Vypukne další očkovací šílenství? Moderna finišuje hned tři nové vakcíny

Konec pandemie covidu-19 se negativně projevil v příjmech velkých farmaceutických firem. Ty, které vyvinuly celosvětově podávaná očkování proti koronaviru, nyní hledají cesty, jak posílit svůj byznys. Moderna oznámila, že do poslední fáze studií přecházejí hned tři nové vakcíny.

Konec pandemie covidu-19 se negativně projevil v příjmech velkých farmaceutických firem. Ty, které vyvinuly celosvětově podávaná očkování proti koronaviru, nyní hledají cesty, jak posílit svůj byznys. Moderna oznámila, že do poslední fáze studií přecházejí hned tři nové vakcíny.

Celý článek
0

Do Legolandu už jen na podzim a v dešti? Vlastník se rozhodl zavést dynamické ceny

Zábavní parky a jiné atrakce majitele Legolandu – firmy Merlin Entertainments – stále netáhnou tolik lidí jako před covidem. Naplnit poloprázdné kasy zábavního impéria má zavedení dynamických cen.

Zábavní parky a jiné atrakce majitele Legolandu – firmy Merlin Entertainments – stále netáhnou tolik lidí jako před covidem. Naplnit poloprázdné kasy zábavního impéria má zavedení dynamických cen.

Celý článek
0

Český startup Agdata míří na Slovensko. Bude tam měřit kvalitu ovzduší

Už žádná obří zařízení o velikosti stavební buňky. Český startup Agdata vyvinul senzor na měření znečištění ovzduší, který má velikost diáře. Slováky zaujal svou cenou i přesnými výsledky.

Už žádná obří zařízení o velikosti stavební buňky. Český startup Agdata vyvinul senzor na měření znečištění ovzduší, který má velikost diáře. Slováky zaujal svou cenou i přesnými výsledky.

Celý článek
0
Vybrané články
z týdeníku The Economist

Nekonečné břemeno. Alžběta II. nikdy nezapomněla, co je její povinností

Idea monarchie coby rodinného podniku, který vyhodnocuje výnosy a ztráty a neustále leští vlastní značku, by byla v jiných dobách zcela nemyslitelná.

Nekonečné břemeno. Alžběta II. nikdy nezapomněla, co je její povinností
Alžběta II. samozřejmě měla vlastní politické názory. Nahlas je však nehlásala. Všech svých patnáct úřadujících premiérů přijímala se stejným klidem. | foto Profimedia.cz

Pro miliony lidí, kteří 2. června 1953 sledovali přenos z korunovace Alžběty II., přišla nejpůsobivější část obřadu až těsně před koncem. Tehdy arcibiskup z Canterbury položil na drobnou, pohlednou, tmavovlasou hlavu Elizabeth Windsorové více než kilogram vážící imperiální korunu s 2868 diamanty a tím z ní udělal královnu Alžbětu II.

Pro ni samotnou – alespoň podle hrstky lidí, kteří ji dobře znali – však nejemotivnější moment obřadu nastal už dříve, v části, kterou televize nevysílala. Když se jako monarchové před ní až do středověku svlékla za zástěnou do haleny a byla pomazána svěceným olejem – na znamení, že se královnou nestává jen díky hannoverské krvi v žilách, ale i z vůle Boží. Byla to připomínka, že panování je posvátná a trvalá povinnost. Alžběta na to nikdy nezapomněla.

Na královnu nesahat

Ta drobná a poněkud zavalitá postava s velkou kabelkou a zálibou v pastelových kabátech neúnavně křižovala Británii i celý svět. Mnozí si utahovali z jejích škrobených společenských projevů („Přijeli jste zdaleka?“), z jejích nepostradatelných rukaviček, klobouků a úsečné dikce, které působily jako z úplně jiné doby.

Ruku v ruce s tím posměchem však šla i instinktivní touha ji chránit, i když bylo naprosto jasné – z upřeného pohledu očí a záblesků ironického humoru v jejích projevech –, že to vůbec není třeba, děkuji pěkně. Britský tisk se pohoršoval, kdykoli se jí nějaký neomalený zahraniční potentát dotkl, nemluvě o tom, když ji Michelle Obamová dokonce pohladila po zádech, ale sama Alžběta to vždy klidně přešla.

Díky tisícům drobných mezilidských interakcí – při nichž přijímala květiny, sledovala domorodé tance, otevírala budovy, spouštěla na vodu lodě, kynula davům – pronikla instituce britské monarchie hluboko do přízně lidí, doma i v Commonwealthu, hlouběji, než by kdo ve 20. století čekal.

Žena za tím vším se ukazovala jen málokdy. Kdysi dávno jistě existovala bezstarostnější a uvolněnější Alžběta, ale to bylo před rokem 1938, kdy se její otec náhle stal králem, a před tím pochmurným únorovým ránem roku 1952, kdy se dozvěděla, že je královnou. Ale když se nad tím zamyslíme, možná ani nikdy jiná nebyla.

Už jako dítě působila svědomitě, jako zodpovědná starší dcera se starala o zahrádku a krotila svou rozpustilou sestru. Za války, ačkoli byla ještě velmi mladá, sloužila v ženských pomocných sborech a řídila náklaďáky; uniforma jí slušela. Svatební šaty, v nichž v roce 1947 vstoupila do dlouhého a šťastného manželského svazku s princem Philipem, si nechala ušít za ušetřené přídělové lístky na oblečení. Krátce po nástupu na trůn poslala americkému prezidentovi Dwightu Eisenhowerovi (na jeho žádost) rukou psaný recept na skotské palačinky. Skoro byste si dokázali představit, jak si bere zástěru a smaží je.

Nejšťastnější na koni

Philipova prostořekost na veřejnosti naznačovala, že i královna v soukromí umí žertovat, může mít pěkně ostrý jazyk a vlastní politické názory. Nahlas je však samozřejmě nehlásala. Všech svých patnáct úřadujících premiérů, poté, co prokličkovali mezi jejími popudlivými psíky, přijímala se stejným klidem. Říkalo se, že měla docela ráda zarputilého labouristického vůdce Harolda Wilsona i – ačkoli několik divadelních her tvrdilo opak – Margaret Thatcherovou. Popravdě, nikdo mimo kruh jejích nejbližších nevěděl.

Nejblíže k politickému prohlášení měl její výrok z doby skotského referenda o nezávislosti v roce 2014, jež hrozilo, že od jejího království odštěpí část, kterou soudě podle lét trávených v Balmoralu milovala nejvíc – cestou do kostela tam své severní poddané varovala, aby byli opatrní.

Výslovně přiznala smutek v roce 1992, kdy se rozešli Charles s Dianou a její milovaný hrad Windsor silně poničil požár – ten rok označila za svůj osobní annus horribilis. Podobně krušný pro ni byl rok 2019, kdy prince Andrewa dostihl transatlantický sexuální skandál a ona sama byla zavlečena do nekonečné brexitové ságy, když jí Boris Johnson radil, aby schválila pětitýdenní pozastavení schůze Dolní sněmovny, což se posléze ukázalo jako protizákonné. Nic neřekla, ale podle všeho se hodně zlobila, že byla koruna zatažena do politiky.

Až do toho okamžiku si totiž po desítky let dokázala od ní držet potřebný odstup a při zahajovací schůzi „jejího“ parlamentu vždy pouze přečetla, pokud možno bez hnutí brvou, seznam navrhovaných nových zákonů. 

Místo uplatňování skutečné moci čím dál víc sílila její role při povzbuzování obyvatel království. Když udeřil covid-19, povzbuzovala národ připomínkou oblíbené skladby Very Lynnové z druhé světové války. A když rok nato zemřel Philip, její „síla a opora“, pokračovala téměř bez přestávky v plnění svých královských povinností. Žádný vnitřní exil za černým závojem ve stylu slavné předchůdkyně, královny Viktorie. Musela přece myslet na své covidem sužované poddané. 

Pro zábavu tu vždy byly dostihy. Právě ty, kdykoli její kůň vyhrál, byly svědky jejích nejupřímnějších projevů radosti. Koně byli její velkou láskou. Říkalo se, že ze všeho nejvíc čte právě knihy o koních, a na jejích venkovských panstvích vzniklo mnoho fotografií, na nichž jede v dešti, s šátkem na hlavě a v prošívaném kabátě osaměle na koni a jen zpovzdáli na ni dohlíží člen ochranky.

Alžběta vládla nesmírně dlouho a při pohledu na rychle stárnoucího následníka trůnu mohla její výdrž působit někdy až potměšile. V poslední době se navíc zdálo, že je za tím i chytré plánování. Stanout v čele „firmy“ by Charlesovi, s jeho snílkovskými a alternativními názory, možná nesedělo; třeba bude lepší korunu svěřit do jiných rukou. Idea monarchie coby rodinného podniku, který vyhodnocuje výnosy a ztráty a neustále leští vlastní značku, by byla v jiných dobách zcela nemyslitelná. Nikoli dnes.

Ani to ale nebylo vše. Zejména v posledních letech výraz její tváře prozrazoval odhodlání pokračovat prostě proto, že to před Bohem slíbila. Před korunovací si zvykala na tíhu koruny tím, že ji nosívala na hlavě při snídani. V jistém smyslu ji už nikdy nesundala. V červnu 1953 přijala Alžběta II. posvátnou povinnost držet pohromadě zemi, která začala být v průběhu následujících desetiletí čím dál rozmanitější, lidnatější, neuctivější a roztržitější než kdykoli dřív. A přesně to také dělala.