Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Dělat obyčejná elektrická auta už umějí, teď se pouštějí rovnou do těch, která mohou i létat. Čínské automobilky se rozhodly využít své know-how z vývoje vozů na baterky a posunout ho do nové dimenze. A nového živlu.
Dělat obyčejná elektrická auta už umějí, teď se pouštějí rovnou do těch, která mohou i létat. Čínské automobilky se rozhodly využít své know-how z vývoje vozů na baterky a posunout ho do nové dimenze. A nového živlu.
Celkem 146 zakladatelů, ředitelů a investorů českých technologických startupů napsalo premiérovi Petru Fialovi (ODS). Žádají o zavedení funkčního systému zaměstnaneckých akcií.
Celkem 146 zakladatelů, ředitelů a investorů českých technologických startupů napsalo premiérovi Petru Fialovi (ODS). Žádají o zavedení funkčního systému zaměstnaneckých akcií.
V čem má nenáviděný kancléř pravdu a proč propásl svou šanci
Pro poměry v České republice je to v mnohém vypovídající. Hrad nejprve odmítl zveřejnit platy vysokých úředníků, a když prohrál soud, kancléř Vratislav Mynář údaje zveřejnil s tím, že nemá co tajit. Hezké. A co jsme se dozvěděli? Mynář bere 1,6 milionu ročně, mluvčí Jiří Ovčáček kolem 800 tisíc ročně. Aniž by se autor tohoto textu chtěl Vratislava Mynáře jakkoliv zastávat, kancléř má pravdu v tom, že ta čísla jsou úplně k ničemu.
Veřejnost možná čekala na výsledek protahovaný soudním líčením s napětím, že se ukáže nějaké velké zlo. Že jsou Ovčáček a Mynář díky platům z našich daní miliardáři. Jenže nejsou. Částky zveřejněné Hradem lze komentovat jen slovy: No a co.
Jiřímu Ovčáčkovi, Vratislavu Mynářovi a dalším z Hradu peníze právem patří a jestli jim je někdo závidí, ať si vezme prášky na žaludek a zapracuje na tom, aby také podobnou práci získal.
V komentáři, který Vratislav Mynář ke zveřejněným platům připojil, píše, že něco podobného byl už nucen udělat dvakrát a že to k žádné rozumné debatě nevedlo. A v tom má bohužel také docela pravdu. Bavit bychom se neměli o tom, kolik kdo z těch pánů bere, protože to je vzhledem k výdajům státního rozpočtu úplně fuk. A jak sám Mynář poznamenal, částky se ani nijak nevymykají normálu obvyklému na podobných postech ve státní správě.
Naprosto zásadní ale je, že parta z Hradu svoje platy s železnou pravidelností odmítá zveřejnit, nechává rozhodovat soudy a hledá kličky. Právě v tom je ta lekce, kterou teď dostala. Mluvíme tu o transparentnosti, důvěře, reprezentaci a úrovni vysokých úředníků, kteří jsou placeni z veřejných peněz. Pojí se s tím jejich odpovědnost vůči lidem, kteří platí daně. A to právě Mynář a spol. nepochopili.
Navíc hon za domnělou senzací, kolik kdo bere, upozaďuje daleko důležitější aspekty jejich bačování na Hradě. Víc než platy a odměny jsou jejich politické schůzky se zástupci Číny nebo Ruska. A také byznys, který si na triko prezidenta celá hradní parta jede. Vše z toho je důležitější než sjetina z výplatní pásky.
Z úplně stejného hlediska je také lichý Mynářův protiútok, že ředitel České televize bere údajně dvojnásobek toho, co prezident Zeman, nebo že aktivistka Kristýna Bašná, která chtěla výši platů znát, sama nezveřejňuje, kolik bere. Navíc je v Mynářově argumentaci drobný fail, protože ČT funguje podle úplně jiných pravidel než Hrad a Bašná není placena z veřejných zdrojů jako on.
Spolu se zveřejněním výše platů vysokých úředníků Hrad potvrdil svoji úplnou vychýlenost od reality svobodného světa 21. století a bohužel také propásl šanci, kdy mohl velmi efektivně zavřít pusu všem, kteří se úplně nesmyslně zajíkali nad tím, kolik jeho úředníci berou. Přitom stačilo málo.
