Milton Friedman + 50

Esej slavného ekonoma před půlstoletím strhala představy levice o sociální odpovědnosti firem. Stejně dobře se čte dnes; jestli to stačí, je jiná věc.

Milton Friedman + 50
ilustrace Vojtěch Velický

Málokterý ekonom je Elvis, aby ho všichni kopírovali; Milton Friedman takový byl. Coby intelektuální špička neoklasické chicagské školy poslal k šípku agregátní poptávku, s níž prožil úspěšný románek jeho předchůdce baron Keynes. Pomohl vykřesat jiskru, jež zapálila plamen liberální (v ekonomickém slova smyslu) revoluce nejprve v Chile, později ve Spojených státech a v Británii a nakonec i leckde jinde, srdce Václava Klause staršího nevyjímajíc. Zadělal si tak na mnoho obdivu i na bohaté spektrum odpůrců.

Ekonomové ho znali již dříve, ale do povědomí lidí mimo obor se poprvé výrazně zapsal v září roku 1970, kdy deník The New York Times otiskl jeho provokativní esej s všeříkajícím názvem Společenskou odpovědností firem je zvyšovat zisk. Převážně levicově smýšlejícím osmašedesátnickým aktivistům, jimž byl text primárně určen, muselo při jeho čtení zaskočit podobně jako rodičům, kteří se o pár let dříve děsili toho, co Presleyho divoká rytmika a kroužící pánev nadělá s jejich ratolestmi. 

Jako Heartbreak Hotel

Rozruch však dokáže nadělat kdekdo, kdežto kvalitu odhalí čas. Slyšíme-li Elvisovy první nahrávky dnes, i hluchý uzná, že fungují pořád skvěle, ač od té doby světem znějí spousty jiné skvělé muziky.

Jak si v takovém srovnání vede Friedman a jeho esej? I při zběžném pohledu je zřejmé, že pořád šlape stejně dobře jako Heartbreak Hotel. Dnešní levičáci by už při jejích prvních taktech nadskakovali stejně, ne-li s větší vervou, jako před půlstoletím jejich prarodiče.

Podnikatelé, kteří mluví o společenské odpovědnosti firem, „věří, že obhajují svobodné podnikání, když deklamují, že byznys se nezajímá ‚pouze‘ o zisk, nýbrž také o dosažení žádoucích ‚společenských‘ cílů; že podnikání má ‚společenské svědomí‘ a bere vážně svoji odpovědnost za zprostředkování pracovních příležitostí, potlačování diskriminace, omezování znečištění a jaká ještě módní slova si oblíbila současná parta reformátorů“, nasazuje Friedman ostré tempo hned od prvních řádků. (Inu, také je možné, že by dnes přišel o práci, ještě než by se ono vydání Timesů dostalo k rotačkám, nikdy nevíte.)

„Ve skutečnosti ovšem,“ pokračuje ekonomický Elvis, „hlásají – tedy kdyby to někdo bral vážně, včetně jich samotných – čirý, neředěný socialismus. Podnikatelé, kteří takto mluví, se bezděky stávají loutkami v rukou intelektuálních sil, které v posledních desetiletích podkopávají základy svobodné společnosti.“

Od MLK k BLM

Podle tohoto měřítka zůstává Friedmanova esej aktuální až běda. Představa o svobodné společnosti, na niž se odkazuje, má odpůrce stejně duživé a početné, jako měla v době svého vzniku. Zhruba na pozicích Guse Halla (pokud vám jeho jméno vymazala milosrdná paměť, vězte, že to byl po čtyřicet let generální tajemník Národního výboru Komunistické strany Spojených států) stojí dnes Bernie Sanders a s ním polovina Demokratické strany. Kde byl Martin Luther King, je dnes bezhlavý dav shromážděný okolo anarcho-rasistického hashtagu #BlackLivesMatter. Namísto feministky druhé vlny Glorie Steinemové máme dnes co do činění s intelektuálními těžkými vahami kampaně MeToo Alyssy Milanové a Rose McGowanové. V díle manželů Stoweových, kteří pár měsíců před Friedmanovou esejí založili hnutí Greenpeace, pokračuje Greta Thunbergová. Plus, jako bonus, jsou tu další: namátkou Mark Zuckerberg a Donald Trump, kteří svým osobitým vnímáním vlastní svobody dávají na frak svobodě ostatních, co se do nich (těch ostatních) vejde.

Zároveň však nelze přehlédnout, že v globálním měřítku je dnes lidstvo podstatně svobodnější než v roce 1970. Komunističtí bossové Mao Ce-tung a Leonid Brežněv jsou na věčném odpočinku; střední Evropa se pomalu civilizuje; v Jižní Americe je vojenský převrat méně běžnou věcí než měnová krize; jihovýchodní Asie prosperuje za podmínek nesrovnatelně důstojnějších a naděje na lepší zítřek občas probleskne i v Africe.

K drtivé většině těchto změn významně přispěla praktická aplikace myšlenek, jež teoreticky formulovali právě Friedman a jeho chicagská parta. Podcenit to by bylo stejně nesmyslné jako říkat, že západní populární kultura by se byla vyvíjela stejně s Presleyho vlivem jako bez něj. 

Tento nezpochybnitelný fakt však dává vzniknout jisté pohodlnosti myšlení. Postačí, když si všichni uvědomí, že preference volného trhu je tím nejlepším ze špatných způsobů pohledu na věci ekonomické, stejně jako zastupitelská demokracie je nejméně špatným způsobem vycházení se záležitostmi politickými. A pak mohou dějiny skončit, jak nás před téměř třiceti lety informoval Francis Fukuyama. Jak však víme, dějiny mají namísto konce sklon k neustále novým překvapivým zápletkám. 

Jsme tedy svědky paradoxu: na jedné straně slaví volný trh globální úspěchy, ale na straně druhé jeho odpůrci neztrácejí ani na počtu, ani na síle přesvědčení. Znamená to, že někde něco funguje jinak, než si představujeme – a také jinak, než si představoval Friedman.

Panta rhei

Částečně je tím jistě vinen fakt, že poměry se za poslední půlstoletí v mnohém proměnily. O globálním oteplování v roce 1970 nikdo neslyšel. Nejpřevratnější události onoho půlstoletí, kolaps sovětského systému a vznik paralelního světa internetu, o sobě sotva dávaly vědět. 

Je tedy klidně možné, že by dnes podstatně prominentnější roli ve Friedmanově doktríně (jak média nazvala principy shrnuté v řečené eseji) hrál například nepodmíněný příjem, jímž se už tehdy zabýval, byť okrajově. Stejně tak se můžeme dohadovat, jak by Friedman reagoval na Google, Amazon a Facebook. „Diskuse o společenské odpovědnosti jsou pozoruhodné svou analytickou rozvolněností a nepevností,“ píše v eseji. „Co znamená, že ‚byznys nese odpovědnost‘? Nést odpovědnost mohou pouze lidé. Korporace je uměle vytvořená osoba a jako taková může mít některé uměle vytvořené odpovědnosti, ale žádné podnikání jako celek nemůže nést žádnou odpovědnost ani v tomto vágním smyslu.“ 

Tak zní jeden z Friedmanových argumentů proti podnikatelské společenské odpovědnosti. Právní vnímání korporace jako osoby se však od těch dob posunulo právě opačným směrem. Americký Nejvyšší soud například odsouhlasil v roce 2010, že výdaj korporátních peněz na nepřímou podporu toho či onoho kandidáta ve volební kampani je chráněn prvním dodatkem americké ústavy o svobodě projevu. To se zdá implikovat i širší záběr odpovědnosti, jež musí s právy růst ruku v ruce.

Proletáři všech zemí, odpusťte mi

Obranu heslem „dnes je všechno jinak“ však mohou Friedmanovi stoupenci použít jen v omezené míře. Když jste jednou guru, smiřte se s tím, že vaše činy – v tomto případě řečená esej – budou souzeny podle měřítek vrtošivě proměnlivých. Podle toho, jak se s tím nemožným úkolem vyrovnají, bude vypadat vaše pozice v dějinách. Právě univerzálnost deklarovaných principů je klíčem k úspěchu Ježíšova učení ve srovnání s Muhammadovým či ke skutečnosti, že stopu Elvisova rock’n’rollu nelze přeslechnout ani v dnešní pop-music. Má-li v této lize hrát kdokoli jiný, Friedmana nevyjímaje, musí i on v testu proměnlivých podmínek obstát. (Což zároveň evokuje paralelu se světem biologie: i Darwinův přirozený výběr nepřeje nejsilnějším, nýbrž nejpřizpůsobivějším.)

Mimo jiné je každé učení souzeno podle toho, kolik prostoru dá vlastním škodlivým výkladům. Je možné, že to Marx myslel dobře, ale nějakou divnou shodou náhod dopadl bez výjimky každý pokus o praktické využití jeho myšlenek katastrofálně? Jediné, co by na to mohl Marx dnes říci, je: „Proletarier aller Länder, vergebt mir.“

Tento zorný úhel dává vyniknout tomu, co ani dnes nedá Friedmanovým odpůrcům spát. Jestliže jeho první, výše zmíněný argument o korporátní odpovědnosti má formální charakter, druhý jde na dřeň věci obsahově. Korporátní manažer je zaměstnancem akcionářů a logicky má prosazovat jejich zájmy. Kdyby se měl starat – namátkou – o snižování inflace a nezaměstnanosti, nekonal by v zájmu svých zaměstnavatelů, nýbrž v zájmu státu, a měl by tedy být do své funkce dosazen procesem politickým, nikoli korporátním. A kdo důvěřuje státu a politickému procesu více než procesu korporátnímu, hlásá „čirý a neředěný socialismus“.

Friedman přitom automaticky předpokládá, že jediným kritériem, jež zaměstnavatel-akcionář může svobodně mít na mysli při obsazování manažerských pozic, je maximalizace zisku. To má svou dobrou logiku. Dokud se firma řídí právě takovou snahou, je relativně snadné dohlížet na to, aby tak činila za dodržování zákona. Ve chvíli, kdy se do hodnotících kritérií mísí další prvky, výsledkem bývá totální maglajs. Člověk už už vidí Kennetha Laye, posledního šéfa Enronu, jak říká: „OK, zpozdili jsme se s vydáním čtvrtletních výsledků a v účetnictví neumíme dohledat 600 milionů dolarů, ale zase jsme nakoupili tablety sirotkům a vysázeli jsme sedmnáct tisíc stromů, tak laskavě přivřete oko, ne?“

Šedá zóna

Ona přehlednost, právní i etická jednoznačnost uspořádání, po němž Friedman volá, však v sobě samotné skrývá paradox. Akcionář není z definice jiný typ organismu než manažer nebo řadový zaměstnanec korporace; ovládají ho stejné emoce jako ostatní. Počítal-li by tedy Friedman s maximalizací zisku jako s jediným kritériem konání akcionáře, naznačuje to, že právě tak k věci přistupují i manažeři a zaměstnanci. Tím se rázem ocitáme ve světě, v němž lidé chodí do práce výhradně kvůli výplatní pásce. Je to smutný svět, ale nejen to: velmi připomíná stav věcí, jenž je normou všude tam, kde vládne právě onen – právem obávaný – socialismus.

Leckoho by tedy mohlo napadnout, že by bylo prospěšné nechat všem aktérům jistou vůli pro pohyb v šedé zóně, v níž by se jejich primární motiv maximalizace zisku, jakkoli převažující, mohl beztrestně mísit s motivy dalšími. Friedman je však zásadně proti.

„Korporátní manažer je samozřejmě také samostatná lidská bytost. Jako taková bytost může být odpovědný své rodině, svému svědomí, dobročinným úmyslům, církvi, klubům, městu či své vlasti. (...) Chceme-li, můžeme to souhrnně nazývat ‚společenskou odpovědností‘. Ale ve vztahu k ní jedná sám za sebe, nikoli jako zástupce korporace. Věnuje jim své vlastní peníze a čas, nikoli peníze a čas svého zaměstnavatele,“ píše Friedman.

Jasněji to nemůže být řečeno: máte-li starost o správnost svého konání v čele velké firmy, můžete si ji mít, jak chcete, ovšem až po pracovní době a za své. Takové příkré dělení svědomí na firemní a osobní může být eticky sporné samo o sobě. Prakticky však znamená, že starost o obecnou správnost vašeho jednání zůstane na individuální, prakticky bezmocné rovině, kdežto mocná firma jím může – či dokonce musí – zůstat nedotčena. Takto formulováno to leckomu může znít jako recept na neštěstí.

CSR a svoboda

Věc ještě komplikuje skutečnost, že dosavadní pokusy o zavedení společenské odpovědnosti firem dopadají, mírně řečeno, hrozně. Disciplína z nich vzešlá skrývá pod názvem CSR (corporate social responsibility) tu nejcyničtější vrstvu PR, blábol na blábol. Friedman se jí právem vysmívá (ačkoli za jeho dob ještě neměla toto vznešené pojmenování), když tvrdí, že „hraničí s podvodem“. 

A přece on sám v téže eseji říká, že cíle konání firemního managementu budiž „vydělat co nejvíce peněz za přizpůsobení se základním pravidlům společnosti, ať již formulovaným zákonem, nebo etickými zvyklostmi“. Jak může generální ředitel firmy přizpůsobovat své pracovní jednání proměnlivým etickým zvyklostem, když na ně při výkonu téže práce nesmí myslet, je otázka, na kterou hledáme odpověď nesnadno.

Zdá se tedy, že jistá, obtížně kvantifikovatelná, část práce špičkových manažerů se volky nevolky v šedé zóně pohybuje. To logicky přináší situace, kdy se člověk – i ředitel je lidská bytost – musí rozhodovat podle tolika kritérií, kolik jich uzná za vhodná.

Jediná smysluplná svoboda je možnost volby mezi dobrým a špatným činem právě v oné šedé zóně, v místech, kam zákon nesahá; je to volba, kterou má k dispozici poslední žebrák stejně jako Elvis Presley. Upřít ji zrovna manažerům by bylo jednak nesystémové a jednak ironicky nelogické, uvážíme-li, že by se tak mělo dít v zájmu zachování svobodné společnosti. Prostředí, kde je možnost této volby zapovězena, může sebe samo nazývat svobodným stejně málo hodnověrně jako prostředí z gruntu socialistické.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si o můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní