace. Dějiny skončily. Život byl skvělý.

A pak v roce 2008, právě když Zugnová promovala na vysoké škole, probudila finanční krize dějiny znovu k životu. To, co prvních pár let na pracovním trhu zažívala, zná každý vzdělaný jihoevropský mileniál. Místo toho, aby si ukousla koláče, který přistál na stole všem údajným vítězům globalizace – tituly ověšeným multilingvistům –, čekala na Zugnovou a jí podobné směs neplacených stáží a mizerně placených zaměstnání.

Místo oživení přišla po finanční krizi dluhová krize eurozóny, která ještě přiživila bolest mladých Evropanů. Nezaměstnanost prudce vzrostla. Čtyři z deseti mladých Italů neměli uprostřed posledního desetiletí práci a na stejné lodi s nimi se vezla celá polovina mladých Španělů. (Pro porovnání, i na vrcholu krize bylo v Německu pouze 11 procent mladých nezaměstnaných.)

Výsledek: Zugnová oslavila jedenatřicetiny dřív, než poprvé v životě dostala pracovní smlouvu na dobu neurčitou. A jen pár let poté, co se Zugnové a jejím vrstevníkům se zpožděním konečně podařilo postavit se na nohy, padají znovu na kolena. Za jejich krátký produktivní život kolem nich zuří už druhá velká ekonomická krize.

Po skončení finanční krize rozdělili analytici promptně svět na vítěze a poražené globalizace. Na jedné straně stáli ti vybavení vzděláním, rozhledem a jazykovými dovednostmi, kteří měli z nového pořádku údajně těžit. Na druhé straně se ocitli ti méně šťastní, trčící v zaměstnáních spláchnutých vlnou změn.

Musíme ovšem přidat ještě třetí kategorii, do které budou spadat mladí Jihoevropané: Pyrrhové globalizace. Tito lidé, vyzbrojení správnou mentalitou i prostředky, splnili podmínky pro přijetí do klubu vítězů – měli dokonce i pas EU, instituce, která je hotovým ztělesněním globalizace jedenadvacátého století. A přesto kvůli opakovaným ekonomickým otřesům společně nemohli sklidit očekávané plody svého úsilí.

Všechny generace si prošly krizemi. Mladí však pociťují jejich následky déle. Ekonomické strádání má tendenci se střádat. Nízký plat vede k dalšímu nízkému platu a následně k nízkému důchodu. O slovo se začíná hlásit perspektiva středního věku stráveného úmornou prací. Pro starší generace je recese nešťastným výmolem, který většina zdolá a možná při tom ani neprorazí kolo. Pro mladé Jihoevropany je to však obří žumpa, z níž se budou jen těžko hrabat ven. Nezaměstnanost mladých Španělů a Italů klesla, před příchodem pandemie do Evropy se však stále držela na 30 procentech. Tentokrát se mnozí z nich nachází v podstatně horší pozici, než kde stáli v době vypuknutí krize předchozí.

Dospívání za krize s sebou nese dlouhodobější politické důsledky. Christian Welzel z německé univerzity Leuphana v Lüneburgu upozorňuje na to, že hodnoty člověka krystalizují kolem dvacátého pátého roku života. Když se o základní potřeby postará rostoucí ekonomika, mohou se voliči soustředit na „postmaterialistické“ otázky – odborný žargon tím rozumí témata, jako jsou rovnost, ekologie a svoboda slova.

Mladí lidé by měli stát v první linii odklonu od starostí ekonomických k těm neuchopitelným. Hodnoty se z generace na generaci mění a dominantními se ty či ony stávají spíše tím, jak generace nabírají na síle a zase ji ztrácejí, než že by lidé hromadně měnili názor. Liberální postoj třeba k právům homosexuálů budou lidé obvykle zastávat celý život. 

Jihoevropským mileniálům byl však žebříček hodnot bez velkých cirátů dán. Když dojde na politiku, přebíjejí za takových okolností ekonomické nezbytnosti podstatně komplexnější otázky – s těmi si mohou dovolit lámat hlavu možná mladí ze severní Evropy. Tato trhlina se už začíná projevovat. Evropské zelené strany zažily ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2019 svůj největší úspěch a podpora mladých voličů napříč severní Evropou jim umožnila téměř zdvojnásobit počet křesel. Španělsko, Itálie a Řecko – tedy téměř čtvrtina populace EU – se mohou dohromady pochlubit přesně jedním zeleným poslancem. 

Apatie, útěk, radikalismus

O zpolitizovanou a traumatizovanou generaci, která si ve formativním období svého života prošla dvěma krizemi, bude zapotřebí se postarat. Posledně byla pro mladé nespokojené Jihoevropany možností emigrace; nyní jdou ke dnu všechny evropské ekonomiky zároveň a Británie – oblíbená destinace za předchozí krize – plánuje imigraci omezit. Neexistuje žádné záchranné lano, jehož by se mohli chytit mladí Evropané, kteří se ocitli v krizi. Potenciální cestou je apatie. „Podle mě si 80 procent lidí jen stěžuje a upadá do depresí a sebrat energii se snaží tak 20 procent,“ říká Zugnová o svých vrstevnících.

Hněv, jenž se nahromadil za předchozí krize, však nezmizel. Přibližně dvě třetiny Španělů prohlašují, že nejsou spokojeni se stavem demokracie ve své zemi. Ignacio Jurado z Univerzity Karla III. v Madridu zdůrazňuje, že právě to poskytuje živnou půdu populistickým stranám. „Lidi se o politiku zajímají více, ale očekávají méně. Klesá jejich důvěra vůči vládě. Jsou nespokojenější,“ vysvětluje Jurado. Ve Španělsku se výsledek projevil jasně. Skvěle se daří novým stranám, jako jsou pravicová Vox nebo ultralevicová Podemos, jejichž voličské jádro tvoří především mladší lidé.

V Itálii dala v loňských evropských volbách necelá polovina voličů ve věku mezi 25 a 34 lety hlas Lize Severu, ultrapravicové protipřistěhovalecké straně, nebo Hnutí pěti hvězd, což je levicovější populistické uskupení. Evropské mainstreamové strany budou mít velký problém je získat zpátky na svou stranu. Opětovné vzkříšení pravo-levého štěpení v ekonomických otázkách by těmto etablovaným stranám mohlo pomoct. Mnoho voličů však bude mít pocit, že společenská smlouva byla porušena do takové míry, že by ji nejraději roztrhali úplně.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Peníze leda zadarmo
  • Covid na mozku
  • Naběhnutí na solární vidle
Objednat nyní