Vybrané články
z týdeníku The Economist

Ne Amerika, ne Rusko aneb Baldrickova Evropa

Evropští politici vám řeknou, co všechno Evropa není. Co je, to se hned tak nedozvíte.

Ne Amerika, ne Rusko aneb Baldrickova Evropa
ilustrační foto | Archiv

V jednom dílu britského historického sitkomu Černá zmije musí Edmund Černá zmije znovu napsat první anglický slovník Samuela Johnsona poté, co jeho idiotský sluha Baldrick hodí jedinou kopii do ohně. Má velmi málo času a hrozí mu strašlivá smrt, když to nestihne. V zoufalství požádá Baldricka o pomoc. A Baldrickova definice „psa“ je vskutku originální: „Ne kočka.“ Když dojde na definici Evropy, nechávají její vůdcové neúmyslně promluvit svého vnitřního Baldricka. Definují Evropu tím, čím není, ne tím, čím je.

Pro některé je Evropa – baldrickovskou terminologií – „ne Amerika“. Za vlády Donalda Trumpa se mezi Amerikou a Evropskou unií rozevřela široká propast, přes niž se Washington díval na EU jako na obchodního rivala a obranného příživníka. Evropští vůdcové v čele s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem dnes uvažují v intencích evropské, nikoli západní civilizace. Amerika i EU jsou sice kapitalistické demokracie, ale Evropa je zelenější, rovnostářštější a humánnější, nechal se loni slyšet Macron. Ne všichni se však shodnou na tom, že Amerika je nejlepším příkladem toho, co Evropa není. V Evropě se stále najdou amerikanofilové, platí to zejména o její východní části, kde zůstala Amerika i za Trumpa velmi populární.

Tito amerikanofilové preferují jinou, byť stále baldrickovskou definici: Evropa je „ne Rusko“. Vstup do EU byl pro východoevropské země potvrzením nezávislosti na Moskvě. V poslední dekádě minulého tisíciletí a v první toho současného byla Evropa nadšeneckým projektem, který s otevřenou náručí vítal každého, kdo chtěl vstoupit. Nyní je to klub exkluzivní. Rozšiřování je považováno spíše za přítěž než za příležitost. Hranice EU se musí jasně definovat a ti, kdo zůstali trčet mezi Evropou a Ruskem, si musejí vybrat stranu; fofrem. Někdy za ně rozhodují jiní. Když došlo na unijní reakci na běloruský posun k despocii, vyslovil francouzský eurokomisař Thierry Breton onu jindy nevyřčenou větu nahlas: „Bělorusko není Evropa.“

Ošklivý konsenzus

Kde panuje větší shoda, je definice Evropy jako „ne Afriky“. Evropané kdysi expandovali do Afriky; dnes se bojí opačného trendu. Migrace se stala palčivým problémem, ale pokud jde o Afriku, panuje v Evropě ošklivý konsenzus: přísně omezené legální přistěhovalectví a brutální zacházení s kýmkoli, kdo přijede nelegálně. Francouzský prezident Macron se například rozplýval nad knihou „The Scramble for Europe“ (Dobývání Evropy), v níž Stephen Smith rozvíjí vidinu masového přistěhovalectví z Afriky do Evropy. Občas tento postoj přechází do otevřeného rasismu. Při jednom jednání diplomat z jihu Evropy shrnul unijní debatu o azylu do překvapivého ultimáta: Evropa se musí rozhodnout, jestli chce být černá. Evropané prohlašují, že Trump uráží liberální hodnoty, ale sami mnohdy nejsou o moc lepší. Při pohledu na unijní politiku vůči Africe najdeme překvapivé podobnosti. V Evropě se neuchytila myšlenka „postavit zeď“ jenom proto, že jí Středozemní moře slouží jako vodní příkop – ve kterém se od roku 2014 utopilo už téměř 20 tisíc lidí.

Nebýt Afrikou je dlouhodobým cílem. Na počátku Evropské unie koneckonců stálo pět upadajících impérií (a Lucembursko), která se snažila vymyslet, jak přežít. Novější myšlenkou je definice Evropy jako „ne Číny“. Vstup Číny do Světové obchodní organizace (WTO) měl původně zvěstovat éru její westernizace. Místo toho čínské firmy kradly duševní vlastnictví svým západním konkurentům, Čína nechala svůj trh v podstatě uzavřený, zatímco EU ten svůj otevřela. Nyní se vůdcové jako německá kancléřka Angela Merkelová obávají, že nedemokratická mocnost poprvé získá technologický náskok. Nad ostatními systémovými rivaly se dalo snáz mávnout rukou. Po rozpadu Sovětského svazu se říkalo, že Sověti jsou sice fajn na porážení nacistů v pozemních válkách, ale k ničemu, když dojde na vytvoření slušných podmínek k životu. S americkou nadvládou se Evropané nakonec smířili, protože se koneckonců jednalo o další kapitalistickou demokracii. Dekadentní Evropa měla možnost vyrovnat se Americe v bohatství a moci, ale zvolila raději život s maličkými armádami, dlouhými dovolenými a nabobtnalým sociálním státem. Čína takovou útěchu nenabízí. Evropským lídrům straší v hlavě přízrak technologicky vyspělejší velmoci, která se dokáže s problémy jako covid-19 díky svému hnusnému politickému zřízení vypořádat lépe než Evropa. Když se Evropa nedokáže vyrovnat výsledkům konkurenčních systémů, proč by ji lidé měli podporovat?

Bez víry v kameni

Třeba by pomohla víra. Otcové zakladatelé EU sice byli zbožní katolíci, ale Bůh do jejích struktur nepatří. „Možná si mysleli, že bude lepší, aby Evropa byla křesťanskou spíše duchem, než aby to někde stálo psáno,“ uvedl francouzský spisovatel Olivier Roy v knize Je Evropa křesťanská?, „nebo byl tento pilíř evropské identity tak zjevný, že nepovažovali za nutné jej tesat do kamene.“ Zda je Evropa součástí křesťanského světa, nebo sekulárním projektem, je čím dál výraznější dělicí čárou uvnitř bloku. Toto štěpení se dotýká všeho od práv homosexuálů po potraty, přičemž vlády z liberálního západu Evropy – a samotné evropské instituce – stojí proti neliberálním kolegům z Východu. Místo aby se evropští lídři s touto otázkou vypořádali, dospěla skupina evropských politiků k rozpačitému kompromisu, který stanoví, že Evropa je prostě „nemuslimská“. Takovou definici není těžké prodat. Podle průzkumu veřejného mínění agentury Pew většina lidí v Itálii, Polsku, Řecku, na Slovensku, v České republice, Litvě a Maďarsku vnímá muslimy „nepříznivě“.

Spoléhání na Baldrickovu idiosynkratickou definiční metodu pramení z relativní slabosti Evropy. V minulosti evropské mocnosti očekávaly, že se ostatní přizpůsobí jejich normám – přirozeně prezentovaným jako univerzální hodnoty –, dnes se obávají, že se totéž děje v opačném gardu. Jak říká spisovatel Ivan Krastev: „Při nedostatku moci se z univerzalismu stává excepcionalismus. Zdůrazňujete rozdíly.“ Evropští politici nechtějí vládnout kolonii Ameriky ani Číny a někteří se obávají islámu a nevyzpytatelného Ruska. Proto tak vehementně vysvětlují, proč Evropa nezapadá do žádného jiného systému než do toho vlastního. Baldrick by byl pyšný, Evropa by být neměla.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní