Matyáš Baloun: Řešme konečně i témata, která zajímají mladé

Štvalo ho, že spousta jeho vrstevníků o politice buď neví, nebo ji záměrně ignoruje. Proto Matyáš Baloun naskočil do projektu Politika nejen pro mladé, kde právě mladou generaci informuje o zásadních politických událostech a o tom, jak každodenně promlouvá do našich životů.

Instagramový účet spolku dnes sleduje přes šedesát tisíc lidí. „Snad se nám daří ukazovat, že politika není pouhou hrou pár mužů v oblecích, ale je to hra celé společnosti a my všichni společně se jí musíme účastnit,“ říká Baloun.

Kde se vzal nápad seznamovat mladé lidi s politikou prostřednictvím Instagramu?

Nápad vznikl původně v hlavě Jana Dvořáka, kterého hlodalo, že znal spoustu lidí, kteří neměli o politické dění žádný zájem a ani nevyužívali své občanské právo na angažovanost či možnost jít volit v jednotlivých volbách. Zde je právě velmi důležité zmínit, že toto vše se odehrávalo v letech 2017 až 2018, kdy došlo nejprve k parlamentním volbám, kde zvítězilo hnutí ANO, a následně se konaly prezidentské volby, jejichž výsledek je vám jistě velmi dobře znám (vyhrál Miloš Zeman, pozn. red.).

Nápad se tak začal proměňovat v rea­litu a Honza se rozhodl, že založí instagramový profil Politika nejen pro mladé (PNPM), který se bude soustřeďovat na šíření objektivních informací a na probuzení zájmu o veřejně dění. Protože informovaná a angažovaná občanská společnost je základem zdravé demokratické společnosti. Instagram byl v této době jasnou volbou, jelikož se zde nevyskytoval žádný podobný projekt a taktéž měl největší popularitu právě mezi mladými.

Komentář: Společná kandidátka koalice Spolu v evropských volbách nedává smysl

To, co koaliční lídři dohodli, dokládá úplné vyprázdnění tuzemské politiky na pravé straně politického spektra.

To, co koaliční lídři dohodli, dokládá úplné vyprázdnění tuzemské politiky na pravé straně politického spektra.

Je tato sociální síť vhodnou cestou? S jakými obtížemi jste se museli ze začátku poprat?

Jelikož Instagram nadále zůstává naší hlavní platformou, s jistotou říkám, že to vskutku byla vhodná cesta – ať už se jedná o graficky poutavé zpracování, nebo o stále větší přítomnost mladých. Koneckonců i právě já jakožto student střední školy jsem se o PNPM dozvěděl na Instagramu a okamžitě jsem dostal náboj informovanosti a touhu po angažovanosti.

Osobně jsem se k projektu připojil v roce 2019 a řekl bych, že ty obtíže byly stále stejné jako na začátku projektu – uchopit politické dění poutavou, jednoduchou a objektivní formou a zároveň to nějak graficky zpracovat. To je vlastně problém dodnes. Přestože už máme nějaké zkušenosti a více vědomostí, musím říct, že každé téma je jistým způsobem obtížné vysvětlit.

Koukněme se například na aktuální dění v Izraeli. Objektivně a neutrálně ho vysvětlit je opravdu složité a musíte mít na paměti řadu věcí. Nicméně největší obtíží, a to jak na začátku, tak dnes, je zkrátka management času, všichni jsme stále studenti, kteří mají brigády, stáže, vztahy a mnoho dalších aktivit.

Pro mladé lidi je dlouhodobě politika nezáživné a občas – z toho, co mi říkají – i tak trochu špinavé téma. Dá se uchopit i jinak? A jak?

Každý mladý člověk si musí v politice najít vlastní téma a vlastní oblast, která mu stojí za to, aby tomu věnoval čas nebo se o dané problematice více informoval. Musíme mít na paměti, že ani Řím se nepostavil za den a cesta k angažované a informované společnosti bude velmi obtížná.

Ale politika tu s námi bude stále, a zejména bude stále ovlivňovat i náš život. Právě z tohoto důvodu je nutné z politiky udělat transparentnější a otevřenější prostor. Osobně si dovolím říci, že se to i v nějaké míře děje – ať už díky existenci mládežnických organizací, čím dál většímu apelu na témata, která ovlivňují zejména mladé, nebo i díky přístupu samotných politiků, kdy se někteří velmi věnují tomu, aby se k mladým přiblížili.

Zkrátka politika není pouhou hrou pár mužů v oblecích, ale je to hra celé společnosti a my všichni společně se jí musíme účastnit.

Na profilu se snažíte vzbudit zájem o veřejné dění. Jak jsou na tom podle vás aktuálně mladí se znalostí tuzemské politiky? Budou znát jméno ministra školství nebo třeba premiéra?

Určitě to nechci hodnotit nějak celospolečensky, ale minimálně v mém okolí pozoruji, že se mladí lidé výrazně více zajímají o veřejné dění, sledují zprávy, chodí na různé přednášky, workshopy nebo se účastní různých projektů, simulací. Z toho usuzuji, že ty vědomosti jsou velmi dobré ohledně tuzemské politiky. Na Instagramu v rámci souhrnů děláme kvízy, kde se ptáme na politické, ale i na nepolitické otázky. A v těch asi sedmdesát až osmdesát procent tipujících zvolí správnou odpověď. Myslím, že se často na pár příkladech dělají celospolečenské soudy a lidé mají mladé za neinformované, nicméně, jak zmiňuji, osobně pozoruji pravý opak.

Vládní strany mají aktuálně poměrně potíže vysvětlovat svou politiku. Opoziční předák Andrej Babiš se o to už ani nesnaží, na sociálních sítích krmí prase nebo poskakuje na balonu. Co na to říkáte? A není i toto cesta, jak vlastně část lidí politicky oslovit?

Politika je velmi různorodá hra, kdy se můžeme pokusit o získání přízně lidí velmi různými způsoby. To právě můžeme sledovat i na vámi zmíněných příkladech, kde se ty přístupy naprosto liší a jsou naprosto legitimní. Je na kaž­dém jedinci, aby uvážil, jaký přístup ho přesvědčuje a komu to nakonec při volbách „hodí“. Velmi problematické už samozřejmě je, když se někdo snaží přesvědčit lidi skrz dezinformace, lži, různé intriky či aktivním využíváním strachu.

Moc mě baví historie. A právě v historii máme řadu příkladů, kdy využití strachu vedlo k pádu občanské nebo demokratické společnosti. Například velmi zajímavý je vzestup Mussoliniho k moci. Ten zmanipuloval média a svými pěšáky v lidech vyvolal strach a velkou touhu po silném státu a zachránci. Je zde vidět ten paradox, že právě Mussolini byl samotným nebezpečím pro stát, ale i konečným řešením, když se dostal k moci.

Vy sám jste do politiky hodně zapálený. Kde se ve vás toto nadšení vzalo? A plánujete v této sféře svou budoucnost?

U mě je základ v tom, že jsem vždy miloval historii, kartografii a hraní her, kde mě nejvíc bavila zasazení nebo témata, která se přibližovala k politice. Asi ve třinácti letech jsem začal číst zprávy a bylo mi jasné, že toto mě baví a potřebuju vědět víc. Čtení Wikipedie a encyklopedií se stalo denním koníčkem a po střední škole jsem na to navázal i skrz vzdělání. Co se týče budoucnosti, jsem v období, kdy si věci zkouším a zjišťuju, kde se nejvíce uplatním, ale velmi obecně je mým cílem minimálně to, abych se podílel na budování státu a občanské demokratické společnosti – tedy mým cílem určitě není vycestovat do zahraničí, ale naopak zůstat v České republice.

Sledujete ale i dění v zahraničí? Jak v tomto kontextu hodnotíte politiku u nás?

Dění v zahraničí sleduji velmi bedlivě a mám pár států, na které se zaměřuji obzvlášť – například Spojené státy, Spojené království, Ukrajinu, Čínskou lidovou republiku, Indii nebo i Tunisko. V porovnání se Západem můžeme pozorovat, že česká demokratická společnost je opravdu mladá a ještě pár dekád nám potrvá, než se dostaneme na úroveň ostatních západních států, nicméně počáteční krůčky už tu máme. Krásným příkladem jsou aktivity a mobilizace ze strany Milionu chvilek pro demokracii, které dokázaly dostat na Letnou velmi početnou skupinu lidí.

Osobně si myslím, že lid už je připravený na větší angažovanost, to hodnotím zejména z rychlé a solidární reakce české společnosti na různé události, které se staly: šití roušek, pomoc nemocnému Martínkovi, pomoc lidem zasaženým tornádem na Břeclavsku a Hodonínsku. Nicméně místy nám pokulhává právě ta politická kultura, která zkrátka potřebuje mladé lidi a trošku jiné přístupy – politici často nerezignují, i když je k tomu důvod.

Jste jedním ze spoluautorů nové knihy Politika nejen pro mladé. Kde se vzal nápad vydat odlehčenou knihu o politice a jak jste s výsledkem spokojený?

Celé se to seběhlo vlastně velmi nahodile. Jedna naše členka potkala autorku z #art2friends magazínu, který je součástí agentury 2media.cz, jejíž součástí je i nakladatelství Rosier. Autorka následně oslovila zakladatele Rosieru s nápadem, zda by s námi nechtěl udělat knihu – a tak to celé bylo na světě. Následně započala dvouroční cesta za vydáním knihy, a i když ta cesta byla místy opravdu složitá a těžká, jsme s výsledkem velmi spokojení a doufáme, že se kniha dostane mezi co největší počet mladých lidí.

Osobně mě těší, že jednou z kapitol je ta o médiích – i když náš časopis nezmiňujete, jsou tam velká média typu České televize či Seznam Zpráv. Dnes ale spoustě mladých stačí sociální sítě… Jaká si myslíte, že je role médií v dnešní době? Máme vás my novináři ještě čím zaujmout?

Tohle nám krásně vysvětlil učitel na předmětu nová média v politice – média tu budou stále, protože demokratická společnost potřebuje informace zpracované různými způsoby, ať už neutrálně, zabarveně, stranicky, či nějak komplexněji. Média se zkrátka nějak adaptují, některá přetrvají, některá zaniknou, je to myslím naprosto přirozený proces. Stačí se podívat na samotný vývoj médií, kdy vynález rádia nebo televize byl stejným zemětřesením jako vynález internetu či rozvoj sociálních sítí.

Koneckonců už i teď můžeme vidět, že se některá média adaptovala, jako třeba ČT24, která funguje jak na Instagramu, tak na síti X. Rád bych ale apeloval na mladé čtenáře, že pokud chtějí mít přísun zpráv, nejefektivnější je otevřít si některé médium online a číst samotné zprávy, jelikož na sociálních sítích často zůstanou pouze titulky a krátké vysvětlivky, které ale často nestačí pro pochopení celého kontextu zprávy. A jak mohou novináři zaujmout? No minimálně třeba tím, že budou řešit i témata, která tíží zejména mladé, a budou nabízet objektivní informace.

Vy sám jste spoluautorem kapitoly, která se týká československých dějin. Proč si myslíte, že do knihy taková kapitola patří? A neučí se o tom dost na českých školách?

Pro mě tohle bylo velmi důležité téma a velmi jsem lobboval za to, aby tam daná kapitola byla – s čímž naštěstí spoluautoři neměli vůbec problém a souhlasili. Výuka historie je na školách za mě velký problém. Určitě nechci házet všechny učitele a celé školství do jednoho pytle, nicméně mám takovou osobní zkušenost a zkušenosti z okolí, že se historie Československa často bere velmi urychleně a obecně nebo se – jako v mém případě i v případech dalších – nebere vůbec. Přitom právě československé dějiny, ale i samotné devadesátky České republiky jsou naprosto zásadní pro pochopení našeho státu, našich stran, naší politiky. A nejedná se jen o samotná čísla a historické události, ale i o kontext.

Češi jsou velmi skeptičtí, pokud jde o Evropskou unii. Hodně se teď ale hovoří rovněž o našem členství v NATO a v dalších mezinárodních organizacích. I o těch v knize hojně píšete. Myslíte si, že s obměnou generací budeme k těmto strukturám trochu optimističtější?

V těchto organizacích jsme krátce, méně než třicet let, za rok bude teprve dvacáté výročí našeho členství v Evropské unii a vlastně až teď si řada politiků, ale i voličů začíná uvědomovat, že Evropou můžeme být i my – že se zkrátka podílíme na rozhodovacím procesu a můžeme doopravdy hájit náš národní zájem i na evropské úrovni. Opět, jedná se o delší proces a je zejména prací politiků, aby to veřejné mínění ovlivňovali buď pozitivním směrem vůči organizacím, či negativním směrem. Osobně bych tedy řekl, že zde vidím pozitivní trend.

Děje se toho kolem nás opravdu hodně. Vy jste ale do části o aktuálních otázkách zařadili tři: jednou je mediální (ne)gramotnost, dalšími klimatická situace a nedostatek žen v politice. Proč jste zvolili právě tato témata a myslíte, že pro mladé jsou právě toto nejpalčivější témata dneška?

Když vás budu citovat, tedy „děje se toho kolem nás opravdu hodně“, to moc hezky reaguje na tu mediální (ne)gramotnost. Dnes se vyznat v médiích je opravdu složité a víc než kdy dříve mohou být čtenáři vystaveni lžím, dezinformacím a dalším věcem, které poté zkreslují jejich pohled na svět. Je naprosto zásadní, aby se mladí uměli orientovat v médiích a uměli poznat lži, dezinformace a podobné věci.

Klimatická změna je záležitost, která nebude ovlivňovat jenom naše životy, ale i životy našich dětí, a já určitě nechci, aby moje budoucí děti čelily těm nejhorším scénářům, pokud s klimatickou změnou nebudeme nic dělat. To je myslím pohled i mnoha dalších lidí. Nedostatek žen v politice je dlouhodobý problém, ze kterého plyne řada dalších. Pokud chceme mít funkční a participativní demokracii, je potřeba, aby naši zástupci hájili naše zájmy – a to těžko můžou dělat, pokud ženy nejsou dostatečně zastoupeny.

Nicméně v knize se nějakým vlastním názorům poměrně důsledně vyhýbáte. Například u žen v politice sice zmiňujete jako možné řešení kvóty, ale férově shrnujete pro i proti. Je to úmysl? Chcete, aby si vaši čtenáři nakonec udělali názor sami?

Trefil jste to naprosto přesně – je to úmysl a jsem velmi rád, že jste si toho všimli, protože cílem knihy je právě rozšířit lidem obzory, ale názor si musejí udělat sami na základě objektivních informací. To je i náš základní cíl od instagramových začátků – zprostředkovat informace neutrální, nezaujatou a zkrátka objektivní cestou.