My tu planetu zachráníme, i kdybychom ji při tom měli zničit

Tak nám skončil další klimatický summit. Od těch předcházejících byl k nerozeznání: Politici se pochválili, fosilní a průmyslové firmy zděsily a aktivisté rozzlobili. Pravidelný sraz milovníků soukromých tryskáčů by se tak dal shrnout proslulým citátem Viktora Černomyrdina: Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.

My tu planetu zachráníme, i kdybychom ji při tom měli zničit
ilustrační foto | Profimedia.cz

A bohužel velmi podobné výsledky mají i konkrétní kroky jednotlivých států bez ohledu na nějaké summity. Přestože se shodneme na tom, že cílem je snížení emisí a udržitelný rozvoj, naše dobře míněné kroky míří často úplně opačnými směry, případně potichu bourají mechanismy, které do té doby docela slušně fungovaly.

Hitem vytápění je v posledních letech tepelné čerpadlo. Pokud na něj přecházíte třeba ze starého kotle na uhlí, dokonce na to dostanete i dotaci. Výsledek však může být celkově vzato rozpačitý. Zatímco z pohledu vaší peněženky je všechno v nejlepším pořádku (hlavně díky té dotaci), z pohledu dekarbonizace energetiky už to tak slavné není. V roční poptávce rázem naskočí pár megawatthodin elektřiny, kterou předtím vůbec nebylo potřeba vyrábět. Trend, který nepochybně zvyšuje energetickou účinnost, má tedy minimálně dvě odvrácené tváře – zvyšuje spotřebu elektřiny a v českých podmínkách nejspíš i uhlíkovou stopu. V zimě, kdy je potřeba tepla zdaleka největší, připomínají tepelná čerpadla kvůli nižšímu topnému faktoru elektrické přímotopy a zároveň jedou na elektřinu, která je zhruba z poloviny… uhelná. Jinými slovy, topíme opět uhlím, jen nemáme komín na střeše, ale někde v Tušimicích – což je z pohledu klimatické změny prašť jako uhoď.

Mimochodem, když už jsme u toho uhlí… Asi nikdo nepochybuje o tom, že odstavení uhelných elektráren a tepláren je jedním ze základních předpokladů pro naplnění ambiciózních klimatických cílů. Málokdo ale ví, že i tento na první pohled nekontroverzní proces způsobí kanibalizaci některých již dávno zavedených disciplín udržitelného rozvoje. Vždyť takové popílky a další vedlejší energetické produkty jsou už desítky let vzorovým příkladem cirkulární ekonomiky, kterou Zelená dohoda vyzdvihuje jako jeden z nedotknutelných pilířů. Nehledě na to, české stavebnictví se hlavně po popílcích může doslova utlouct, protože jde o kvalitní a levnou přísadu do betonu. Jednoduchou úvahu, že když nebudeme spalovat uhlí, nebudeme mít ani popílky, asi netřeba dál rozvíjet.

Z druhé strany je třeba přiznat, že snaha uzavírat vše do kruhu je v praxi dost často nedomyšlená a již z podstaty problematická. Vezměme si takovou recyklaci stavebních materiálů. Otázky převažují nad odpověďmi. Jak bezpečné je použití recyklátů v náročných oblastech typu konstrukčních betonů či kolejových loží? Jak moc se dají recyklovat recykláty? A k čemu to všechno vůbec je, když potenciál nahradit primární surovinu v ČR nedosahuje ani deseti procent?    

Navzdory výše uvedeným pochybám řada politiků nadále považuje recyklaci za svatý grál, který vyřeší problém s nedostatkem stavebních surovin, a bere ho jako skvělý argument proti otevírání nových a rozšiřování stávajících kamenolomů a pískoven. Ponechme stranou, že tento argument je platný asi jako východoněmecká marka ve 21. století. Horší je, že právě úbytek ložisek spolehlivě zvyšuje uhlíkovou stopu těžby kvůli nezbytnému rozšíření nákladní dopravy. Vzhledem k plánované výstavbě velkých dopravních projektů lze předpokládat, že spotřeba kameniva v následujících letech poroste. Pokud ji chceme pokrývat z menšího počtu lokalit, logicky nám nezbude nic jiného než zapojit mnohem více náklaďáků a vozit materiál z daleko větších vzdáleností. Tento přístup navíc povede k rychlejšímu vyčerpávání stávajících ložisek, a jde tedy – jakkoli to zní paradoxně – zcela proti hodnotám udržitelného rozvoje.

 

K výše uvedenému tématu se sluší dodat ještě pár čísel. Jeden litr nafty podle vzorce uhlíkové stopy vyprodukuje cca 2,65 kilogramu CO2. To znamená, že každý kilometr, o který prodloužíme vzdálenost mezi zdrojem suroviny a stavbou, zvýší uhlíkovou stopu o 0,8 kilogramu CO2. Čili zrušení jediného ložiska, které navýší tuto vzdálenost o cca 50 kilometrů pro 10 nákladních vozidel denně, zatíží za rok atmosféru až o stovky tun CO2 navíc! Pokud bychom mysleli vážně rozvoj recyklace, musely by po celé zemi ještě k tomu vzniknout desítky recyklačních center, která budou z pohledu dopravy většinou reprezentovat nové body na mapě mezi demolovanou a budovanou stavbou (nepočítáme-li zatím celkem raritní situace, kdy lze recyklovat přímo na místě). Tento dopravní paradox se samozřejmě netýká pouze kamenolomů a pískoven, ale také betonáren, obaloven, cementáren, kaolinek a mnoha dalších provozů, bez nichž se stavebnictví neobejde. 

V tomto duchu by se dalo dlouho pokračovat – rozvoj obnovitelných zdrojů energie zvyšuje nároky na těžbu vzácných kovů v Asii, omezení pesticidů v zemědělství sníží produkci a zvýší cenu plodin, omezení plastů sníží trvanlivost potravin… A ostatně zrovna v těchto měsících sledujeme v přímém přenosu, jak tlak na dekarbonizaci energetiky vyhání ceny elektřiny a tepla do naprosto nesmyslných výšin. Obecně lze uzavřít, že dobré úmysly dost často dláždí cestu do klimatických pekel.

Zelená dohoda pro Evropu a další klimatické programy mají přinést revoluci do všech myslitelných oblastí a do poloviny století udržet navýšení globální teploty do 2 °C, či dokonce 1,5 °C oproti předindustriální době. Neřešme teď, zda vůbec dokážeme spočítat, o kolik musíme snížit emise, abychom do 30 let donutili přírodu k takovým ústupkům, když v současnosti nejsme schopni spolehlivě předpovědět ani počasí na příští týden. Berme to tak, že svět se na základě vědeckého konsenzu nějak rozhodl a toto rozhodnutí už je realitou, protože ho prostě nelze vzít zpět. Dovedete si představit ty grandiózní arbitráže s ohledem na všechny již rozběhnuté investice?

Právě proto, že transformaci již nelze zastavit, bychom však měli klást maximální důraz na to, abychom ji dělali racionálně a komplexně. To nejhorší, co můžeme udělat, je všechno měřit jen podle jednoho kritéria – jednou je to uhlíková stopa, podruhé zásah do krajiny, potřetí třeba míra „zacyklení“ výrobního procesu. Obdobně jako ve farmacii je u každého nápadu nutné velmi podrobně zkoumat nepříznivé vedlejší účinky. Pokud převažují nad přínosy, nejspíš stojí za to zamyslet se nad tím, zda a v jaké míře ho vůbec uvést do reality. Nezapomínejme na to, že kamna, klasické elektrárny, pískovny či kamenolomy jsou součástí naší civilizace desítky i stovky let, využití nerostných surovin pak provází lidstvo od samého počátku. „Odpískat“ je bez znalosti souvislostí během jedné dekády není pouze nezodpovědné, ale vzhledem k jejich ideovému stáří také neuvěřitelně namyšlené a arogantní.