Můžeme si dovolit Zelený úděl? Snížení emisí do roku 2030 je reálné

Požadované snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030 je proveditelné.

Můžeme si dovolit Zelený úděl? Snížení emisí do roku 2030 je reálné
Hnědouhelná elektrárna Mělník je v provozu už půl století, za rok ale z většiny zhasne. Ve své době byl přitom blok o výkonu 500 MW dokonce největším v Česku. | Tomáš Novák týdeník HROT

Česko si může přijetí evropského Zeleného údělu dovolit. Alespoň podle předminulý týden zveřejněné studie mezinárodní poradenské firmy McKinsey, a to přinejmenším v první etapě, tedy do roku 2030. Dosažení karbonové neutrality čili nulových čistých emisí do roku 2050 je už mnohem dražší, ale samotné snížení emisí skleníkových plynů oproti roku 1990 o 55 procent do roku 2030 proveditelné je. 

Dodatečné investice v rozsahu 500 miliard korun, které by to vyžadovalo, vypadají z laického pohledu také nepředstavitelně vysoké, ale v poměru k HDP to není ani procento ročně. Pro představu, kdyby se jednalo o hypotéku, znamenalo by to při dvacetileté splatnosti a tříprocentním úroku zátěž v podobě splátky 2,8 miliardy měsíčně. Navíc je to rozfázováno na deset let, a jak tvrdí McKinsey, „většina těchto investic se zaplatí, nebo dokonce přinese zisk, protože nově zaváděné technologie umožní snížení provozních nákladů“. 

Pokud se ekonomika jakékoli země nemá snahou o snížení emisí klimatických plynů přetížit, musí samozřejmě preferovat „nízko visící ovoce“, tedy právě investice, u nichž vyjde jedna tuna relativně levně, a řadit je podle nákladů a celkového „dekarbonizačního efektu“ za sebou. Tomu říkají autoři studie „nákladově optimální scénář“. Přednost by tedy měla dostat taková opatření, která současně například díky vyšší účinnosti nových technologií vykážou lepší provozní ekonomiku a sama od sebe se zaplatí. Tak hezké, jak to vypadá, to však není. Ale postupně.

Klíčová role povolenek

McKinsey vidí tuhle sekvenci hlavně v odstranění závislosti Česka na uhlí při výrobě elektřiny a tepla a omezení těžby uhlí. Tím lze ale podle autorů dosáhnout snížení pouze o 75 procent objemu emisí skleníkových plynů nutného ke splnění cíle do roku 2030. Znamená to rychle odstavovat elektrárny na uhlí a rychleji než dosud měnit energetický mix, a to i v teplárenství. 

Silnou motivací pro náhradu uhlí jsou rostoucí ceny povolenek v systému obchodování s emisemi v Evropské unii (EU ETS) a nejjednodušší by bylo nahradit uhlí zemním plynem, jehož ceny jsou momentálně nízké. Jenomže zemní plyn sice produkuje méně emisí než uhlí, ale „čistý zdroj“ to také není a povolenky jsou pro firmu náklad, pokud je platí. Z akademického hlediska jsou povolenky efektivnější cestou, jak emise snížit, nežli daně, právě protože jsou obchodovatelné, a komu by investice do snížení emisí vycházela velmi draho, může si povolenky koupit. 

Po energetice a teplárenství přicházejí na řadu další oblasti, aby se výsledek „poskládal“ – elektrifikace v průmyslu, dopravě a úspory v chlazení a vytápění budov (viz graf Jak emise…). V průmyslu stojí za to vypíchnout třeba hutnictví železa – osobně by mne velmi zajímalo, jak to bude vypadat s příštím investičním cyklem v tomto oboru, až dožijí vysoké pece, a jak velký objem výroby se podaří v Česku zachovat přechodem na „elektriku“.

 

Počítání toho, co se vyplatí, je samozřejmě ovlivněno tím, že investicemi snižujete potřebu nákupu povolenek – to je pro kalkulaci návratnosti klíčové. První, co vás napadne, je, že kdyby povolenek nebylo, nebylo by ani investic, rozhodně by se nerealizovaly ve stejném čase a stejné výši. I kdyby povolenek nebylo, pak faktorem, který by mohl vyřadit uhelnou energetiku „ze hry“, by byla existence alternativního levnějšího zdroje, tedy v našem případě zemního plynu, ale příběh je složitější.

Jsou země, které se díky vhodným přírodním podmínkám, poklesu cen technologií a systému kapacitních aukcí dostávají velmi blízko nákladové paritě v případě obnovitelných zdrojů. Kupříkladu druhá letošní aukce solární kapacity v Portugalsku srazila cenu kilowatthodiny na 1,114 eurocentu. Česko učinilo vlastní vinou velmi nedobrou zkušenost s fotovoltaikou, což ovšem neznamená, že by se nemělo poučit – ceny elektřiny z fotovoltaiky rapidně klesají i na sever od nás.

Z vývozce dovozcem

Jedním z nejpodstatnějších závěrů studie je, že Česko by v tomto scénáři přestalo být čistým vývozcem elektřiny, ale stalo by se po odstavení většiny uhelných zdrojů naopak čistým dovozcem (změna pozice z plus 13 TWh v roce 2017 na minus 6 TWh v roce 2030). 

Pozor, dovoz by přicházel v úvahu tehdy, pokud by byl levnější – například přebytků větrné elektřiny ze Severního moře, aniž by byla ohrožena schopnost pokrytí domácí poptávky domácí kapacitou. Ta by podle tohoto modelu pouze nebyla využívána a sloužila by jako pohotová rezerva.

Motivace ke změně

Změnu můžete vynucovat: zatížením povolenkami, daněmi, regulacemi nebo třeba pokutami za překročení emisních limitů pro výrobce automobilů. Nebo ji můžete podpořit: finančními nástroji typu daňových úlev či zrychleného odepisování investic, poskytováním záruk, zvýhodněných úvěrů a samozřejmě dotacemi.

 

Když jsme u změn v užívání půdy v zemědělství nebo lesnictví, tady také nazrává nejen „společenská poptávka“ a zároveň příležitost pro přechod na podstatně šetrnější způsoby hospodaření. Překopáním ekonomické motivace obsažené v systému dotací, na nichž koneckonců závisí značná část cash flow a příjmů zemědělců, lze dosáhnout změny hospodaření, péče o krajinu, o půdu, zadržování vody v krajině.

Kůrovcová kalamita ukazuje, jak citlivá je česká příroda vůči klimatické změně, a odumírání smrkových porostů znamená, že lesní porosty nebudou uhlík zachytávat, ale přirozená obnova lesa jako lowcostová cesta k vázání uhlíku je do budoucna velmi významná. Stejně jako potenciál pro řádově vyšší využití dřeva ve stavebnictví místo cihel a betonu, opět nevyužívaná příležitost a impulz ke změně, která se vyplatí nejen klimaticky, ale i z hlediska tvorby kvalifikovaných pracovních příležitostí v malých a středních podnicích, hlavně na venkově.

Ať počítáme, jak chceme, velká část nákladů na přechod k nízkouhlíkové ekonomice (natožpak k „zero carbon“) se přenese na spotřebitele. V Česku existují celkem inspirující příklady, jak se dá podpořit třeba výměna kotlů na fosilní palivo nebo energetické úspory v budovách, pokud dovedete nabídnout správné finanční nástroje a pamatujete na to, že existuje nezanedbatelné procento domácností, které si nemohou dovolit vstupní investici. A jsou i takové, jež nepřiměřeně zatěžuje i následný provoz. Ovšem sociální dávky se přiznávají i na hloupější účely, než je tento. Jako ve všem jiném i tady dostanete to, za co zaplatíte.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

Objednat nyní