Nejdřív bezpečí, až pak nějaké peníze

Aby se dva ministři hádali na twitteru, to by se v Japonsku stát nemohlo, říká bývalý šéf CzechInvestu Ondřej Votruba

Nejdřív bezpečí, až pak nějaké peníze
Ondřej Votruba | Archiv

Pokud nebude olympiáda, nebude to pro Japonce národní tragédie, říká Ondřej Votruba. Přestože v Japonskou očekávali více než dvacetiprocentní čtvrtletní pokles HDP, dokáže Ondřej Votruba, který žije a pracuje v Tokiu, na krizi najít pozitiva. Třeba to, že Japonci konečně zkusili, co je to flexibilní pracovní doba nebo home office. 

V Česku se už teď mluví o druhé vlně nákazy, kterou jsme původně očekávali až na podzim. Jak to vypadá v Japonsku?

V Japonsku také roste počet nakažených. Vlastně se jedná o podobný vývoj jako v Česku. Poslední dny jsou dokonce bezprecedentně rekordní: nejdřív padla hranice tisíce nových případů nákazy denně a brzy už jich bylo 1520 za den. To jsou čísla, která vypadají relativně hrozivě, ale je třeba si uvědomit, že Japonsko má proti Česku zhruba dvanáctkrát více obyvatel, takže v přepočtu k populaci i těch patnáct stovek nakažených je totéž jako něco přes stovku u nás. 

Opatření se zavádějí postupně a nejsou nijak drastická – a ani být nemohou. Japonské zákony totiž neumožňují opatření přikazovat, vždy se jedná pouze o doporučení. Ta doporučení mají několik úrovní, ale i ta nejsilnější úroveň se dá přeložit jako „důrazná výzva“, nikoli příkaz či nařízení. Nehrozí tedy ani pokuty. Například se nyní doporučuje uzavírat restaurace nejpozději ve 22.00. Většina případů nákazy totiž souvisí s tzv. „joru no mači“, tedy s nočním životem – kluby, bary, kabarety apod. Většinou se jedná o mládež – dvacátníky či třicátníky. Úmrtí nebo i vážných stavů je naštěstí málo.

Jak se podařilo v Japonsku nákazu zvládnout a jak vypadal v posledních měsících běžný život?

Daří se to zvládnout relativně dobře. Teď sice zrovna jsou rekordní počty nakažených, ale kdo byl kdy v Japonsku a ví, jak jsou tamní města přelidněná a jak třeba vypadá ranní dopravní špička v Tokiu – to je zážitek na celý život –, tak by mohl čekat lavinové šíření. K ničemu takovému ale nedošlo. Japonci jsou totiž v průměru ohromně disciplinovaní a 99 procent z nich nosí takřka neustále roušky, které tu mají tradici a všichni jsou na ně zvyklí.

Ondřej Votruba
Archiv

Myslíte si, že nákaza bude mít do budoucna vliv na strukturu ekonomiky a inovací?

Tak to každopádně. Dopad covidu-19 na celý svět je celkově šílený, ale má, jako všechno, i jisté výhody. Třeba Japonci v podstatě neznali tak užitečný a příjemný benefit, jako je flexibilní pracovní doba. Tady se vždycky jelo na pevnou pracovní dobu, po které pak zpravidla následovalo ještě x hodin přesčasů, ale i když jste v kanceláři třeba do půlnoci nebo se tak pozdě vrátíte ze služební cesty, stejně je třeba být druhý den ráno v kanceláři nejpozději pár minut před začátkem pevné pracovní doby. I v české pobočce naší japonské firmy jsem zaváděl flexibilní pracovní dobu až před pár lety, a to ještě, řekněme, „neoficiálně“. Na centrále v Japonsku to pak nepřipadalo v úvahu. Teď to najednou jde. Totéž se týká home office, i když ten na rozdíl od flexibilní pracovní doby osobně nepovažuji za efektivní a dlouhodobě udržitelný, protože má negativní dopad na vnitrofiremní komunikaci a další věci. Teď to jinak nejde, ale věřím, že až to bude bezpečné, bude lepší ho výrazně omezit. 

Na makroúrovni pak japonská vláda připravila třeba program na podporu přestěhování některých japonských továren zpět do Japonska, anebo aspoň vystěhování z Číny.

V souvislosti s opětovným šířením nákazy se také ukazuje, že tzv. chytrá karanténa u nás selhává. Podařilo se v Japonsku „chytrou karanténu“ zavést?

Částečně ano. Každý den se ve statistických číslech uvádí i procentuální poměr nakažených, u kterých se podařilo dohledat to, jak se nakazili (většinou to bývá kolem 50 %), a hlavně se podle jasných pravidel vždy určí osoby s tzv. „významným kontaktem“ s nakaženým, které jsou pak testovány nebo poslány do karantény. Sice to ani Japonci nemají tak vychytané jako na Tchaj-wanu, v Koreji či Hongkongu, ale myslím, že to mají zmáknuté relativně dobře. 

Ekonomové upozorňují, že už si nemůžeme dovolit zavřít ekonomiku a znovu masivně dotovat postižené. Vedou se podobné debaty v Japonsku?

Jako ekonom si myslím totéž. Zjevně to problém jenom odložilo, nikoli vyřešilo, takže to nelze opakovat do nekonečna, protože by jenom stoupaly náklady. V Japonsku dostaly všechny fyzické osoby jednorázovou dávku sto tisíc jenů (zhruba dvacet tisíc korun), a to bez rozdílu. Byla jenom možnost se o to nepřihlásit (znám i takové). A pak byly myslím různé sektorové podpory. Debaty se vedly a vedou, to je podobné jako u nás. 

U nás budou postupně končit podpůrné programy a očekává se, že porostou počty nezaměstnaných. Postupují v Japonsku stejně?

Zde docela výjimečně souhlasím s Václavem Klausem – podpůrné programy ve většině případů dotovaly pracovní místa, která už „ve skutečnosti neexistují“, takže až skončí, nezaměstnanost jednoznačně stoupne. Na rozdíl od mnohých očekávám dvojciferný propad HDP, rád bych se pletl.

V Japonsku jsou ekonomické důsledky značné a nemají v poválečném období obdoby. Doteď „vedlo“ jedno čtvrtletí v roce 2009 při ekonomické krizi, ve kterém byl meziroční propad HDP necelých 18 procent, zatímco za uplynulé čtvrtletí se očekává meziroční propad o více než 20 procent, dokonce zřejmě o více než 25 procent. Zatím ještě nejsou oficiální čísla, ale propad bude rozhodně brutální. Sice menší než v USA, ale zřejmě ne o moc.

Jak lidé omezení snášejí? U nás jsou dva extrémy – jedni oceňují přísný postup z počátku pandemie, druzí kritizují, že stát řídí epidemiologové místo politiků…

Počáteční neznalost správných postupů bych české vládě nevyčítal. Problém vidím jinde – zejména v tom, že pro českou vládu není boj s covidem priorita. Za mnohem důležitější bohužel česká vláda považuje marketingovou snahu přesvědčit, že se boj s covidem daří (i když to třeba není pravda) a dále zneužít situaci k „malým domů“. To jsou ty miliardy na reklamu pro Mafru, pokus rozvolnit zákon o veřejných zakázkách, aby mohli ministři kupovat „z ruky“ cokoli, pokus dát premiérovi nadstandardní kompetence (jako Orbánovi v Maďarsku), rozvolnění zákona ohledně skutečných vlastníků a mnohé další. Babiš jede na „marketingové pozlátko“ od začátku, ale zatímco za normální situace to nedělalo takové škody, teď ve „válečném stavu“ to je naprosto nezodpovědný hazard. Myslím, že to je pro nás dlouhodobě katastrofa.

V Japonsku vládu nekritizují?

Tady je situace úplně jiná: premiér Abe má pravidelná veřejná vystoupení, která jsou věcná, doporučení veřejnosti v nich zdůvodněná a podložená čísly. Působí na mě jako správný lídr, za kterého se Japonci nemusejí stydět. S opozicí jsou tu samozřejmě často názorové rozdíly, ale probíhá to tak nějak seriózně a kultivovaně. Představa, že by se třeba dva ministři vzájemně osočovali na twitteru, kdo co udělal líp, nebo hůř, je v Japonsku vyloženě úsměvná, respektive není vůbec reálná. 

Japonci berou celou situaci klidněji než Evropané. Tady jsou po staletí zvyklí žít s přírodními katastrofami, kdy jde bez přehánění o život – zemětřesení, tajfuny, povodně, sesuvy svahů, výbuchy sopek –, takže i tuto relativně specifickou přírodní katastrofu snáší asi v průměru lépe. Teď tu třeba byly velké povodně na jižním Kjúšú, které připravily o život sto lidí, a na dva týdny vystřídaly jako hlavní zpráva novinky spojené s covidem.

Japonci se chystali na letní olympiádu, postavili nové stadiony… Nemají teď strach, že byly ty investice zbytečné?

Nikdo nepanikaří. V rozpočtu sice kvůli hrám zůstane obrovská „sekera“, a to i pokud olympiáda příští rok proběhne, čemuž dávám tak 40procentní šanci, ale mají tu jasně srovnané priority: „anzen daj-iči“ (bezpečnost především) a až pak nějaké peníze. Osobně věřím i těm průzkumům, které říkají, že mírná většina Japonců je proti konání olympiády příští rok. Pokud by olympiáda opravdu nebyla, nebude to tu bráno za největší národní tragédii.

Jak jste vy osobně prožil karanténu?

Měl jsem dva měsíce v kuse home office. Zajímavé je, že v Česku, kde je docela běžný, jsem ho nikdy neměl, zatímco v Japonsku, kde není běžný ani náhodou, jsem ho měl poprvé už v roce 2011 po zemětřesení, tsunami a havárii v jaderné elektrárně ve Fukušimě, to šlo ale jen o pár dní. Teď tedy celé dva měsíce.

Nejenom že jsem ušetřil spoustu času (žádné dojíždění, žádné přesčasy), ale i v „pracovní době“ jsem měl výrazně méně práce než obvykle. Najednou jsem měl strašně moc času. Ten jsem využil ke spoustě věcí – vedle každodenních procházek s rodinou zejména ke srovnání si životních hodnot a priorit. Taky jsem v té době naběhal nejvíc kilometrů v životě a skoro dopsal knihu, kterou jsem kdysi začal a nikdy jsem neměl čas se pořádně rozepsat.

Jak se učily děti? Jak zvládly japonské školy přechod na domácí výuku?

Nějaká online výuka na dálku běžela, ale ne tak intenzivně jako v Česku, kde se moje děti mohly naopak paradoxně zapojit více než před koronakrizí. Spíš šlo o formu samostudia a domácí úkoly. Aspoň tedy v té tokijské čtvrti, ve které bydlíme. Na druhou stranu skoro všechny školy zkrátily letní prázdniny, aby zpoždění dohnaly. Některé hodně výrazně – třeba i o polovinu. Zvláštní, že jsem vůbec nezaregistroval takovou debatu v nás. Asi proto, že by to bylo nepopulární a vládní strany by přicházely o voliče.

Autorka je spolupracovnicí redakce.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání krátkou práci
Objednat nyní