Cesta slz ke spravedlnosti

Americký Nejvyšší soud dal za pravdu usvědčenému násilníkovi: polovina Oklahomy patří indiánům.

Cesta slz ke spravedlnosti
ilustrační foto | Profimedia.cz

Jimcy McGirt je prostě lump. Před čtyřiadvaceti lety znásilnil ve východní části Oklahomy čtyřletou dívku, za což ho místní soud odsoudil na doživotí. Přesto teď představuje pro indiánskou komunitu naději. Přesněji řečeno jeho odvolání, které řešil Nejvyšší soud. Ten nejtěsnějším poměrem hlasů 5:4 rozhodl, že zločin se stal na území, které je mimo jurisdikci oklahomských úřadů. A patří kmenu Kríků. 

Pro McGirta to znamená, že o jeho vině či nevině musí rozhodnout federální soud. Ten s největší pravděpodobností rozsudek potvrdí. Daleko významnější je ovšem sekundární dopad – Nejvyšší soud jasně řekl, že stát Oklahoma nezákonně zabral indiánské území.

To je klíčová zpráva pro příslušníky takzvaných Pěti civilizovaných kmenů – Kríků, Čerokíů, Čoktů, Čikisavů a Seminolů, kteří nebojují za pedofila McGirta, ale za teritoriální suverenitu a dodržení slibů, které jim osadníci dali před 200 lety.

Indiánská genocida

Ve třicátých letech 19. století žilo kolem 125 tisíc indiánů v rozsáhlé oblasti rozprostírající se přes Georgii, Tennessee, Alabamu, Severní Karolínu a Floridu. K jejich smůle se tato oblast výborně hodila k pěstování bavlny, což představovalo pro nové osadníky velké lákadlo. Výsledkem byla násilná deportace původního obyvatelstva, během níž docházelo i k vypalování indiánských vesnic, rabování či masovému vyvražďování. To vše za vládní podpory.

Jako kompenzaci vyčlenila federální vláda indiánům rozsáhlé teritorium o rozloze více než 7,5 milionu hektarů, představující 47 procent rozlohy dnešního státu Oklahoma, na němž v současnosti žije 1,8 milionu lidí. Do zmíněného území spadá například i Tulsa, druhé největší město tohoto státu z jihu USA. Během nuceného přesídlení, které Čerokíové označují výrazem Cesta slz, zemřelo mnoho dalších indiánů. Obětí jen z tohoto kmene bylo při strastiplné pouti mezi čtyřmi až osmi tisíci.

Ve čtyřicátých letech 19. století pak federální vláda přislíbila přesídleným indiánům, že jim bude zajištěna suverenita a bezpečnost v těchto nových rezervacích. Tento slib však testem času neprošel. S čím dál větší rozpínavostí nových osadníků se indiánská teritoria zmenšovala a v roce 1906 pak byla z rozhodnutí Oklahomy podle zákona Oklahoma Enabling Act sloučena se státním územím.

Jimcy McGirt byl za znásilnění čtyřleté holčičky souzen a odsouzen už v roce 1996. Dnes 71letý muž by si v souhrnu měl odsedět 500 let ve vězení bez možnosti podmínečného propuštění. V roce 2017 se ovšem pod vlivem několika podobných případů McGirt obrátil na soud. Odvolával se při tom na federální zákon Major Crimes Act z roku 1885, podle něhož budou závažné zločiny mezi indiány, ke kterým došlo na indiánském území, podléhat zákonům těchto teritorií. Příslušník kmene Seminolů ve svém odvolání tvrdil, že vzhledem k tomu, že ke znásilnění došlo na indiánském území, nemůže být souzen podle zákonů státu Oklahoma.

Téměř rok Nejvyšší soud jeho dovolání odkládal, ale nakonec mu dal za pravdu. Ve svém rozhodnutí ze začátku července zdůraznil, že Kongres v zákonu Oklahoma Enabling Act formálně nezrušil tamní indiánská teritoria, pouze je sloučil se státním územím. Vzhledem k tomu spadají takto závažné trestné činy pod federální jurisdikci, nikoliv tu státní.

„Na úplném konci Cesty slz byl slib. Když byli Kríkové přinuceni opustit zemi svých předků v Georgii a Alabamě, byli ujištěni, že jejich nová území na Západě budou navždy bezpečná,“ připomněl v rozhodnutí soudce zpravodaj Neil Gorsuch.

Indiánský stát
Prvním Evropanem, který se dostal na území dnešní Oklahomy, byl podle všeho španělský conquistador Hernando de Soto při hledání zlata kolem roku 1539. Mezi lety 1682–1763 pak spadala jako součást Louisiany pod francouzskou kontrolu.
Indiáni však v této oblasti žili odjakživa. Postupem let se pak stala jejich „odkladištěm“. Jedním z nejvýznamnějších iniciátorů přesunu „překážejících“ původních obyvatel byl sedmý prezident USA Andrew Jackson, který jejich deportaci prosazoval už více než deset let před svým nástupem do funkce. Po uvedení do úřadu to pak označil za svou prioritu. V roce 1830 došlo k podpisu zákona Indian Removal Act, který dával prezidentovi pravomoc vyměnit půdu s indiány.
Ani po násilné deportaci a útisku ze strany federální vlády nepřestali indiáni bojovat za svá práva a území. Na začátku dvacátého století dokonce představitelé Pěti civilizovaných kmenů, posíleni jasnými výsledky referenda, usilovali o vlastní stát, který by nesl název Sequoyah. Vláda USA však jejich snahy zarazila. Preferovala totiž, aby došlo ke spojení indiánských teritorií s oblastmi obývanými bělochy. Prezident Theodore Roosevelt pak 16. listopadu 1907 podpisem stvrdil vznik 46. státu USA – Oklahomy.

Naděje pro civilizované

Příslušníci Pěti civilizovaných kmenů vnímají verdikt soudu jako zlomový a zároveň pro ně představuje naději v neustávajícím boji za teritoriální suverenitu. Právník indiánských kmenů Riyaz Kanji řekl časopisu The Atlantic, že advokáti původních obyvatel jej budou citovat do konce života. Jak upozorňuje web Indian Express, za poslední dvě století uzavřel Kongres s indiány téměř 370 smluv, které umožnily Spojeným státům územní růst. Takřka všechny tyto dohody byly ze strany USA porušeny.

Bezprecedentní rozhodnutí soudu ovšem může mít dalekosáhlé dopady na soudnictví v Oklahomě. Myslí si to i šéf Nejvyššího soudu John Roberts, podle něhož dojde k omezení možnosti státu stíhat vážné zločiny a současně ke zneplatnění dalších dřívějších verdiktů. Koncem minulého roku bylo ve státních věznicích 1887 indiánů, kteří se dopustili trestného činu na území některého z pěti kmenů. Během týdne po McGirtově verdiktu Nejvyšší soud zneplatnil čtyři další rozsudky. Dohromady by však mělo být pouze deset případů natolik vážných, aby je musel řešit federální soud. 

Pro původní obyvatele USA je však hlavní jejich zvýšená šance na (znovu)získání práv a zajištění bezpečnosti v rámci svých území. Příslušníci kmenů už ostatně dali najevo, že McGirt spravedlnosti stejně neujde.

Washingtonští rudoši
V době vrcholící vlny Black Lives Matter kdosi usoudil, že se rasismus v Americe netýká jen černochů, a že tedy nezáleží jen na černých, ale i na „rudých“ životech. V reputační rovině na to aktuálně nejvíc doplatil washingtonský tým amerického fotbalu, který si od třicátých let minulého století říkal Redskins, tedy nekorektně Rudokožci. (Mimochodem, původně zněl název – před přestěhováním do Washingtonu – Boston Braves; což by ovšem dnes asi také kdekdo označil za nepřípustnou „apropriaci“, protože jde sice o název poněkud neutrálnější, ale běžně se používal pro indiánské válečníky.) Nové jméno týmu a logo (hlava indiánského válečníka samozřejmě také musí pryč) ještě nebylo zveřejněno. O absurditě celé situace však leccos prozrazuje, že vynucenému přejmenování Redskins se v amerických médiích dostalo větší pozornosti než případu McGirt vs. Oklahoma.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní