Vybrané články
z týdeníku The Economist

Má cenu Rusům sebrat majetek a zafinancovat jím obnovu Ukrajiny?

Legální konfiskace mohou trvat roky a „kreativní“ řešení skrývají řadu vlastních nástrah. Část ruských peněz by ale na Ukrajině skončit mohla.

Má cenu Rusům sebrat majetek a zafinancovat jím obnovu Ukrajiny?
Těžařský magnát a kremelský insider Viktor Vekselberg | foto Shutterstock.com

V roce 2011 přijel těžařský magnát a kremelský insider Viktor Vekselberg na inspekci stavby své obří jachty Tango za devadesát milionů dolarů. To puntičkářství se mu vymstilo. Když na něj v roce 2018 uvalili Američané sankce a zmrazili mu majetek uložený v zahraničí, Tanga se to netýkalo, protože bylo registrované na skořápkovou firmu z Britských Panenských ostrovů.

Jenže dva inženýři z loděnice se rozpomněli na Vekselbergovu návštěvu z roku 2011 a upozornili na ni FBI. Americkým agentům se následně podle transakcí podařilo potvrdit, že Vekselberg je skutečným vlastníkem Tanga. A letos 4. dubna španělská policie na americkou žádost loď na Mallorce zabavila.

Zajištění Tanga byl solidní úspěch pracovní skupiny KleptoCapture, kterou zřídil americký prezident Joe Biden právě za účelem vyhledávání majetku oligarchů, kteří se po ruském útoku na Ukrajinu ocitli na západních sankčních seznamech.

EU dosud zkonfiskovala umělecké předměty, lodě a nemovitosti zhruba za sedm miliard dolarů, Itálie zabavila superjachtu za 700 milionů dolarů s údajnými vazbami na Vladimira Putina, Američané zajistili lodě a letadla dohromady za miliardu dolarů. Přičtěte k tomu značnou část rezerv ruské centrální banky uloženou v zahraničí a zmrazenou na základě západních sankcí a máte zablokovaný majetek téměř za 400 miliard dolarů.

Kyjevská ekonomická škola (KSE) vyčíslila dosavadní ekonomické škody na Ukrajině na nějakých 600 miliard dolarů. Mnohým proto připadá nesmírně lákavá myšlenka vzít zabavený ruský majetek, prodat jej a výtěžek použít jako kompenzaci obětem Putinovy agrese. Předseda Evropské rady Charles Michel například prohlásil, že je „nesmírně důležité majetek nejen zmrazit, ale také pokud možno zkonfiskovat a využít na obnovu Ukrajiny“.

Ten nápad získal podporu u politiků od Německa po Kanadu. Tento plán však naráží na dvě velké překážky: na praktické potíže se zmrazením majetku a na právní potíže při jeho zabavování. 

Nedostupná, ne zmrazená

Podívejme se nejprve na praktické problémy se zmrazením. Rezervy ruské centrální banky se navenek jeví jako poměrně jednoznačný cíl. Více než polovina ruských rezerv je v sejfech západních bank a podléhá sankcím. Ona obří suma je nicméně pouze „nedostupná“, nikoli technicky zmrazená – transakce s ruskou centrální bankou jsou zakázány, ale její prostředky nejsou právně vzato blokovány.

To znamená, že by západní země musely podniknout ještě jeden další krok k zabavení peněz, říká Adam Smith z advokátní kanceláře Gibson Dunn. Spojenci Ukrajiny se nicméně mohou rozhodnout tento krok učinit, jako to udělala Amerika, když loni zmrazila rezervy afghánské centrální bance poté, co Tálibán vstoupil do Kábulu.

Soukromý majetek je obtížnějším cílem. Objem přímých ruských investic dosahuje nějakých 500 miliard dolarů. Zmrazena však byla jen malá část, upozorňuje Rachel Ziembaová z amerického think-tanku CNAS. Je to dáno hlavně tím, že se tyto investice obtížně dohledávají – v záznamech sice často figuruje Kypr, ale ten je obvykle jen mezistanicí. Zmrazování majetku se proto musí soustředit na jednotlivce.

Ani v jejich případě však není sledování majetkových stop vůbec snadné. Anders Aslund, bývalý poradce vlád Ruska i Ukrajiny, odhaduje, že Rusové ze sankčních seznamů drží v zahraničí majetek v hodnotě 400 miliard dolarů.

A dodává, že pouze padesát miliard z toho bylo zmrazeno. Po zkušenostech z roku 2014, kdy na ně byly po ruské invazi na Krym rovněž uvaleny sankce, skrývají ti nejprohnanější oligarchové svůj zahraniční majetek klidně za dvaceti či třiceti vrstvami skořápkových firem. Některá fyzická aktiva přesunuli na přátelštější půdu. Přes sto ruských soukromých tryskáčů například v týdnech po zahájení invaze na Ukrajinu přistálo v Dubaji.

Uplatňování sankcí navíc připadlo soukromým firmám – od bank po přístaviště –, které primárně slouží bohatým. Ne všechny disponují dostatečnými znalostmi, aby prohlédly mlhu obestírající majetek ruských magnátů. A každý, kdo nějaký majetek zabaví, se o něj také musí starat, s čímž souvisejí nemalé náklady. Je třeba zajistit údržbu domů i jachet, přičemž v případě těch druhých jmenovaných dosahují roční náklady na údržbu deseti procent jejich hodnoty.

Všechny tyto potíže nicméně blednou ve srovnání s problémy souvisejícími s konfiskací – což je další nezbytný krok, aby bylo ruský majetek možné využít na obnovu Ukrajiny. V západních demokraciích je zabavení majetku cizího státního příslušníka kvůli jeho národnosti či politickým názorům nelegální. To neznamená, že neexistují zdokumentované případy vyvlastnění státních či soukromých aktiv. Ale docházelo k nim jen ve výjimečných situacích a musela být naplněna přísná kritéria.

Dokažte to

Pokud jde o jednotlivce, je typickou podmínkou zabavení majetku usvědčení z trestné činnosti – a to ne jen tak ledajaké trestné činnosti, ale takové, jejíž prokázání opravňuje k zabavení. Zabavený majetek musí být buď předmětem trestné činnosti, nebo souviset s výnosy z ní. A dokázat něco takového u soudu může trvat roky (a stát spoustu peněz).

Navíc je jasné, že tato překážka hned tak nezmizí – v dubnu americký Senát výraznou většinou zamítl návrh zákona, který by prezidentovi dal pravomoc majetek oligarchů zabavovat, když Americký svaz pro občanské svobody (ACLU) varoval, že by jej pravděpodobně soud beztak zrušil. 

Západní představitelé proto soustavně rozšiřují seznam zločinů, které opravňují k zabavení majetku. Bidenova administrativa v dubnu představila zákon, který by přidal obcházení sankcí a zákazu vývozu na seznam trestných činů stíhatelných podle zákona proti zločinnému spolčování (RICO), který Kongres schválil v roce 1970, aby umožnil stíhání gangsterů a zabavování jejich nelegálně nabytého majetku. Evropská komise 25. května naznačila, jak chce členským zemím usnadnit zabavování majetku osob, které jsou podezřelé z porušování sankcí.

Každý takový návrh čeká tuhá politická bitva. Většina amerických republikánů sice podporuje tvrdé kroky proti Rusku, ale jen málo jich je ochotných dopřát Bidenovi vítězství před listopadovými kongresovými volbami. EU zase nebude mít žádné právo mluvit vládám členských států do toho, jak mají naložit s výtěžkem z prodeje zabaveného majetku. Některé země se budou zdráhat majetek zabavovat. Německo by například muselo změnit ústavu, která chrání nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Kypr a Malta, přes něž protéká značná část ruských peněz, také zabavování pravděpodobně nepodpoří.

Kvůli konfiskaci majetku ruského státu by zase západní vlády musely Rusko buď označit za nepřátelskou mocnost, nebo vyhlásit, že usilují o změnu režimu v Rusku, čehož se zatím snažily vyvarovat. Jurisdikční imunita států a jejich majetku je zakotvena v úmluvě OSN a chrání cizí státy před stíháním místními orgány. Nicméně některé zákony, zejména ty americké, umožňují vládě v některých konkrétních případech i bez soudu zabavit majetek cizího státu.

Jedním takovým zákonem je zákon o mimořádných mezinárodních ekonomických opatřeních (IEEPA), o nějž se opírá nynější zmrazení ruského majetku. Ten explicitně nedává prezidentovi pravomoc majetek „svěřit“ – tedy změnit, kdo jej vlastní. Jedna výjimka, přidaná v roce 2001, toto svěření umožňuje, pokud je Amerika v „ozbrojeném střetu“ s jiným státem. Tuto výjimku využil George W. Bush k zabavení iráckého majetku po invazi do této země v roce 2003.

Dnes však Amerika neustále zdůrazňuje, že dodávky zbraní na Ukrajinu neznamenají, že by byla v ozbrojeném konfliktu s Ruskem. Pokud by říkala něco jiného, byl by to „skutečný důvod k válce“, říká Antonia Tzinová z advokátní kanceláře Holland & Knight.

Teroristé nemají nárok

K zabavení majetku může dojít i mimo rámec IEEPA. Americká exekutiva má právo převést správu určitých aktiv cizího státu, pokud změní názor na to, koho považuje za legitimní vládu daného státu – to se mimo jiné stalo v roce 2019, když zkonfiskovala venezuelská aktiva, když uznala za prezidenta země Juana Guaidóa. Nicméně Amerika dosud nevyzvala Putina k odstoupení. 

Za výjimečných okolností může rovněž Kongres pozastavit imunitu suverénních států a umožnit tak, aby americké soudy uspokojily z jejich majetku oprávněné nároky na kompenzaci. Tak byla například vyčleněna část afghánských rezerv, dokud americké soudy nerozhodnou o nárocích rodin obětí útoků z 11. září 2001.

Aby však na něco takového došlo v případě Ruska, musela by jej Amerika označit za teroristický stát. Pokud jde o EU, tak tam se o majetku ruského státu ani nediskutuje, upozorňuje Jan Dunin-Wasowicz z advokátní kanceláře Hughes Hubbard & Reed. V žádném unijním návrhu o nich nenajdete ani zmínku.

Jako vhodná cesta se nejeví ani mezinárodní soudy. Ani Rusko, ani Ukrajina – až na pár úzce vymezených výjimek – nesouhlasily s tím, že se podrobí jurisdikci Mezinárodního soudního dvora, připomíná Astrid Coraciniová z Vídeňské univerzity. A vytvoření nějakého nového orgánu, podobného komisi, kterou OSN zřídila v roce 1991 proto, aby po Iráku vymáhala reparace za napadení Kuvajtu, by vyžadovalo souhlas Ruska.

Vynořují se proto různé neotřelé nápady. Podle jednoho z nich by bylo dobré zaměřit se na miliardy dolarů, které Rusko denně vydělává na vývozu energetických surovin. Na květnovém setkání skupiny nejvyspělejších států světa G7 Amerika navrhla uvalit na ruskou ropu zvláštní clo a výnosy z něj posílat rovnou Ukrajině. Ale dosáhnout shody na něčem takovém bude v EU problém.

Jiný plán by zase nasměroval platby za ruskou ropu na svěřenské účty u mezinárodních bank, jako se to dělalo s íránskou ropou po roce 2010. K nahromaděným prostředkům, celkem zhruba sto miliardám dolarů, se Írán dostal až v roce 2016, když byly sankce zrušeny. Tentokrát by mohl Západ požadovat, aby část těchto peněz putovala na Ukrajinu. Podle jednoho insidera tuto variantu Washington vážně zvažuje.

Rusko by se nicméně mohlo pokusit v reakci na to snížit objem ropy prodané na Západ. Plošnější vymáhání tohoto opatření by navíc vyžadovalo hrozbu „sekundárních“ sankcí případným provinilcům – a to je něco, čemu se Západ dosud vyhýbá.

Nechytit se do pasti

Z toho vyplývá, že jakýkoli pokus zabavit ruský majetek, dokud na Ukrajině zuří válka, může padnout do jedné ze tří zmiňovaných pastí. Pokud západní státy neodeberou cizím státním příslušníkům a zemím právní ochranu, kterou jim dosud zaručují, riskují mnohaleté právní tahanice. Pokud ovšem tuto ochranu zruší, ohrozí tím důvěru, která je základem pro jejich ekonomiku a společnost. Kreativnější nápady pro změnu mohou vyvolat ruskou odvetu a hněv zbytku světa. 

Neznamená to, že ruské státní rezervy zůstanou navždy nedotknutelné. Dohoda o reparacích se obvykle uzavírá po skončení války a často je podmínkou pro rozmrazení zadržovaných zahraničních aktiv. Zatím se zdá, že Putin o míru ani neuvažuje. Ale pokud by někdy změnil názor, mohlo by být věnování části těch peněz Ukrajině cenou za to, že zbytek – včetně své stamilionové jachty – ještě někdy uvidí.

2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.