Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Nepostradatelný vůdce Joe
Americká administrativa sehrála na Ukrajině se slabými kartami zatím velmi slušnou partii. Ale krize teprve začala.
Když Joe Biden zhruba před rokem na bezpečnostní konferenci v Mnichově vyhlásil, že je „Amerika zpátky“, málokterý z vysoce postavených evropských delegátů mu to skutečně věřil. Donald Trump zrovna získal druhý nejvyšší počet hlasů v dějinách amerických prezidentských kampaní.
Sám Biden, ačkoli ho desetiletí provází pověst „konzervy bez špetky invence“, očividně usiloval o přesun těžiště americké diplomacie z Evropy do Asie – stejně jako jeho dva bezprostřední předchůdci. První kroky, především katastrofální stažení USA z Afghánistánu a zpackané oznámení nového anglosaského bezpečnostního paktu, potom vrhly další pochyby na vůdčí roli Ameriky v transatlantických vztazích.
Lepší, než všichni doufali
Teď stojí Biden na pevnější půdě. Reakce jeho administrativy na Putinovu invazi na Ukrajinu byla rychlejší, smělejší a efektivnější, než i ti nejvěrnější „atlantisté“ doufali. NATO se semklo pod americkým vedením a posouvá hranice kolektivní obrany. Sankce uvalené na ruskou ekonomiku jsou bezprecedentní a téměř denně sílí – a Amerika je jejich hnací silou, o čemž mimo jiné svědčí zákaz dovozu ruské ropy a plynu z minulého týdne.
Dokonce i v rozhádaném Washingtonu se Bidenův diplomatický postup těší silné podpoře (ačkoli jej málokterý republikán veřejně pochválí). Museli byste se vrátit až do doby bezprostředně po teroristických útocích z 11. září 2001 nebo k fantastické práci Jamese Bakera, jenž v roce 1990 dokázal po invazi Saddáma Husajna do Kuvajtu sestavit skutečně globální koalici, abyste našli okamžik, kdy se tak velká část světa pevně postavila na stranu Ameriky. „Těch čtyřicet let zkušeností, o nichž jsme u Joea Bidena pořád mluvili, se konečně vyplatilo,“ poznamenal suše Leon Panetta, bývalý ministr obrany v administrativě Baracka Obamy.
Biden měl na své straně několik výhod. Především jde o to, že odpudivost ruské hrozby vůči Evropě zdůraznila nepostradatelnost a relativní umírněnost americké protiváhy. Kyvadlová diplomacie v podání francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, jakkoli působila ušlechtile, nemohla být dostatečnou odpovědí ruskému diktátorovi, který hrozí jadernými zbraněmi. Putinova agrese také přiměla náměsíčné Evropany k činu. Skokové navýšení obranného rozpočtu, které oznámil kancléř Olaf Scholz, signalizuje, že už ani Němci nevěří, že by se dalo Rusko zkrotit těsnou spoluprací, a je třeba jeho agresi čelit.
Amerika se také poučila z dřívějších nezdarů – zejména z pomalé a neefektivní západní reakce na anexi Krymu v roce 2014. Při vzpomínce na Trumpa si také Evropané víc váží Bidena a jsou obezřetnější. Stačí si uvědomit, že nevydal rozkaz bombardovat Rusko americkými letadly zakamuflovanými jako čínská, což předminulý týden navrhoval Trump („A pak bychom řekli: To udělala Čína, my to nebyli.“), a demokratický prezident vypadá jako velké zlepšení oproti svému předchůdci.
Trio expertů
Ale i když toto všechno necháme stranou, přinejmenším ve třech ohledech byla dosavadní diplomacie Bidenovy administrativy skutečně působivá. Biden má sklon kličkovat. V případě Ukrajiny však postupuje rozhodně. Spojené státy věděly o Putinově chystané invazi s několikaměsíčním předstihem (což byl patrně velký úspěch amerických a britských výzvědných služeb) a administrativa začala připravovat reakci NATO dávno předtím, než ostatní členové či odvážný ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj začali brát válku jako reálnou možnost. Administrativa postupovala nenápadně, ale neúnavně – opřít se přitom mohla o špičkovou diplomatickou expertizu, kterou Bidenovi může nabídnout ministr zahraničí Tony Blinken, poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan a šéf CIA William Burns.
Při afghánském debaklu se zdálo, že je jejich profesionalita spíš na škodu. Jakožto bývalí členové Bidenova štábu a kariérní diplomaté postrádali potřebné politické páky, aby Bidena navedli na lepší cestu. Ale v ukrajinském případě se jejich expertiza vyplácí. Zejména Blinken sklízí chválu, že se mu podařilo znovu nastolit primát kultivované diplomacie před chřestěním zbraní, které tolik miloval Trump. Nicméně Bidenův tým spolupracuje, což dokazuje jeho třetí a možná nejpřekvapivější vlastnost – kreativita.
Raným příkladem byla odvážná práce se zprávami výzvědných služeb, kterými Američané čelili ruským dezinformacím. Dalším příkladem je úspěšná snaha omezit Rusku přístup k devizovým rezervám a trhům s energiemi. „Dalo by se říct, že jsme narovnali nejednu páteř,“ říká vysoce postavený představitel administrativy.
Smutek mezi řádky
Každý krok je v současnosti nesmírně riskantní. Není například jasné, jak daleko by Amerika měla zajít ve vyzbrojování Ukrajinců nebo zda by měla normalizovat vztahy s ropnou Venezuelou, či dokonce s Íránem. Ale je dobře, že se tyto možnosti přinejmenším promýšlejí. Z nedávno vydaného životopisu Jamese Bakera, který napsali novináři Peter Baker a Susan Glasserová, mezi řádky prosvítá názor, že současná Amerika už nedokáže účinně čelit globálním výzvám, jako to v letech 1990 až 1991 předvedl šéfdiplomat prezidenta George H. W. Bushe. „Nevedeme,“ postěžoval si Baker v knize. Dnes už to zdaleka tolik neplatí.
Americkou politiku vůči Ukrajině zatím pochopitelně nemůžeme považovat za úspěšnou. Neodradila Putina od útoku. A snadno se může stát, že se rozpadne. Válka se potáhne, na Evropu začnou čím dál tíživěji dopadat ekonomické škody a protiruská koalice se může začít drolit – potenciální praskliny už se ostatně objevily, když přišla řeč na ropné embargo. Anebo se mohou přiblížit volby do Kongresu, a pokud se bude prezidentova obliba pohybovat pod bodem mrazu, může snadno podlehnout domácím tlakům. Republikáni nehrají fér, svádějí na vládu vinu za rostoucí ceny pohonných hmot a jedním dechem se dožadují sankcí proti ruským energetickým dovozům, i když to musí ve výsledku zvýšit inflační tlaky.
Je třeba také jasně říct, že Amerika nemá tuto krizi pod kontrolou. Tu pevně drží Putin a ten, zdá se, je spíše ochoten konflikt eskalovat, než by v čemkoli ustoupil. Pokud se to nezmění – což prozatím vypadá nepravděpodobně –, nebudou sankce, které na něj Amerika a její spojenci uvalili, stačit. V takovém případě bude nutné hledat alternativní nástroje, kterými by se ruského diktátora podařilo ovlivnit. A to si vyžádá ještě větší dávku kreativity a politické odvahy, než kdokoli zatím v ukrajinské krizi projevil. Snad toho bude Biden schopen.
