Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Maročané se dočkali, díky fotbalu je Arabové začali brát vážně
Mnoho Arabů se Maročanům často vysmívá. Po vítězném tažení fotbalovým šampionátem se rázem stali miláčky celého regionu
Na jeden fotbalový zápas bylo té symboliky snad až moc. Bývalá koloniální velmoc hájila titul proti zemi, kterou kdysi okupovala. Někteří členové jednoho týmu mohli díky svému dvojímu občanství stejně dobře nastoupit za protivníka. Outsideři přijali za svůj symbol regionálního boje, ačkoli ani jejich krajané nemají jasno v tom, zda skutečně do té oblasti vůbec spadají.
Už ve skupinách nabídlo mistrovství světa řadu překvapení. Saúdská Arábie porazila Argentinu, Japonsko sfouklo Španělsko i Německo a postoupilo z prvního místa. Semifinálové zápasy se však zdály být v podstatě ložené: obhájce titulu Francie, dvojnásobný vítěz Argentina a Chorvatsko, stříbrné z minulého šampionátu v roce 2018.
Zdály se – ale nebyly. Maroko vyhrálo čtyři z pěti prvních zápasů, a stalo se tak prvním arabským či africkým týmem, jenž se dostal do semifinále. Přestože 14. prosince prohrálo s Francií, hrálo s nasazením hodným vítězů a to zažehlo mohutné oslavy v arabském světě, v Africe a mezi emigranty v Evropě. Současně s tím se však hned vynořily nečekané spory.
Kdo je tady Afričan
Většina z šestadvacetičlenného marockého týmu se narodila v zahraničí. Achrafa Hakimiho vychovali chudí maročtí rodiče v Madridu. Hakimi se rozhodl hrát za tým svých předků a 6. prosince vsítil vítěznou penaltu proti Španělsku. Evropský fotbal se tak diverzifikoval, že už si toho většina fanoušků ani nevšímá. Teď vytvořilo Maroko národní tým složený z hráčů s velmi komplexními identitami.
Africkost Maroka je z pohledu na mapu zjevná. Ale nese s sebou jisté napětí. Někteří obyvatelé subsaharského regionu remcají, že se na ně Severoafričané dívají spatra.
Arabskost Maroka se stala tématem diskusí v kavárnách, fanouškovských zónách a na sociálních sítích. Potvrzuje ji marocké členství v Lize arabských států, arabština jakožto úřední jazyk a bohatá kultura, jež značně obohatila celý arabský region. Řada Maročanů se považuje za Araby a jejich vítězné tažení šampionátem se oslavovalo v celé oblasti.
Přesto se to části Maročanů nelíbí. Mnozí Maročané (možná dokonce většina) jsou berberského původu a mají pocit, že identifikace s Araby povede k vymazání jejich identity. Berberský jazyk amazigh měl v zemi dlouho druhořadý status. Úředním jazykem se stal teprve v roce 2011; jeho vyhlášení představovalo součást balíku reforem, které byly urychleně přijaty ve snaze uklidnit veřejnost během arabského jara.
Je to zvláštní diskuse. Pokud by Portugalce Ronalda rozplakal Egypt nebo jakákoli jiná severoafrická země, nikdo by neváhal nazvat to arabským vítězstvím. Možná můžeme část neshod připsat na vrub vzdálenosti. Večer poté, co Maroko parádním způsobem postoupilo z prvního místa ze skupiny, označil jeden obyvatel Rijádu jeho výhru za vítězství celého arabského světa, zatímco jiný se nechal slyšet, že k zemi, která je od něj stejně daleko jako Thajsko, cítí jen pramalou přízeň.
Pozor na čarodějnice
Svou roli hrají i předsudky. Spousta arabských mluvčích si utahuje z marockého dialektu ad-dáridži, protože mu je špatně rozumět. Maročanky bývají často hromadně označovány za prostitutky.
V Perském zálivu už dlouho panuje stereotypní přesvědčení, že s využitím čarodějnictví svádějí nevinné muže. „Ženy varují: marocké služebné mohou přičarovat potíže,“ hlásal deset let starý saúdskoarabský novinový titulek.
Moderní arabský nacionalismus, jenž se zformoval v době, kdy se oblast vymanila ze stovky let trvající osmanské a evropské nadvlády, měl vždy politické kořeny. Projevil se také na hřišti. Marocký tým rozvinul po vítězství nad Španělskem palestinskou vlajku. Gesto mohutně podpořila spousta Arabů, kteří téměř sedmdesátiletou okupaci palestinské půdy Izraelem nepřestávají považovat za nespravedlnost. Obyvatelům Západní Sahary, kterou Maroko okupuje už 46. rok, to nejspíš připadalo o poznání méně vznešené: bývalá oběť kolonialismu může být zároveň koloniální mocností (a kdysi tvořila část muslimské říše, jež vládla nad většinou dnešního Španělska a Portugalska).
Izraelci mohli navštívit turnaj, ačkoli jinak nemají vstup do Kataru povolený. Značnou část z nich překvapilo mrazivé chování arabských fanoušků. Vzhledem k tomu, že se čtveřice arabských zemí (mezi nimi i Maroko) v roce 2009 dohodla, že normalizují vztahy s Izraelem, mnozí doufali, že region na Palestince zapomněl. Světový pohár posloužil jako připomínka toho, že ač jsou skutečně řadě vládců putna, jejich poddaným ne.
Přidáme ještě jeden paradoxní výjev: Židy marockého původu oslavující vítězství Maroka v Izraeli – ti jsou připomínkou, že v království kdysi žila aktivní židovská komunita a že Izraelce toho od jejich arabských sousedů vlastně odlišuje méně, než by mnozí rádi přiznali.
Řeči o panarabismu mohou často působit vyčpěle, neboť je spjatý se dny opojného nacionalismu v padesátých letech minulého století, případně se slavnými dny chalífátu. Nadšení, jež nečekaný marocký úspěch vyvolal, však ukazuje, že tuto část světa k sobě stále ještě poutá kulturní sounáležitost. Zároveň je ale z hádek kolem marockého místa v regionu zřejmé, že je kultura stále ještě používána spíš k tomu, aby rozdělovala, než aby spojovala.
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
