Milosrdný stvořitel, nelítostný ničitel

Venku za okny se slunce třpytí na hladině moře, odráží se od bílých plachet lodí a v širokých pruzích se rozlévá po trávníku na zahradě. A tak si vezmu knížku a jdu si lehnout na trávu či na pláž nebo si nazuju pohodlné boty s dírami na prsty, zastrčím notes do kapsy a nasednu na autobus, který mě odveze do kopců. Celou dobu budu sledovat blahodárné slunce, silou vůle rozhánět mraky na obzoru a vychutnávat si teplo těch úchvatných paprsků.

Ale ne tak rychle. Nejdřív si musím vzít klobouk, abych si nespálil obličej a krk. Potom nasadím sluneční brýle, které vrhnou stín na všechno, co slunce dělá. A nakonec rozmažu opalovací krém, hustý jako kolomaz a v pěkně tlusté vrstvě. Odi et amo, napsal římský básník Catullus: nenávidím a miluji. Prahnu po slunci, ale odmítám ho; užívám si ho, ale vycházím do něj vyzbrojen jako do boje.

Obráceni k východu

Slunce mého dětství bylo laskavý, veselý kotouč s paprsky, který se na mě smál z hraček a krabic s lupínky, a staralo se o to, aby byli všichni stejně šťastní jako ono samo. Nepamatuji si, že bych měl v té době někdy pocit, že snad slunce moc pálí, ani když jsem se pařil ve vydýchaných vlacích v těžké školní uniformě. Za ty nepříjemnosti mohly britské železnice a moje škola, nikdy slunce, díky jeho energii jsem se měl chuť skákat, běhat a válet se v trávě.