Vybrané články
z týdeníku The Economist

Muskova jízda na praseti

Neurověda není raketové inženýrství, ale sázet na to, že s ní Elon Musk nepohne, by nebylo moudré.

Muskova jízda na praseti
ilustrace Vojtěch Velický

Lidé občas ve volných chvílích sní o budoucnosti. O autech, která se dokážou řídit sama. O cestování na jiné planety. O přesouvání předmětů pouhou silou myšlenky. Ať už máte jakýkoliv sen, Elon Musk se ho nejspíš právě teď snaží zrealizovat. Samořiditelná auta a cestování na Mars spadají do sféry působení dvou jeho firem, Tesly a SpaceX. A hýbáním s předměty silou myšlenky se zabývá třetí, Neuralink. Během prezentace vysílané 28. srpna přes internet Musk předvedl, jaký pokrok jeho společnost udělala. Vrcholným bodem programu bylo představení Gertrude, prasete, které má v mozku implantovaný čip.

Elektrické signály v mozku jsme s technikou zvanou elektroencefalograf (EEG) začali sledovat před více než sto lety a v současnosti je to zcela běžná věc. Obvykle to znamená neinvazivním způsobem přidělat k hlavě elektrody, ačkoliv někdy je nutné dráty do kůže na temeni hlavy nebo dokonce přímo mozku invazivně zavést.

Gertrude na scéně

Neinvazivní EEG přináší užitečné informace a je možné jej využít na takové věci, jako je hraní jednoduchých počítačových her pomocí softwaru, jenž interpretuje získané signály a mění je v pokyny. Je to nicméně velice humpolácký přístup k monitorování aktivity orgánu obsahujícího 85 miliard nervových buněk, mezi nimiž probíhají biliony interakcí. Invazivní EEG poskytuje mnohem detailnější údaje o těchto nervových buňkách v podstatně vyšším rozlišení, nicméně vzhledem k nezbytné operaci se tak děje za cenu mnohem vyššího rizika. Zařízení, jehož je Gertrude nositelkou, je známé jako BCI (neboli rozhraní propojující mozek s počítačem), a tím, že ze záznamníku EEG vytváří potenciálně permanentní implantát, posouvá invazivnost o stupeň dál.

Signály z takového implantátu je možné využít k ovládání protetické končetiny nebo dokonce i končetiny skutečné v případě, že by poranění mozku nebo míchy znemožňovalo normální nervové spojení. Uplatnění by mohl nalézt i při ovládání jiných než lékařských přístrojů, pokud by tedy někomu stálo za to si BCI kvůli takové věci nechat implantovat. Funguje také v opačném směru – může mozku instrukce dávat, místo aby je přijímal. Tím pádem by mělo být možné generovat například signály, které potlačují začínající epileptický záchvat. 

BCI Neuralinku je velké jako britská dvoupence (tedy přibližně 26 mm v průměru) a obsahuje tisíc flexibilních elektrod, z nichž každá má menší průměr než čtvrtinu lidského vlasu. Jejich ohebnost je důležitá, protože mozek se v lebce pohybuje a elektrody musejí být schopné se tomuto pohybu přizpůsobit, aniž by přestaly fungovat. Zařízení komunikuje bezdrátově a dobíjí se indukcí. To znamená, že na rozdíl od řady předchozích pokusů o vytvoření BCI nepotřebuje kabel, který by se musel zasouvat skrz kůži a představoval by tak rizikové místo, jímž se do těla může dostat infekce.

Kromě vylepšeného rozhraní postavili v Neuralinku také robota, který je bude implantovat. Nejdřív robot pořídí scan mozku příjemce ve vysokém rozlišení. S jeho pomocí je schopen zašít vlákna elektrod s absolutní přesností na místo a dokáže se vyhnout všem cévám, které se v daném místě nacházejí. To podle Muska snižuje riziko poranění během operace. Robot k tomu, aby usadil rozhraní na místo, potřebuje necelou hodinu, ačkoliv zatím neumí otevřít lebku, což je jeden z nezbytných kroků aplikace. Tato procedura podle Muskových slov nevyžaduje celkovou narkózu.

Vrchol show ovšem nepředstavovala Muskova prezentace, ale příchod Gertrude. Když se snažila v ohrádce vyčmuchat jídlo a očichávala ruku svému ošetřovateli, obrazovka ukazovala elektrickou aktivitu, kterou buňky reagovaly na předložené podněty. 

Ne na všechny učinila akce dojem. Profesor neurologie a expert na nervová rozhraní z Newcastleské univerzity Andrew Jackson se nechal slyšet, že na prezentaci neshledal nic „revolučního“, podle něj se jednalo o „solidní inženýrství, ale průměrnou neurovědu“. Musk na to reagoval ve svém tweetu tím, že je pro akademickou půdu typické, že podceňuje přínosy plynoucí z realizace nápadů.

Kdo si počká, ten se dočká

Neuralink se dozajista dočká mnohem většího obdivu, až – jestli – provede na lidech stejnou proceduru, jakou podstoupila Gertrude. Firmě udělil v červenci americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) certifikát průlomového zařízení. To znamená, že se FDA domnívá, že je jejich produkt slibný (v tomto případě pro léčbu paraplegie) a nabízí mu rychlejší cestu k regulačnímu přezkoumání.

Další překážka, kterou chce firma překonat, je vyslání elektrických signálů do mozku. Podle Muska to bude vyžadovat celou škálu vstupů, neboť některé části mozku je nutné stimulovat velice opatrně, zatímco do jiných je zapotřebí pustit „pořádný proud“. Cílem je navázat oboustrannou komunikaci. Pak by bylo možné začít s průzkumem zcela nových oblastí léčby. Podle některých by taková forma stimulace mozku mohla kromě potlačení epilepsie fungovat také při léčbě deprese a úzkosti. Z dlouhodobého hlediska je pro Muskovu vizi širokého využití na neurologické úrovni nezbytné sblížení lidí a strojů. Doufá, že to v budoucnu povede k možnosti stáhnout si vzpomínky a uložit je někde mimo tělo a také k tomu, že lidské bytosti budou moci navázat symbiotický vztah s umělou inteligencí. 

Kritiky znepokojuje, jak tajnůstkářsky se Neuralink chová, a také to, že podle jejich názoru Muskovy vize slibují mnohem víc, než kolik dokáže splnit. Musk už nicméně dokázal, že to, o čem mluví, také zrealizuje, byť mu to občas trvá déle, než plánoval. V zásadě bez pomoci uvedl na trh elektrická auta a z ničeho vybudoval úspěšný kosmický dopravní byznys. Mozky jsou podstatně složitější než auta a dokonce i než raketové inženýrství.  Na to, že by se v určitém okamžiku Muskova vize přímé spolupráce mezi mozkem a počítačem nestala skutečností, však není radno sázet.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání na krátkou práci
Objednat nyní