Nekonečná doba dluhů. Nadšení pro vládu Fialy vyprchává

Nadšení veřejnosti i velké části médií pro vládu Petra Fialy rychle vyprchává

Nekonečná doba dluhů. Nadšení pro vládu Fialy vyprchává
Lídři koalice Spolu. Zleva Markéta Pekarová Adamová (TOP 09), Petr Fiala (ODS) a Marian Jurečka (KDU-ČSL) | foto Michal Čížek, týdeník Hrot

Lidé pocítili dopady inflace a bojí se, celkem oprávněně, že bude hůř. A vláda se tváří, že to spraví pětitisícovkou na dítě před začátkem příštího roku. A okolo v Evropě se rozdává. Teď v Rakousku pět set eur každému dospělému, penzistům tři sta. Náklady astronomické v zemi, která je dvakrát zadluženější než Česko. To se pak těžko vysvětluje, že když všichni kolem nás skáčou z okna, my to dělat opravdu nemusíme.

Navíc když i tak je to s tou slíbenou konsolidací veřejných rozpočtů dost na levačku, jak ukazují dosud zveřejněné prognózy, které mezi ekonomy vyvolaly dost nevrlosti. Strukturální deficit, tedy ten, z něhož nelze vyrůst, je nad třemi procenty HDP a neexistuje plán, jak ho snížit, pokud vláda nebude zvyšovat daně, k čemuž se zavázala. Nebo bez drastického proškrtání výdajů, včetně těch na důchody.

Omezeně a ohraničeně

Což o to, na papíře by to asi šlo. Třeba zvednout daně z příjmu tam, kde byly před zrušením superhrubé mzdy, což byla bezesporu hloupost provedená v nejméně vhodnou dobu.

Deficit by byl o sto miliard nižší a inflaci by to pěkně skříplo a Mirek Kalousek by pochválil vládu. Ale pokrátit lidem plat v době, kdy i průměrně vydělávající přestanou být schopni platit faktury za topení? To by nezmákl asi ani Pinochet. A omezit valorizace důchodů jako v roce 2012? Taky super nápad při inflaci blížící se nezadržitelně k dvaceti procentům.

Je naopak velmi pravděpodobné, že vláda bude muset sáhnout k velice drahým sociálním opatřením, která budou víceméně plošná a mnohem nákladnější než ten pětitisícový příspěvek vyvolávající dnes tolik vášní. Podstatné je, aby šlo o výdaj časově omezený a jasně ohraničený. Aby nedošlo k tomu, co udělal Andrej Babiš při covidu opakovaným dramatickým navýšením plateb zdravotním pojišťovnám za státní pojištěnce, což nevedlo k ničemu jinému než k prudkému a trvalému nárůstu nákladů na zdravotní péči.

Nebo aby příjemci miliardového kurz­arbeitu nevykazovali historicky rekordní zisky a nesypali je akcionářům na dividendách. A také je třeba, aby k zavedení takových opatření docházelo až tehdy, když budou nezbytná, což zatím nejsou, protože máme za sebou období neuvěřitelného zvýšení mezd i ono proklaté snížení daní, což také zvedlo disponibilní příjmy domácností a inflace jejich kupní sílu vrací tam, kde byla před dvěma či třemi lety.

Takže na rakouské vrtulníkové prachy fakt není doba, ale na nesporně potřebnou konsolidaci a stlačení deficitů hluboko pod současných 300 miliard taky moc ne.

Kdo to zaplatí?

Na druhou stranu je tu otázka, kdy ta doba bude. Až se za dva roky situace zlepší? To bude před volbami a na svou šanci bude čekat ten, kdo velmi efektním a nehorázným rozdáváním už ukázal, jak málo mu záleží na budoucnosti našich dětí. Ale risknout se to bude muset.

I když ty děti mají svůj názor na budoucnost, jak předvádí třeba Greta a její hnutí, které názorově mladší generaci masově ovlivňuje. A právě z toho odvozená klimatická revoluce je nezpochybnitelným počátkem současné energetické a do budoucna i dluhové krize. Tak jestli by nebylo spravedlivé nechat ty účty prostřednictvím státních dluhů na nich?

Jenže ačkoli autor těchto řádků bude mít za pár týdnů nárok na zlevněnou tramvajenku, má obavy, že ten řecký náraz do zdi přijde o dost dříve, než mu to bude jedno.