Vybrané články
z týdeníku The Economist

Nejdřív se stáhni, pak se ptej

Američané vyklízejí Afghánistán, zanechávají za sebou zemi s krajně nejistou budoucností.

Nejdřív se stáhni, pak se ptej
ilustrační foto | Profimedia.cz

Fáiza Ibráhímí je příliš mladá, než aby si pamatovala dobu, kdy Tálibán vládl v Afghánistánu jako teokracii. Vyprávění rodičů o té době nijak zvlášť nevěří. Pracuje jako rozhlasová moderátorka v Herátu. Představa venkovských fanatiků, kteří mávají zbraněmi a nutí ženy, aby z domu vycházely zahalené od hlavy k patě v doprovodu mužských příbuzných, je pro ni téměř absurdní. „Má matka nemohla najít práci a vydělat na chleba. Něco takového se už nemůže stát.“

Americké jednotky svrhly režim Tálibánu v roce 2001 poté, co mulláhové, kteří stáli v čele hnutí, odmítli po útocích z 11. září vydat Usámu bin Ládina. Jenže téměř dvěma třetinám afghánské populace je méně než dvacet pět let a na vládu Tálibánu mají tudíž jen velmi málo vzpomínek. Budou si však muset oprášit znalosti nedávné historie, neboť reálně hrozí, že by se Tálibán v jisté formě mohl vrátit zpátky k moci. Americké jednotky, které podporovaly afghánskou vládu a držely Tálibán devatenáct let na uzdě, vyklízejí scénu. 

Za poslední čtyři měsíce klesl počet amerických vojáků v zemi o třetinu, z přibližně 13 tisíc na 8600. Administrativa prezidenta Donalda Trumpa se v rámci dohody, kterou s Tálibánem podepsala 29. února, zavázala své síly ještě více snížit. Tálibán má výměnou za to přestat poskytovat útočiště zahraničím radikálům a zahájit hovory s afghánskou vládou. Tato část mírové dohody má podstatně méně hladký průběh.

„Vnitroafghánské“ rozhovory, do kterých se měla zapojit vláda, Tálibán, opoziční politici a představitelé občanské společnosti a v nichž se měla probírat budoucnost země, měly začít v řádu dní po podepsání dohody. Celý proces 

ale v podstatě okamžitě uvízl. Vláda se nejprve s Tálibánem dohadovala kvůli výměně vězňů, kterou dohoda nastiňovala. Amerika slíbila, že afghánská vláda, jež se uzavírání dohody neúčastnila, propustí jako gesto dobré vůle „až“ pět tisíc vězněných radikálů. Tálibán měl na oplátku pustit ze zajetí tisíc policistů a vojáků. Prezident Ašraf Ghaní ovšem prohlásil, že pět tisíc je moc, a Tálibán odmítl ustoupit. A měsíce plynuly.

(Ne)slíbený klid zbraní

Dalším kamenem úrazu jsou pokračující útoky Tálibánu na vojáky a civilisty. Přestože pozorovatelé na konci února zaznamenali cosi jako klid zbraní, který pomohl připravit půdu pro podepsání dohody, situace se záhy vrátila do starých kolejí. Podle vlády došlo v jediném červnovém týdnů ke 422 útokům. Američtí i afghánští představitelé říkají, že to porušuje příslib omezení násilí. Jenže pokud se Tálibán k něčemu takovému zavázal, došlo k tomu výhradně mezi čtyřma očima: text dohody se o příměří vůbec nezmiňuje.

Tálibán omezil útoky alespoň během svátků uzavírajících ramadán na konci května. To podle všeho pobídlo Ghaního k propuštění většiny požadovaných vězňů. Míra násilí však opět vzrostla. Stále panuje neshoda ohledně zhruba dvou set lidí, jejichž propuštění Tálibán požaduje, přičemž někteří z nich jsou obvinění z děsivých zvěrstev. Diplomaté přesto věří, že by se během několika týdnů mohly všechny strany konfliktu vrátit do Kataru, kde byla dohoda původně podepsána, a hovory by se mohly opět rozběhnout.

Pokud se tak stane, poskytnou tyto hovory Afgháncům možnost zjistit, jak moc se postoje Tálibánu od devadesátých let minulého století změnily. Nikoho nejspíš nepřekvapí, že se nevyjadřuje jasně ke svým plánům po odchodu amerických jednotek. Prohlášení představitelů Tálibánu hovoří vágně o islámské vládě. Na dotaz, zda se změnily jejich postoje k ženám, odpovídají pouze, že ženská práva budou hájena v souladu s učením islámu. Přestože tvrdí, že nebudou nadále bránit dívkám docházet do škol, ze zprávy zveřejněné tento týden neziskovou organizací Human Rights Watch vyplývá, že ve venkovských oblastech ovládaných Tálibánem nesmí dívky po dosažení puberty pokračovat ve studiu. 

Berou to vážně?

Podle některých Afghánců to, že Tálibán odmítá upřesnit své postoje, signalizuje, že vyjednávání nebere vážně a plánuje chopit se po odchodu Američanů moci silou. Jiní soudí, že jednotlivé frakce uvnitř organizace znemožňují formulovat jednoznačné postoje. Přestože hovory s Amerikou naznačují jistý pragmatický prvek, Tálibán prohlašuje, že vede „islámský emirát“, stejně jako tomu bylo, když vládl v Afghánistánu v posledním desetiletí 20. století. „Pokud se dají věci do pohybu, přijde den, kdy nebudou moci dále říkat jen: ‚O tom rozhodneme později‘,“ říká Andrew Watkins z International Crisis Group.

Afghánská vláda se nechala slyšet, že chce zachovat „suverénní, demokratickou a jednotnou republiku“. Rozhodně hodlá zabránit znovuzavedení fundamentalistického islamistického režimu. Abdalláh Abdalláh, v zásadě hlavní vládní vyjednavač, v jednom nedávném videohovoru prohlásil: „Nemůžeme dosáhnout míru, pokud bychom obětovali základní práva našeho lidu.“ Oznámil, že do vyjednávacího týmu přibere ženy. Zároveň připustil, že vláda bude muset udělat ústupky, aby Tálibán přesvědčila – aniž by upřesnil jaké.

Americká role v afghánské budoucnosti je značně nejistá. Jediná část mírového plánu, která probíhá tak, jak bylo stanoveno, je stažení amerických jednotek. „Není povinností našich jednotek řešit pradávné spory v dalekých zemích, o kterých většina lidí nikdy ani neslyšela,“ prohlásil Trump ke kadetům vojenské akademie ve West Pointu 13. června. Tvrzení, že Rusko platí Tálibánu za každého zabitého amerického vojáka, jsou pro něj krajně nepříjemná. Jeho protivník v listopadových volbách Joe Biden se už dlouho vyjadřuje ohledně budování afghánského státu skepticky. Do jaké míry by se kterýkoliv z nich byl ochoten zasadit o zachování afghánské demokracie, není zřejmé. Mnozí jsou přesvědčeni, že by ani jeden v případě, že by se Tálibán chystal svrhnout zvolenou vládu, neposlal jednotky zpátky.

Strach z nákazy

Covid-19 celou situaci ještě víc zkomplikoval. Nemoc má v afghánských ozbrojených složkách údajně hotové žně. Američtí vojáci, kteří v Afghánistánu ještě operují, poskytují afghánské armádě jen omezený výcvik z obavy, že by se mohli od místních kolegů nakazit. Pokusy zastavit šíření viru zasazují už tak nešťastné afghánské ekonomice další těžké rány. Budování afghánského státu se zdá – ať už zemi povede jakákoliv vláda – těžší než kdy dřív.

Afghánci jako Fáiza Ibráhímí netrpělivě vyhlížejí začátek mírových jednání. Ráda by dál pracovala v Afghánistánu, aby oběti, které přinesli její rodiče, neztratily smysl. Pochybuje však, že se po zuby ozbrojení fanatici, o nichž jí matka vyprávěla, výrazně změnili. „Pokud by Tálibán přišel se stejnou ideologií, jakou zastával před rokem 2001, nečekala by nás změna k větší bezpečnosti, lepší zemi ani k míru,“ říká pochmurně.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní