Mlha na Hradě. Jak o nemocech prezidentů Masaryka a Svobody psaly dobové noviny

Havel byl výjimka. O jeho předchůdcích sice Hrad vyloženě nelhal, ale pouštěl do novin hodně „přecezené“ zprávy. Čtenář se například neměl šanci dozvědět, jak vážně je prezident nemocný.

Mlha na Hradě. Jak o nemocech prezidentů Masaryka a Svobody psaly dobové noviny
Ludvík Svoboda | foto Profimedia.cz

Komediální představení, které kolem zdravotního stavu Miloše Zemana rozjela hradní klika, nemá v demokratických státech 21. století obdoby. A na meruňkové buchty, vinné klobásy a předsedy Sněmovny tajně pašované k nemocničnímu lůžku prezidenta jsme nebývali zvyklí ani my. Když byl na konci devadesátých let dvakrát vážně nemocný Václav Havel, znala veřejnost detaily obou jeho operací a měla poměrně přesnou představu, co může čekat do budoucna.

Jenže v minulosti to rozhodně pravidlem nebylo. Začalo to už Masarykem. Když první československý prezident v lednu 1921 vážně onemocněl – sedmdesátiletý Masaryk nastydl při návštěvě venkovského prezidentského sídla v Hluboši a výsledkem byl těžký zápal plic –, informovaly noviny o jeho zdraví prakticky každý den. „Stav uspokojivý, temperatura včera večer 37,5, dnes 36,9, tepů 68, dechů 14,“ psaly například 8. února Lidové noviny (článek bohužel není online přístupný). Zprávy to byly krátké, ale stačily by – pokud by ovšem byly pokaždé pravdivé. A to rozhodně nebyly.

Masarykovo poslední pořízení

Pouhý den předtím, než Lidové noviny vydaly výše citovanou zprávu, poslal podle knihy Antonína Klimka Boj o Hrad prezidentův kancléř Přemysl Šámal ministru zahraničí Edvardu Benešovi dopis, ve kterém stálo, že nemoc nabrala „průběh velmi vážný, který /ošetřujícího lékaře/ prof. Syllabu právem poděsil“. Nemoc sestoupila na plíce a vše ještě komplikoval zánět osrdečníku a žil obou nohou. Novinář Ferdinand Peroutka později ve svém Budování státu napsal, že na Hradě se v té době sešla „Pětka“ a rokovala „téměř u lože Masarykova“ o tom, kdo by se mohl stát jeho nástupcem. Nebyla to tak úplně pravda, protože Pětka (neformální – mimo ústavu stojící – orgán sestávající z předáků nejdůležitějších stran) se teprve rodila, ovšem Šámal tehdy na Hrad čelné politiky skutečně sezval.

Masarykovi tenkrát opravdu šlo o život, což ostatně cítil i on sám. Už 22. ledna si k sobě pozval historika a diplomata Kamila Kroftu. Přijal ho podle Kroftova líčení v „jakémsi županu“ a řekl mu, že Beneš po něm převezme prezidentství a on – Krofta – nahradí Beneše na ministerstvu zahraničí: „Cítil jsem, že mluví, jak říkával, sub speciae aeternitatis, že dělá takřka poslední pořízení.“ Nemoc naštěstí v příštích měsících polevila a Masaryk se z ní nakonec vylízal. Trvalo to ale dlouho a Masaryk ji sám ohraničoval 9. lednem až 5. květnem 1921. Dva týdny poté se navíc sebral a odjel se zotavit na italský ostrov Capri, odkud se vrátil až v srpnu. Nemoc a slabost byly tatam a Masaryk se opět – na dalších třináct let – stal nezpochybnitelným pánem Hradu.

Hválckovy psysi

Druhá vážná krize postihla Masaryka na jaře 1934, když ho krátce před květnovými prezidentskými volbami srazila mrtvice. Opět se stal prezidentem – hlavně proto, aby dal Benešovi čas sehnat hlasy před příštími volbami –, ale zdraví ho naprosto zradilo. Mrtvice mu zchromila pravou ruku a v době skládání prezidentského slibu byl prakticky slepý. Zkusil se ho tedy naučit zpaměti, ovšem selhala mu i paměť, a tak mu museli napovídat. Prezidentská kancelář i ošetřující lékař Adolf Maixner vážnost Masarykovy nemoci bagatelizovali, a tak si čtenáři Lidových novin mohli 10. června přečíst lékařské dobrozdání, ve kterém o mrtvici nebylo ani slovo, ale zato v něm stálo, že „intensivní práce prvních měsíců t. r. a choroba počátkem května, o které byla veřejnosti dána zpráva, vyčerpaly presidenta republiky tak, že námaha v den volby, která padla do počátku rekonvalescence, vyžádala si neobyčejného vypětí sil“. Text dále tvrdil, že z nejhoršího už je Masaryk venku: „President republiky se však nyní zotavil tak, že vychází denně na procházku a počíná opět pracovat. Přechodné onemocnění levého oka, které se projevilo křečí cév v omezeném úseku sítnice a bylo zaviněno přílišnou četbou a psaním, se již také podstatně upravilo, ukládá však dosud presidentu republiky, aby šetřil zraku.“

Jenže Masarykův stav byl chvíli o něco lepší, chvíli o něco horší, ale o nějakém dlouhodobém progresu se ve skutečnosti mluvit nedalo. Prezidentských povinností nebyl schopen a – jak se vyjádřil Masarykův sekretář Antonín Schenk – „podpis vlastní rukou se stal prezidentovi skutečně útrapou“. Nešlo to, ani když mu diktovali jednotlivá písmena jeho jména, a se strašným úsilím dokázal zvládnout sotva dva až tři podpisy denně: v červenci proto dostal „podpisové razítko“, které se nenamáčelo do tiskařské barvy, ale do inkoustu. Vyloženě se trápil u psaní a zdaleka přitom nešlo jen o postiženou ruku. Již zmíněný historik Klimek v hradních archivech zjistil, že když chtěl Masaryk napsat „Havlíčkovy spisy“, vyšly mu z toho „Hválckovy psysi“. Navíc ho začalo bolet koleno, a tak se mu stalo, že nedokázal v červenci vystoupit z vozu.

Hrad i lékaři ovšem veřejnost dále ujišťovali o tom, že nejde o nic nepřekonatelného. „President republiky se zotavuje zcela pravidelně. Vidění v pravé polovině obzoru se skoro úplně vrátilo a tím se i chůze stává normálně možnou. Duševní program pracovní se stále zvětšuje,“ zněl například text prohlášení, které 17. října 1934 otiskl agrárnický Venkov. Na konci roku se Masarykovi skutečně udělalo lépe a v lednu příštího roku začal podle Klimka dokonce občas přijímat pracovníky prezidentské kanceláře, sem tam nějakého ministra, ovšem nikoli diplomaty, protože v přítomnosti cizích lidí prezident většinou mlčel; když v dubnu 1935 navštívil Prahu britský ministr zahraničí Anthony Eden, Masaryk se s ním vůbec nesetkal. V posledku se zdržoval už jen v prezidentském letním sídle v Lánech a Schenk později vzpomínal, že při pravidelných projížďkách dirigoval auto mnohokrát ku Praze, ale pak městu na dohled kázal vůz obrátit – jakoby ustrašeně – zpět.

Z tohoto rok a půl dlouhého prezidentského martyria ho vysvobodil až Beneš, který mu v listopadu 1935 konečně oznámil, že může abdikovat, protože sehnal pro svoji prezidentskou volbu většinu. Masaryk poté – už jako pouhý soukromý občan – dožil v Lánech. Zemřel v září 1937.

Nemoci prezidenta Svobody

Zdravotní obtíže měli i další naši prezidenti – Beneš, Hácha, Gottwald, Husák či Havel –, zastavme se ale u Ludvíka Svobody, který byl hlavou Československa v letech 1968 až 1975 a jako jediného prezidenta ze všech ho parlament (Federální shromáždění) zbavil ze zdravotních důvodů funkce. Mimochodem, dnešní článek č. 66 naší ústavy, který umožňuje převést pravomoci prezidenta na šéfa Sněmovny a premiéra, je reakcí na dlouhodobou neschopnost Svobody vykonávat úřad.

Svoboda – za první války legionář, za druhé velitel naší východní armády – měl podobně jako Masaryk železné zdraví. Ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zlézal tatranské vrcholy, v červnu 1972 ho ale během návštěvy indické premiérky Indiry Gándhíové ranila slabá mrtvička. „Při recepci postihla tatínka mozková příhoda, byl to evidentní výpadek recentní paměti, musel se vzdálit z recepce a dalších setkání s ní se nezúčastnil,“ vzpomínala později jeho dcera Zoe Klusáková. V roce 1973 už znovu kandidovat nechtěl, ale Husák a sovětské vedení (do Prahy kvůli tomu dokonce přijel jeho protějšek Nikolaj Podgornyj) ho přesvědčili. Byla to chyba.  V březnu 1974 ho postihla infekce močových cest, a když ho po měsíci ze Sanopzu (dnes Nemocnice Na Homolce) pustili, dostal plicní infarkt. Znovu skončil v nemocnici a ředitel Sanopzu Pavel Pudlák jeho ženě oznámil, že „můžeme každou chvíli čekat exitus“. Podobně to viděl i člen ad hoc svolaného lékařského konzilia, kardiolog Jiří Widimský, který mnohem později vzpomínal: „Každý z nás, když ráno předával žijícího prezidenta denní službě, byl rád, že prezident nezemřel v průběhu jeho služby.“

Co psalo Rudé právo

Noviny otiskly stručnou zprávu o Svobodově zdraví už v době, kdy byl hospitalizován kvůli zmíněné infekci močových cest. V Rudém právu 26. března 1974 vyšlo (na stránce zcela vpravo), že prezident Svoboda „nebude v důsledku onemocnění na přechodnou dobu přijímat návštěvy“. O necelý měsíc později – 17. dubna – noviny informovaly (zcela vpravo uprostřed), že byl „propuštěn z nemocničního do domácího léčení“.  Když poté Svobodu, jak už víme, sklátil plicní infarkt, začaly se veřejností šířit nejrůznější fámy, včetně té, že zemřel a „soudruzi“ jeho skon skrývají, aby nenarušili blížící se oslavy 1. máje. Na konci dubna proto začalo Rudé právo tisknout na první straně pravidelné krátké články nazvané „Zpráva o zdravotním stavu presidenta republiky“.

První vyšel 26. dubna (na stránce je vpravo nahoře) a lékařské konzilium v něm informovalo, že „po komplikaci v oblasti dýchacího a oběhového ústrojí se zdravotní stav presidenta republiky, armádního generála Ludvíka Svobody, zhoršil, a proto byl znovu přijat do nemocničního léčení“. Vyložená lež v něm nebyla (na rozdíl od Zemana se čtenář alespoň zhruba dozvěděl, které ústrojí nemoc postihla), ovšem skutečnost, že prezidentovi akutně hrozí smrt, taktně zamlčel. V dalším článku z 30. dubna stálo (čtvrtý sloupec nahoře), že „přes intenzivní péči zůstává stav presidenta republiky (…) nadále velmi vážný“, a o dva dny později, tedy 2. května, Rudé právo psalo (dole na straně), že stav „zůstává nadále velmi vážný“, a přidalo informaci o tom, že ho v nemocnici navštívili generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák a předseda vlády Lubomír Štrougal. Podobné stručné informace noviny publikovaly až do 7. června, kdy oznámily (čtvrtý sloupec nahoře), že došlo ke zlepšení, prezidentovo zdraví ovšem prý i nadále vyžaduje „soustavné nemocniční léčby“. Tím tento informační „seriál“ skončil, protože, jak Rudé právo konstatovalo, vzhledem „k určitému ustálení zdravotního stavu presidenta republiky upouští se od vydávání pravidelných zpráv“.

Jak se zbavit prezidenta

V té době se Svobodův stav skutečně do jisté míry zlepšil – alespoň potud, že mu akutně nehrozila smrt. Zbyl z něj ovšem jen stín ještě nedávno čilého a vitálního muže. Od té doby až do smrti (v září 1979) byl úplně závislý na své manželce a funkci prezidenta zastával zcela formálně. V srpnu navíc musel do nemocnice znovu a zůstal tam až do března příštího roku. Československo tak od března 1974 až do května 1975 de facto postrádalo prezidenta, když Svobodovy pravomoci dočasně převzala vláda, respektive premiér Štrougal. 

Toto provizorium skončilo v květnu příštího roku. Vše podstatné se dojednalo – podrobnosti uvádí ve své biografii Gustáva Husáka historik Michal Macháček – na zasedání politbyra strany 16. května 1975. Lékařská zpráva potvrdila nemožnost zlepšení Svobodova zdravotního stavu, Štrougal doplnil, že ho Svoboda během návštěvy vůbec nepoznal, a Husák dodal: „Není schopen, aby sám podal rezignaci. Není možné s ním o té věci ani hovořit. On nemůže podepsat ani si přečíst dokument.“ Výsledkem byla dohoda, že parlament schválí speciální ústavní zákon (lex Svoboda), kterým Svobodu z jeho funkce odvolá a vzápětí zvolí novým prezidentem Husáka. Stalo se tak 29. května 1975.