S Orbánem v boji proti Putinovi nepočítejme. Jeho úplné izolování by však byla nebetyčná chyba

S Orbánem v boji proti Putinovi nepočítejme. Jeho úplné izolování by však byla nebetyčná chyba
Spousta Maďarů sdílí se svým premiérem pocit, že byli, jsou a budou vždycky sami, nikdo jim nikdy nepomůže, a proto není dobré míchat se do věcí, do kterých jim nic není. | Profimedia.cz

Čeští politici se předhánějí v reakcích na výsledky maďarských voleb, ve kterých drtivě zvítězil Viktor Orbán se svou stranou Fidesz. Pro jedny je to po měsících překousávání těžkých domácích i zahraničněpolitických porážek a dez­iluzí konečně dobrá zpráva. Pro druhé je to naopak zdrcující odpověď na jejich zásadně odlišný, a přece stejně jednostranný pohled na svět.

Mezi ty první patří prezident Zeman, který Orbánovi ostentativně tyká, oslovuje ho příteli a těší se, že ho navštíví, a Václav Klaus, jenž Orbánův triumf označil za vítězství „v současném boji o budoucnost západního světa“ a neopo­mněl dodat, že součástí tohoto boje je i on sám. Spolu s nimi se raduje i Tomio Okamura.

Pláčou naopak Piráti v čele s Ivanem Bartošem, jenž konstatuje, že „Orbán postavil kampaň na tom, že nechce Kreml rozzlobit, a bezpáteřně šíří ruskou propagandu proti ukrajinskému vedení“. Jiný pirát Peksa o maďarském premiérovi říká, že je „Putinovou loutkou“ a že Maďaři, kteří s ním nesouhlasí, „o to víc budou potřebovat naši pomoc“. Lká i Miroslav Kalousek, který v souvislosti s Orbánovým vítězstvím mluví o konci V4.

Oba tyto vyhraněné postoje troubené s velkou pompou do světa jsou naprosto nežádoucí, nemístné a nebezpečné.

Trianonské trauma

Předně proto, že jen málokdo chápe podstatu Orbánovy politiky. Ta je vším jiným než klasickým konzervatismem, nacionalismem, nebo dokonce krajní pravicí. Viktor Orbán je produktem i léčitelem maďarského trianonského traumatu.

Politolog Petr Sokol trefně poukazuje na to, že pochopit toto trauma vlastně znamená zkusit si představit, jak by bylo Čechům, kdyby se Československo po válce nevrátilo do předmnichovských, nýbrž do pomnichovských hranic. Jen si to zkuste představit – skoro žádné hory, skoro žádné lázně, pryč půlka vinohradů, pryč spousta měst a území, bez nichž si české země neumíme představit.

Potrianonské Maďarsko navíc ztratilo rozsáhlá území, která jsou dodnes maďarská nebo tu Maďaři tvoří významnou menšinu.

Odtud pramení dlouhodobá frustrace maďarské společnosti i snahy tuto křivdu alespoň trochu zmírnit. Orbán to ví a umně míchá koktejl odpovědí na staré křivdy i nové výzvy. Jeho postoj k ukrajinsko-ruskému konfliktu vyvěrá z pocitu, že Maďaři byli, jsou a budou vždycky sami, nikdo jim nikdy nepomůže, a proto není dobré míchat se do věcí, do kterých jim nic není.

Zvláště tehdy, když jde z jejich pohledu o vyřizování účtů mezi dvěma slovanskými národy. Jedním z území, která Maďarsko ztratilo a kde žije významná maďarská menšina, je navíc zakarpatská část Ukrajiny, k níž se ukrajinská vláda ne vždy chovala přívětivě.

Orbánovu cestu nemůžeme ani nechceme napodobovat.

Státy nemají přátele, ale společné zájmy

Zároveň ovšem platí, že Maďarsko se po těchto ani jiných volbách nikam neodstěhuje; zůstane ve střední Evropě a s největší pravděpodobností i v EU a v NATO. S Českem ho budou pojit mnohé ekonomické a kulturní vazby a mnohé společné zájmy.

A totéž platí pro maďarský vztah přinejmenším s východní částí EU. Společným zájmem je a bude, aby Maďarsko tvořilo hráz proti nekontrolované imigraci z Afriky a Blízkého východu. Země také patří k jadernému křídlu a ke kritikům části opatření v rámci Green Dealu.

S Maďarskem opravdu nemůžeme počítat, když jde o Rusko a Ukrajinu. Jeho úplné izolování by však byla nebetyčná chyba. Už jen proto, že pak by nebyly žádné společné evropské sankce. Taky by zmizely možnosti, jak účinně vyvíjet tlak na udržení občanských práv a svobod. Totální izolace země by prostě Orbánovi nahrála skoro stejně jako snahy kohokoli ze sousedů, z Bruselu nebo z Kyjeva, montovat se do volební kampaně. To nikdy nemůže dopadnout dobře. Mnozí politici to buď nechápou, nebo ještě hůře ignorují, protože smyslem jejich reakce je sklidit souhlas jejich vlastních zastánců.

To všechno jsou tedy důvody, proč by naší politické reprezentaci při komentování maďarských i jiných voleb v zemích, kde existuje politická pluralita, slušela zdrženlivost a diplomatická strohost. Asi taková, jakou v případě Orbána předvedl premiér Fiala a po minulých zkušenostech i předsedkyně Sněmovny.