Vybrané články
z týdeníku The Economist

Na západ, habíbí, na západ. Ale ne do Evropy

Z Libanonu prchají před krizí stovky tisíc lidí. Čím dál víc jich míří do západní Afriky, kde snáz seženou práci.

Na západ, habíbí, na západ. Ale ne do Evropy
ilustrační foto | Shutterstock.com

Když v roce 2019 začaly kolabovat banky a ulice naplnili protestující, Músá Chúrí odolal pokušení opustit rodný Libanon. Poté, co mohutný výbuch loni srovnal se zemí část hlavního města Bejrútu, nechal si opravit vymlácená okna a zůstal, kde byl. Zhroucení libanonské měny už však neustál. Chúrí provozuje startup prodávající zeleninu vypěstovanou na hydroponických plantážích. Jeho zákazníci mu platili v libanonských lirách, ale dodavatelé požadovali tvrdou měnu. V dubnu proto přijal nabídku od známého, jenž slíbil, že do jeho byznysu investuje – pokud ho Chúrí přestěhuje do Ghany. 

V západní Africe žije podle odhadů přes 250 tisíc Libanonců. Není jak zjistit, kolik jich tam odešlo od začátku libanonské ekonomické krize v roce 2019, ale důkazy naznačují, že číslo bude vysoké. Pilot libanonského původu žijící v Togu říká, že jeho lety do západní Afriky jsou nacpané Libanonci. Libanonská ambasáda v Nigérii hlásí „znatelný nárůst“ Libanonců stěhujících se do země. Guita Hourani, jež vede centrum studující migraci na libanonské Notre Dame University-Louaize, popisuje, že její kancelář je zaplavena telefonáty od spoluobčanů, kteří chtějí poradit, jak by mohli najít příbuzné v zahraničí, mimo jiné v Africe.

Mešity už stojí

Mnoho Libanonců přišlo do západní Afriky v 19. století, kdy se vylodili (podle některých omylem) z plavidel mířících do Ameriky. Nově příchozí si vedli překvapivě dobře, nejprve jako prostředníci mezi místními a kolonialisty, později jako podnikatelé a obchodníci s komoditami. Dnes například Libanonci řídí řadu společností v Pobřeží slonoviny exportujících kávu nebo kakao.

Za více než sto let rozprášila válka, krize a hladomor Libanonce po celém světě. V současnosti je pro ně podstatně snazší získat víza do destinací v západní Africe než do Ameriky nebo do evropských zemí. I práci si tam snáz najdou a udrží. Vždy se objeví někdo, kdo zná někoho, kdo hledá zaměstnance, vysvětluje Karim Maky, Senegalec libanonského původu. Šikovní pracovníci jsou navíc dobře placení. A ve většině západoafrických zemí už jsou libanonské kostely, mešity a školy.

Kanada na dlouho, Záliv nereaguje

Někteří z nově příchozích mají v plánu se chvíli zdržet. Například Ibráhím Šahín, mladý strojař, který z Libanonu odešel loni. Vypráví o tom, jak úmorný byl proces získání kanadských víz. Jeho žádosti o vstup do zemí Perského zálivu zůstaly bez reakce. A tak když dostal práci ve společnosti, kterou v Nigérii řídí Libanonec, dvakrát se nerozmýšlel. Během dvou týdnů se přestěhoval do hlavního města Abudži. Předpokládá, že tu zůstane dalších deset let.

Chúrí si není jistý. Doufal, že bude moct využít svůj startup k povzbuzení zemědělské produkce v Libanonu, který momentálně téměř veškeré potraviny dováží. Místo toho buduje skleník v Akkře, hlavním městě Ghany, s cílem dodávat bedýnky kapusty, pórku a salátu do lokálních supermarketů, restaurací a hotelů. Plánuje tu zůstat alespoň rok. Ale širší rodinu má v Libanonu. Svůj někdejší podnik se tam stále snaží udržet v provozu. Ne kvůli výdělku, vysvětluje, jen z nostalgie.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.