Mámo, já bych jed. Kosatky dravé jsou věční „maminčini chlapečkové“

Synové jsou pro samice kosatek dravých celoživotní zátěží. Místo rození nových mláďat se starají o dospělé syny.

Mámo, já bych jed. Kosatky dravé jsou věční „maminčini chlapečkové“
Kosatky dravé, ilustrační foto | Shutterstock.com

Kosatka dravá patří k nejmocnějším mořským dravcům a je také jediným tvorem (kromě člověka), který dokáže systematicky zabíjet velryby či žraloky bílé. A kromě toho je to pěkný „mamánek“. Tvrdí to studie, kterou před pár dny publikoval prestižní vědecký časopis Current Biology.

Hlavní autor článku Michael Weiss, behaviorální ekolog z University of Exeter a pracovník Centra pro výzkum velryb (Center for Whale Research) ve státě Washington, zaznamenal pouto mezi samicemi kosatky a jejich dospělými syny na vlastní oči u pacifického pobřeží Severní Ameriky. 

„Je to zvláštní,“ popsal Weiss svá pozorování časopisu Science. Kosatky žijí dlouhá desetiletí, ovšem i plně dorostlí samci se v přítomnosti svých – v průměru dvakrát lehčích – matek „chovají jako děti“, když třeba spořádaně „plují hned vedle nich nebo za nimi, jako by stále byli jejich dětmi“. A není to jen bezúčelná hra: matky se svými dospělými syny sdílejí podstatnou část potravy.

Matky hrdinky

V přírodě většinou nebývá nic zadarmo, a tak Weisse a jeho kolegy napadlo ověřit, co matky tato péče o přerostlé kosatčí „klacky“ stojí. Prošli proto bezmála čtyřicet let záznamů pečlivě vedených o třech konkrétních kosatčích stádech (či hejnech) žijících při americkém pacifickém pobřeží a zjistili, že kosatky za tuto svou příchylnost k synům tvrdě platí: matky odstavených synů měly v jednotlivých letech méně než poloviční šanci, že porodí a úspěšně odchovají nové mládě než matky dcer či bezdětné samice. 

Pozoruhodné přitom je, že nezáleží na věku odstavených synů a kosatčí matky hrdinky se rozmnožují pomaleji, ať už je jejich ratolestem pět, nebo 25 let.

Kukaččí logika

Proč ale kosatčí samice něco takového dobrovolně podstupují? To lze jen odhadovat. Kosatky žijí v několikageneračních stádech, v nichž zůstávají všechny narozené dcery i všichni narození synové. Synové si ovšem „odskakují“ k vedlejším stádům a páří se s cizími samicemi. 

Jinak řečeno, vnukové (a vnučky), jež se narodí dcerám, zůstávají ve stádu a pro samici představují potravní konkurenci, kdežto vnukové narození synům žijí v cizích stádech, není se o ně třeba starat a Weissovými slovy jsou „problémem někoho jiného“. Samicím se proto zřejmě vyplatí protežovat a opečovávat syny, protože jejich prostřednictvím mohou dál šířit své geny a nepohnout přitom ploutví.  

Výzkum je to pozoruhodný, ale bude ho třeba ještě ověřit na jiných kosatčích populacích. Všechna tři sledovaná stáda primárně požírají lososy čavyča, ovšem existují i jiné, radikálně odlišné kosatčí potravní strategie, spočívající v lovu jiných druhů ryb, paryb, tučňáků či různých mořských savců (od tuleňů po velryby). 

Otázka například zní, jestli je závislost synů na matkách tak silná i ve stádech živících se velkou kořistí, kde může samčí síla a hmotnost představovat při lovu značnou výhodu.