z týdeníku The Economist
Milosrdný stvořitel, nelítostný ničitel
Náš vztah ke slunci odhaluje lidskou slabost ve všech jejích podobách

Venku za okny se slunce třpytí na hladině moře, odráží se od bílých plachet lodí a v širokých pruzích se rozlévá po trávníku na zahradě. A tak si vezmu knížku a jdu si lehnout na trávu či na pláž nebo si nazuju pohodlné boty s dírami na prsty, zastrčím notes do kapsy a nasednu na autobus, který mě odveze do kopců. Celou dobu budu sledovat blahodárné slunce, silou vůle rozhánět mraky na obzoru a vychutnávat si teplo těch úchvatných paprsků.
Ale ne tak rychle. Nejdřív si musím vzít klobouk, abych si nespálil obličej a krk. Potom nasadím sluneční brýle, které vrhnou stín na všechno, co slunce dělá. A nakonec rozmažu opalovací krém, hustý jako kolomaz a v pěkně tlusté vrstvě. Odi et amo, napsal římský básník Catullus: nenávidím a miluji. Prahnu po slunci, ale odmítám ho; užívám si ho, ale vycházím do něj vyzbrojen jako do boje.
Obráceni k východu
Slunce mého dětství bylo laskavý, veselý kotouč s paprsky, který se na mě smál z hraček a krabic s lupínky, a staralo se o to, aby byli všichni stejně šťastní jako ono samo. Nepamatuji si, že bych měl v té době někdy pocit, že snad slunce moc pálí, ani když jsem se pařil ve vydýchaných vlacích v těžké školní uniformě. Za ty nepříjemnosti mohly britské železnice a moje škola, nikdy slunce, díky jeho energii jsem se měl chuť skákat, běhat a válet se v trávě.