Lidé zvláštního ražení. Když vznikala KSČ

Na 9. března 1921 si František Soukup – sociálnědemokratický senátor, bývalý ministr spravedlnosti a jeden z pětice slovutných mužů 28. října – naplánoval schůzi se straníky v Národním domě v Nuslích. Jak ale lakonicky napsaly Lidové noviny, „komunisté ji rozbili“ a Soukup „uspořádal v jiném sále schůzi novou“. Komunistický satirický plátek Sršatec to ovšem celé líčil poněkud šťavnatěji. Tvrdil, že Soukup dobyl na schůzi „obrovského úspěchu“, který prý tkvěl především v tom, že se „mu podařilo utéci ze schůze ještě včas“. Až k pláči prý senátora dojalo přijetí od dělnických žen, „zvláště když při projevech příchylnosti hladily jej ženy po tvářích a trošku více při tom laskání přitlačily“, pročež si z tohoto setkání odnesl „opuchlé tváře a naběhlý nos“.

Soukup měl vůbec smůlu. Když o měsíc a půl později řečnil v „Bezovce“ na Žižkově, rozvinuli za ním mladí komunisté rudou stuhu s nápisem „Pryč s tyrany a zrádci všemi!“, jindy ho údajně poznaly v tramvaji jakési ženy a coby „zrádce dělnictva“ ho poplivaly a vyhodily na ulici. Bezzubí ale nebyli ani sociální demokraté. Pouhých pár dní před sjezdem – během kterého právě před 100 lety vznikla Komunistická strana Československa – zveřejnili v Právu lidu „směrnice“ zaslané údajně do Prahy Moskvou, ve kterých mimo jiné stálo, že Kominterna (Komunistická internacionála) „pokládá Československo za umělý útvar, jenž nemůže míti dlouhého trvání“. Komunisté to sice vehementně popírali, ovšem sociální demokraté vydali pokračování, ve kterém tvrdili, že „směrnice“ způsobily u konkurence zděšení, a jeden člen komunistického výkonného výboru prý kvůli tomu dokonce nazval předsedu Kominterny Zinověva „hysterickou holkou“. Bylo to skandální a zábavné zároveň, a tak o „notičkách“ z Moskvy informoval na prvních stránkách snad všechen český tisk.

Revoluční vlna

Zdaleka nejsilnější československou politickou stranou byla po skončení první světové války sociální demokracie – v dubnu 1920 získala ve volbách 25,7 procenta hlasů a němečtí sociální demokraté přidali dalších 11,1 procenta. Jenže o půl roku později se strana de facto rozpadla. Revoluční prosovětské křídlo (budoucí komunisté) mělo jednoznačně navrch, a tak obsadilo tradiční stranické sídlo Lidový dům. Když ho odtamtud v prosinci vyhnala policie, vyhlásilo generální stávku a jeho přívrženci vyvolali v „rudých“ okresech – v Kladně, na Oslavansku a v Hodoníně – nefalšované povstání.