Německo po třetině století od rozdělení: východ zůstává východem

Muž v šeříkové mikině si nebere servítky. Chce vědět, proč je Německo vazalem USA. Německý kancléř Olaf Scholz ve své odpovědi nastiňuje historii Spolkové republiky a trpělivě vysvětluje, že aktuální hrozbou není Amerika, ale ruská válka na Ukrajině. Jeho odpověď „Nenecháme si rozkazovat“ vyvolává vlažný potlesk.

Může působit zvláštně, že by měl 33 let po konci studené války německý lídr přesvědčovat spoluobčany o nezávislosti jejich země, která má v Evropě nejvíc obyvatel a největší HDP. Klíč spočívá v tom, kde k této interakci došlo: v městečku Chotěbuz, ležícím v srdci někdejší významné uhelné oblasti v kdysi hrdém východním Německu. Ve všech pěti východních „nových zemích“, jež se v roce 1990 připojily k jedenácti zemím Spolkové republiky, nepřestává spousta lidí sdílet temnou skepsi muže v šeříkové mikině. Navzdory desítkám let masivních federálních investic, mohutné demografické změně a rostoucí prosperitě nepřestává dvacet procent Němců žijících na východě země uvažovat jinak, chovat se jinak a volit jinak.

Strach z šeříků

Na těchto rozdílech záleží. K východoněmeckým voličům patří velká část nerozhodnutých, kteří nemají vazby na žádnou stranu. To motivuje tradiční strany, jako jsou Scholzovi sociální demokraté, aby se je snažily ze všech sil získat. A také to politiky svádí k neochotě jednat – jako když kancléř loni velmi dlouho váhal, než dal svolení k vývozu německých tanků Leopard na Ukrajinu – v obavě, že si tím znepřátelí šeříkové mikiny.