Malí velcí přenašeči

Děti jsou vůči covidu-19 nápadně rezistentní. Vědci řeší, jestli se vůbec nenakazí, nebo nemoc překonají jen s mírnými příznaky.

Malí velcí přenašeči
ilustrační foto | Tomáš Novák týdeník HROT

Na konci minulého roku se covid-19 začal šířit v Číně. V lednu „přeskočil“ do jiných zemí a v březnu se poprvé objevil v České republice. Dnes – v polovině května – státy dříve zavedená karanténní opatření pomalu rozvolňují a děti posílají zpět do škol nebo se na to alespoň připravují.

Nikdo přitom stále pořádně neví, jak vysvětlit nápadnou rezistenci dětí vůči covidu-19 a fakt, že mezi zaznamenanými případy (platí to pro Čínu, Itálii i Spojené státy) jsou méně než dvě procenta dětí do 18 let. Existuje sice řada vědeckých studií, různých výzkumů či prostě jen jednodušších pozorování, ovšem jak shrnuje prestižní časopis Nature, jejich závěry si navzájem odporují.

Nejde přitom o akademickou otázku bez praktického dopadu. Pokud se děti covidem-19 většinou vůbec nenakazí, může je společnost do škol bez obav pustit. Pokud jsou ale „promořeny“ zhruba stejně jako dospělí, ale nemoc u nich většinou probíhá bezpříznakově nebo jen s lehkými symptomy, jde o dokonalé přenašeče a brzy začnou nákazu nosit domů svým rodičům a prarodičům.

Názory a protinázory

„Matku“ všech studií věnujících se rezistenci dětí vůči covidu-19 uveřejnil časopis The Lancet Infectious Diseases sice až před dvěma týdny, ovšem už na začátku března si každý mohl přečíst v jejím „preprintu“, že děti mladší desti let (výzkum se týkal přenosu nemoci v čínském Šen-Čenu) se mohou nakazit covidem-19 se zhruba stejnou pravděpodobností jako dospělí, mají ovšem nesrovnatelně lehčí příznaky. „Ten preprint skutečně každého vyděsil,“ shrnul pro Nature dopad článku na vědeckou komunitu Alasdair Munro, který se v University Hospital Southampton zabývá výzkumem dětských infekčních nemocí.

Na druhou stranu ovšem existují novější studie – například z Jižní Koreje, Itálie, Islandu či z Číny – které tomuto závěru oponují. Jiný věhlasný vědecký časopis, Science, například na konci dubna publikoval studii založenou na výzkumu provedeném v čínské provincii Chu-nan, podle které mají děti do 15 let skoro třikrát nižší pravděpodobnost, že se nakazí covidem-19, než dospělí lidé ve věku 20 až 64 let.

Navíc existují názory, které zpochybňují schopnost dětí šířit nemoc mezi dospělé. Například viroložka Kirsty Shortová z University of Queensland došla v zatím nepublikované studii – omezené na země, které neuzavřely kvůli epidemii školy – k názoru, že děti byly tím členem rodiny, který covid-19 „přinesl domů“, v pouhých osmi procentech případů. V jiné studii je pro změnu zmíněn případ devítiletého Francouze, který s příznaky nemoci chodil do školy a navštěvoval lyžařský kurz, a přesto nikoho nenakazil.

Jenže tak jednoduché to není. Jiné dvě studie (zatím ve fázi preprintů) dokazují, že u dětí s příznaky covidu-19 lze zjistit stejnou úroveň virové RNA jako u dospělých. Autoři jedné z těchto studií – vedené Christianem Drostenem z Charité hospital v Berlíně – proto na základě vlastních zjištění varují před okamžitým otevřením škol a školek, protože „děti by mohly být stejně nakažlivé jako dospělí“.

Slepice nebo vejce

Také teorií, proč mají děti při nákaze covid-19 většinou jen mírné příznaky, existuje dost. Podle jedné z nich mají buňky dětských plic jen málo receptorů ACE2, kterými virus SARS-CoV-2 proniká do lidského těla. Podle jiné bývají děti daleko častěji vystaveni jiným koronavirům (do skupiny koronavirů patří například řada virů způsobujících obyčejnou rýmu), a tak se jejich imunitní systém dokáže s covidem-19 relativně snadno vypořádat. Jenže jak se v takovém případě dá vysvětlit fakt, že se s covidem-19 umějí velmi slušně vypořádat i novorozené děti, které se s rýmou ještě nesetkaly?

Gary Wong, který se na Čínské univerzitě v Hong Kongu zabývá respiračními chorobami, zase míní, že dětský imunitní systém reaguje na setkání s virem SARS-CoV-2 přiměřeněji než v případě dospělých. Dostatečně silně, ovšem zároveň se vyhne přehnané reakci – tzv. cytokinové bouři –, která může poškodit orgány a stát se vlastní příčinou smrti.

Wongova analýza 300 případů lidí, kteří onemocněli covidem-19, ukazuje, že nákaza vybudí u dětí daleko méně cytokinů (proteinů produkovaných imunitním systémem) než u dospělých a zároveň, že u pacientů s těžšími projevy nemoci lze zjistit velmi vysoké množství cytokinů. Otázkou ale podle něj zatím je, jestli jsou tyto těžké případy „nemocnější, protože mají vyšší úroveň cytokinů, nebo mají vyšší úroveň cytokinů, protože jsou nemocnější“.

Až na podobné otázky budeme znát odpověď, uvidíme, jestli měly děti chodit do školy, nebo ne. Mezitím ovšem děti do školy v reálném světě chodit začnou a my na vlastní kůži zjistíme, jestli to bylo dobře, nebo špatně, daleko dřív.

Týdeník hrot

  • Let č. 666
  • Česku chybí řepka
  • Krizové letopisy
Objednat nyní