Na krásném modrém Mekongu
Čínská hydroenergetická diplomacie na řece, jež živí půl Indočíny, je varováním pro všechny budoucí partnery Pekingu.
Kdyby byl hrdina filmu Apokalypsa kapitán Willard neměl na starost utajenou misi vietnamské války, mohl se na své lodi vydat proti proudu Mekongu, největší indočínské řeky, podstatně dále než nějakých 200 kilometrů za vietnamsko-kambodžskou hranici. Kdyby vydržel nějakých tisíc dalších kilometrů, dostal by se do míst, kde řeka tvoří hranici mezi Thajskem a Laosem. A kdyby tak učinil těsně po začátku letošního roku, viděl by, že řeka je v celé skoro kilometrové šíři nečekaně čistá a modrá.
Nejspíš by netušil, že je svědkem sice hezky vypadajícího, ale přesto vážného problému. Mekong – jeden z jeho místních názvů zní Matka vod – má v těch místech být zanesený kalem a šedohnědý. Není-li, znamená to, že jeho proud je příliš slabý.
To je potíž hned dvojího druhu: zaprvé to přímo ohrožuje živobytí téměř 70 milionů lidí, kteří na řeku spoléhají jako na hlavní zdroj obživy, mnohdy přímý. Zadruhé to znamená, že voda zůstává výše po proudu v sérii přehradních nádrží. Většina z nich patří Číně, která si s vodou dělá, co si zamane, a ve věci hospodaření nerespektuje ani staré tradice, ani nové dohody.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
