Vybrané články
z týdeníku The Economist

Lyžovat, či nelyžovat. Evropa se hádá kvůli horským střediskům

Otázka, zda i v době covidu-19 lyžovat, o Evropě prozrazuje překvapivě mnoho.

Lyžovat, či nelyžovat. Evropa se hádá kvůli horským střediskům
ilustrace Vojtěch Velický

Gerharda Schmiderera dokázala umlčet až pandemie. Dvacet pět let ničil aktuálně sedmdesátiletý „DJ Gerhard“ sluch podnapilým lyžařů, kteří to pro ten den na svahu už zabalili, v baru MooserWirt v rakouském lyžařském středisku Sankt Anton am Arlberg. Letos však repráky zůstanou zticha, nikdo pomilionté nepřehraje „The Final Countdown“, chraplákem zpívanou hymnu v podání vlasatých Švédů. Pařmeni tančící v lyžácích na stolech budou letos chybět. A stejně tak nebude půlkilometrová cesta vedoucí zpátky do resortu projednou posetá těmi, kteří krapet přebrali a skáceli se do závěje.

Tento smutný příběh se opakuje v téměř čtyřech tisícovkách lyžařských středisek po celé Evropě. Většina lanovek se kvůli pandemii zastavila. Stále živé jsou zlé vzpomínky z jara, kdy se z Ischglu, dalšího rakouského resortu, stalo ohnisko nákazy, jež vedlo k minimálně šesti tisícům nakažených, kteří se rozjeli do více než 40 zemí. 

Covid-19 lyžařské areály miluje. Lidé jezdí nebo létají z celé Evropy, aby se shlukli ve vesničkách pod vrcholky hor. Mačkají se na sebe ve frontách na vleky. Šatny halí mlha potu z funících bankéřů soukajících se do oteplováků. Bary jsou svědky bakchanálií. Jódlování, efektivní to způsob šíření viru, není ničím neobvyklým. Zatímco boháči flámovali v Alpách, jen o pár set kilometrů dál se v Lombardii plnily nemocnice. Tohle už si nikdo nechce zopakovat.

Rakousko na zadních

Dohoda o odepsání prvních pár týdnů evropské lyžařské sezony, dokud aktuální vlna pandemie neopadne, by neměla představovat kontroverzní téma. Přesto vyvolala hádku. Francie, Německo a Itálie souhlasily s tím, že nechají svá střediska do ledna zavřená. Rakousko se postavilo na zadní. „Také nebudeme říkat Francii, kdy má znovu otevřít Louvre,“ pravil důležitě jeden z rakouských ministrů. Bavorský premiér varoval, že každého, kdo se kvůli pár dnům na svahu vydá přes hranice, čeká po návratu desetidenní karanténa. Rakousko nakonec ustoupilo a do konce roku zakázalo lyžařské výpravy s výjimkou jednodenních cest místních obyvatel. Tento boj nicméně odhalil mnohé.

Evropané hodně lyžují. Celkem stráví ročně na sjezdovkách 200 milionů dní – stejně jako celý zbytek světa dohromady. Rakousko, Francie a Amerika tráví navzdory masivnímu rozdílu v počtech obyvatel na sjezdovkách stejný počet dní. Lyžování je bezpochyby evropský vynález. Ve své moderní podobě vzniklo ve Skandinávii a v 19. století se rozšířilo mezi dobrodruhy z jiných zemí. Poté, co lyžaři přišli na to, že nechat se na vrcholek hory vytáhnout je podstatně příjemnější zážitek než se na něj vláčet po svých, došlo v Alpách k jeho komercionalizaci. Každý národ přistupuje k lyžování po svém: zdatní Rakušané jsou známí tím, že jej berou velice vážně; nadšení, ale naprosto příšerní nizozemští lyžaři o poznání méně. Lyžování odpovídá jistému ideálu Evropy, kdy se můžete probouzet ve Francii a obědvat v Itálii. Ve všech střediscích bují panevropský život – tedy alespoň v podání těch, kteří si mohou za pár dní zábavy dovolit zaplatit tisíc a více eur.

Lyžování vydělává hory peněz. Podle banky ING generuje v zimní sezoně čtyři procenta rakouského HDP. Pro porovnání, mocný německý automobilový průmysl zajišťuje pět procent státní ekonomiky. To vysvětluje, proč se požadavek Berlína, aby Rakousko zavřelo přes Vánoce sjezdovky, setkal s tak malým pochopením. Představte si, že by rakouský kancléř chtěl po Angele Merkelové, aby dočasně zavřela automobilky. (Koneckonců tu máme klimatickou krizi, Angelo.)

Pro seskupení, jež se pyšní vymazáváním hranic, představuje lyžování zapeklitý problém. Hory jsou nehybné přírodní hranice, na nichž nabírá otázka suverenity na obrátkách. Vlády se mohou v rámci EU dělit o suverenitu, přesto si žárlivě střeží své kompetence, i kdyby do nich měly spadat jen lanovky. Pokud se některé lyžařské středisko v určité zemi uzavře ze zdravotních důvodů, mohla by ušlý zisk shrábnout vláda jiné země. Regule EU za normální situace podobné závody zarážejí hned v zárodku. Ovšem v otázce lyžování nemá EU žádné slovo. Pokud jde o úředníky z Bruselu, je to kulka, které dokázali uhnout. V křehkém evropském ekosystému představují horské komunity spolu se zemědělci a rybáři téměř nedotknutelný ohrožený živočišný druh, který je potřeba chránit za každou cenu. Jen ať to případně schytají místní politici.

A politici nakonec tu cenu zaplatí. Francouzské resorty mohou jen sledovat, jak mají jejich švýcarští kolegové – mimo EU a očividně zbavení všech morálních závazků, které by jim bránily využít neštěstí sousedů – jen o pár set metrů dál v údolí otevřeno. Nicolas Rubin, starosta Châtelu, střediska na francouzský hranicích, na protest sundal z radnice švýcarskou vlajku.

Ti, kdo nechtějí sjezdovky zavírat, mají v podstatě pravdu. Při klouzání se z kopce s fošnami přivázanými k botám není riziko nákazy koronavirem o nic vyšší než při výletu na kole. (Nicméně hulákání „We’re headin’ for Venus / And still we stand tall“ do obličeje neznámému Belgičanovi v baru v 1300 metrech nad mořem je jiná věc.)

Nejedeme z kopce

Zda se rodinám povede do pandemických časů vmáčknout lyžařskou dovolenou, je dekadentní – a známá – debata. Stejný spor vypukl ohledně letního znovuotevření kontinentu turismu. Pokud by byla prioritou eliminace viru, odpověď by zněla ne. Jenže Evropané nesnesli představu, že by měli v srpnu trčet doma, a tak si sbalili kufry a vyrazili napříč světadílem. Následky byly očekávatelné a očekávané. Výletníci šířili virus.

V každém politickém zřízení najdeme problematiku, v jejímž rámci není prostor pro racionalitu. V Americe jsou to zbraně. V Británii zdravotní péče. Ve Francii jídlo. Jedno z témat je společné celé Evropě: na dovolenou sahají politici lidem jen na vlastní nebezpečí. Ať už to bylo vědomě, nebo ne, v létě se rozhodovalo mezi zdravím a dovolenými. A dovolené vyhrály. Tentokrát se konečně sáhlo po nepříjemnější variantě. Rakouská vláda nařídila, že i v případě, že se lyžařská střediska během této sezony kompletně otevřou, zůstanou bujaré mejdany na závěr denní lyžovačky zakázané. MooserWirt bude nejspíš muset počkat, než se situace vrátí do normálu. Ale až k tomu dojde, najdete tam za mixážním pultem jednoho jedenasemdesátníka.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní