Pandemie přistřihla křídla většině evropských státníků. Jen Emmanuelu Macronovi ne. V posledních několika týdnech přepnul francouzský prezident do hyperaktivního diplomatického módu. Dvakrát zaletěl do Libanonu a jednou se na zpáteční cestě zastavil v Iráku. Vyslal fregatu a dvě stíhačky na pomoc Řecku a Kypru při obraně výsostných vod proti tureckým výbojům a svolal na Korsiku summit šéfů středomořských států, aby je přesvědčil přijmout tvrdší postoj vůči Turkům. Mezi 28. a 30. zářím vyráží francouzský prezident na další cestu, tentokrát do Lotyšska a Litvy, kde navštíví francouzské vojáky, kteří slouží v tamním kontingentu NATO.
Nové myšlení
Co má Macron za lubem? Budou to tři roky, co na Sorbonně předestřel svůj ambiciózní plán na oživení Evropské unie. Stál na dvou principech: větší „solidaritě“ mezi členskými státy a větším prosazováním evropské „suverenity“ tváří v tvář mocným rivalům. V červenci, když všech sedmadvacet členů EU souhlasilo s vydáním mutualizovaných dluhopisů na financování obřího fondu na obnovu evropské ekonomiky, dosáhl Macron pokroku v prvním bodě. V tom druhém se však Francie stále marně snaží smířit své pojetí kolektivního evropského zájmu, především reakce na regionální potížisty typu Turecka, Ruska, Libye a dalších, s názory ostatních.
V některých směrech se debata vyvíjí pro Francii žádoucím směrem. „Způsoby myšlení se mění,“ říká Clément Beaune, Macronův ministr pro Evropu. „Evropa je naočkovaná proti silové politice, protože před 70 lety jsme vybudovali projekt na usmíření a řekli, že silová politika pro nás není. Dnes se učíme používat silový jazyk.“ Frázi „evropská suverenita“, kterou kdysi všichni označovali za francouzskou abstrakci, dnes používá dokonce i německý ministr zahraničí Haiko Maas. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen se nechala slyšet, že chce, aby její komise byla „geopolitická“.
Francie však zjišťuje, že tyto koncepce neznamenají pro všechny totéž. Vezměte si francouzský postoj k Turecku. Macronovu muskulární podporu řeckému a kyperskému námořnictvu (kterou vyjádřil v srpnovém telefonátu řeckému premiérovi Kyriakosi Mitsotakisovi) si ve Francii všichni vyložili zcela jednoznačně: jako podporu ohroženému kolegovi z Evropské unie, obranu mezinárodního práva a suverenity státních hranic. O nějakém všeobecném souhlasu však nemůže být řeč. Norbert Röttgen, křesťanskodemokratický předseda zahraničního výboru Bundestagu, například prohlásil, že by si EU „neměla vybírat strany“, protože „to povede jen k eskalaci“. Další politici upozorňovali, že francouzská demonstrace síly podrývá souběžné německé pokusy o mediaci.
Dělba práce
Turecko se nakonec uvolilo obnovit jednání s Řeckem, což Macron ocenil v telefonátu s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Francouzi tvrdí, že se toho podařilo dosáhnout díky dělbě práce – když Macron sehrál roli válečníka a Angela Merkelová vyjednavačky. Uplatňování evropské suverenity obnáší obojí, říkají Francouzi, a Evropa by si na to měla zvyknout.
Obavy z francouzského počínání na periferii Evropy však přetrvávají. Největší znepokojení vyvolává Macronova snaha navázat „strategický dialog“ s Ruskem. Loni v srpnu s velkou slávou pozval Vladimira Putina do svého oficiálního prezidentského sídla ve Středomoří. Prohlašoval, že nejlepší cestou, jak zabránit ruskému pádu do náručí Číny, je nabídnout Moskvě v rámci nové bezpečnostní struktury místo na východním okraji Evropy. Tenkrát ten nápad pobouřil Polsko i Pobaltské státy, které nervózně sledují počínání Ruska na svém východním křídle a považují NATO – jež Macron tvrdě kritizoval – za hlavního garanta své bezpečnosti.
Po otravě Alexeje Navalného, Putinova hlavního opozičního soka, a poté, co Moskva pomohla udržet Alexandru Lukašenkovi diktaturu v Bělorusku, je Macronův přístup v podstatě neudržitelný. Na začátku září zrušili Francouzi plánované pařížské jednání „2 + 2“, na němž se měli sejít francouzští a ruští ministři zahraničí a obrany. Deník Le Monde popsal „dialog hluchých“ mezi Macronem a Putinem, při němž se 14. září ruský prezident po telefonu snažil Macronovi namluvit, že se Navalnyj otrávil sám.
Dialog a přizpůsobení
„Naše strategie se musí přizpůsobovat okolnostem,“ řekl The Economist 22. září francouzský ministr Beaune. „Nikdy jsme netvrdili, že je to bezpodmínečný nebo nezvratný dialog. Navalného případ situaci z krátkodobého hlediska komplikuje. Nikdy to nebyla otázka obratů, ale přizpůsobování.“ Macron už vyjádřil „výhrady“ vůči německému plynovodu Nord Stream 2, kterým má proudit do Evropy ještě víc ruského plynu. Tón z Paříže se přitvrzuje.
„Macron se pomalu smiřuje s tím, že se s Putinem nikam nepohne,“ říká Bruno Tertrais z pařížské Foundation for Strategic Research. To neznamená, že by se Francie vzdala dlouhodobé naděje navázat s Ruskem smysluplný dialog. Nyní je však francouzský prezident pod tlakem, aby se od ruského lídra distancoval. Francie podpořila evropský plán na uvalení sankcí na vybrané běloruské pohlaváry. Ministr Beaune apeloval na Kypr, aby je neblokoval. Mluví se o tom, že by se Macron mohl při návštěvě Litvy setkat se Svjatlanou Cichanouskou, která tam uprchla z Běloruska.
Neúspěšný dialog s Ruskem není jedinou Macronovou nepříjemností. Doma mu vytrvale roste počet nakažených covidem-19. Popularitu má stále nízkou. Navíc 21. září ztratil místopředsedu své strany Republika v pohybu Pierra Persona, který rezignoval na funkci se slovy, že straně „hrozí zánik“ a že „nevytváří žádné nové myšlenky“. (V reakci na to pověřila partaj Beauna a několik dalších, aby něco nového vymysleli.) Jedinou útěchu může francouzský prezident najít snad jen v tom, že čím dál víc Francouzů oceňuje, jak hájí zájmy své země v zahraničí. I když z toho cizinci ne vždy mají radost.
© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.