Nejhorší je zestárnout, než zbohatnete

Hledání v penzijním „štrozoku“ je čím dál obtížnější všude, kde se zvedá podíl seniorů v populaci, střední délka života se prodlužuje a lidé si na stáří ukládají stranou málo peněz. Zatímco první problém je největší zátěží pro země s převážně průběžným systémem, kdy peníze vybíráte od současné produktivní generace a vyplácíte je současným seniorům (něco na způsob nalej–vylej se snižujícím se průtokem), ty ostatní faktory se týkají i takového penzijního systému, který je založen čistě na individuálním spoření přes kapitálové trhy.

Jak říká stará moudrost, aritmetika je svině, která nakonec vždycky vyhraje nad politikou. Je jí přitom úplně jedno, jestli politické zadání přichází zleva, nebo zprava.

Každý za své, i s úrokem?

Vezměme si příklad z přesného opaku toho, co známe u nás, a sice z „chilského modelu“, založeného ještě za generála Pinocheta v roce 1981 a spočívajícího v povinných odvodech do soukromých penzijních fondů. Vezmeme-li průměrný reálný výnos za oněch čtyřicet let, dosáhl působivých 7,8 procenta ročně.

Potíž nebyla ve výnosu, ale v nízkých úložkách: deset procent z nízké výplaty po minimální požadovanou dobu příspěvku dvacet let i při vysokém zhodnocení na slušnou životní úroveň v následujících dvaceti letech opravdu nestačí. Navíc poplatky za správu fondu měly velkou fixní složku za každý účet, takže pro nízkopříjmové zaměstnance s malým příspěvkem nebyla účast zdaleka tak atraktivní a systém vnímali (nepřekvapivě) velice úkorně. Pro osoby samostatně výdělečně činné byla účast dobrovolná a ani zaměstnanci nepřispívali po celou dobu pravidelně. Kdyby byli chilští senioři odkázáni čistě na soukromou penzi, žila by více než polovina z nich v chudobě. V roce 2008 byl fondový pilíř doplněn o solidární pilíř financovaný z daní.