Nepřeháníme to s léčením?

Ve vestibulu nemocnice mi zastoupí cestu zdravotnice v kosmickém oblečku. Nedbá mých protestů, že jsem zaměstnanec, strčí mi teploměr do ucha a vyšplouchne mi do dlaně dezinfekční sliz. Po nedobrovolném absolvování novodobého rituálu jsem vpuštěn do nemocnice a též do doby postcovidové.

Mimořádný mediální zájem o problematiku koronavirů i v Británii pomalu končí, záběry přeplněných italských a španělských nemocnic, plačících příbuzných u pečovatelských domů, horentní počty nakažených a mrtvých, to vše pomalu mizí z tisku i televize. Obří polní nemocnice zřízené k příjmu těžkých případů se přepínají do stand-by režimu. Nakonec jich ani nebylo zapotřebí – v době kulminace křivky bylo v jednom takovém londýnském špitálu pro dva tisíce lidí dohromady sotva 20 pacientů. 

Ostrovní království bylo v těch dvou zavirovaných měsících v Česku prezentováno jako opravdu špatný příklad. Jen považte, kolik mají mrtvých i nakažených, roušky tam nenosí, s represemi otálejí a premiér místo aby zavřel hranice, akorát řekne občanům, ať si myjí ruce. To u nás v Čechách ať se učí, my pašáci tu dokonce zachraňujeme i mrtvé! Ovšem pokud nepočítáme faux-pas s ochrannými pomůckami, co do kapacity a vybavení pro pacienty s covidem-19 to Británie spíše přehnala. A nemocnice zůstaly poloprázdné.