Lidé zvláštního ražení. Když vznikala KSČ

Právě před 100 lety vznikla KSČ. Dělníci tehdy vyhazovali radostí nad hlavu čepice, jejich strana ale nebyla ničím jiným než sekcí Komunistické internacionály.

Lidé zvláštního ražení. Když vznikala KSČ
Stranu definitivně zbolševizoval až v únoru 1929 Stalinův kůň Klement Gottwald a jeho „karlínští kluci“. | Archiv

Na 9. března 1921 si František Soukup – sociálnědemokratický senátor, bývalý ministr spravedlnosti a jeden z pětice slovutných mužů 28. října – naplánoval schůzi se straníky v Národním domě v Nuslích. Jak ale lakonicky napsaly Lidové noviny, „komunisté ji rozbili“ a Soukup „uspořádal v jiném sále schůzi novou“. Komunistický satirický plátek Sršatec to ovšem celé líčil poněkud šťavnatěji. Tvrdil, že Soukup dobyl na schůzi „obrovského úspěchu“, který prý tkvěl především v tom, že se „mu podařilo utéci ze schůze ještě včas“. Až k pláči prý senátora dojalo přijetí od dělnických žen, „zvláště když při projevech příchylnosti hladily jej ženy po tvářích a trošku více při tom laskání přitlačily“, pročež si z tohoto setkání odnesl „opuchlé tváře a naběhlý nos“.

Soukup měl vůbec smůlu. Když o měsíc a půl později řečnil v „Bezovce“ na Žižkově, rozvinuli za ním mladí komunisté rudou stuhu s nápisem „Pryč s tyrany a zrádci všemi!“, jindy ho údajně poznaly v tramvaji jakési ženy a coby „zrádce dělnictva“ ho poplivaly a vyhodily na ulici. Bezzubí ale nebyli ani sociální demokraté. Pouhých pár dní před sjezdem – během kterého právě před 100 lety vznikla Komunistická strana Československa – zveřejnili v Právu lidu „směrnice“ zaslané údajně do Prahy Moskvou, ve kterých mimo jiné stálo, že Kominterna (Komunistická internacionála) „pokládá Československo za umělý útvar, jenž nemůže míti dlouhého trvání“. Komunisté to sice vehementně popírali, ovšem sociální demokraté vydali pokračování, ve kterém tvrdili, že „směrnice“ způsobily u konkurence zděšení, a jeden člen komunistického výkonného výboru prý kvůli tomu dokonce nazval předsedu Kominterny Zinověva „hysterickou holkou“. Bylo to skandální a zábavné zároveň, a tak o „notičkách“ z Moskvy informoval na prvních stránkách snad všechen český tisk.

Revoluční vlna

Zdaleka nejsilnější československou politickou stranou byla po skončení první světové války sociální demokracie – v dubnu 1920 získala ve volbách 25,7 procenta hlasů a němečtí sociální demokraté přidali dalších 11,1 procenta. Jenže o půl roku později se strana de facto rozpadla. Revoluční prosovětské křídlo (budoucí komunisté) mělo jednoznačně navrch, a tak obsadilo tradiční stranické sídlo Lidový dům. Když ho odtamtud v prosinci vyhnala policie, vyhlásilo generální stávku a jeho přívrženci vyvolali v „rudých“ okresech – v Kladně, na Oslavansku a v Hodoníně – nefalšované povstání.

Začátek roku 1921 byl proto pořádně divoký. Stále ještě doznívala příšerná poválečná bída, soudy týden co týden posílaly do vězení skupinky radikálů, kteří se zapojili do výše zmíněné „rudé revoluce“, a nejsilnější tuzemská strana se zmítala ve smrtelné agonii. Bylo jasné, že sociální demokracii už nikdo dohromady „nesešije“, a tak se hrálo jen o to, kdy a jak se z ní samostatná komunistická strana vydělí. Nejdřív se do toho dali slovenští „soudruzi“ (chyběla jim ruce svazující sociálnědemokratická tradice) a v lednu 1921 si v Ľubochni odhlasovali, že se stanou komunisty a připojí se k Moskvou řízené Kominterně. V březnu je následovali Němci, a v květnu u nás dokonce vznikla pobočka židovské revoluční strany Poale Zion (Dělníci Sionu). Čekalo se jen na Čechy.

Cesta „vypaseného proletáře“

Ústřední postava české komunistické levice Bohumír Šmeral ovšem taktizoval a vyčkával. Bylo mu 40 let a měl za sebou úspěšnou politickou kariéru. Dotáhl to až na poslance vídeňské Říšské rady a na konci války stál v čele celé – ještě nerozklížené – sociální demokracie. Ani omylem nepatřil mezi fanatické revolucionáře a radikálem se stal zřejmě hlavně kvůli restartování své uvadající kariéry.

Mezi soukmenovci se mu bůhvíproč přezdívalo „pardál“, zároveň se ale o něm tradovalo, že dovede na posezení spořádat husu, a Karel Hašler ho v jedné své písni překřtil na „vypaseného proletáře“. Vedl sice ultralevé křídlo strany, odmítal ale slepě kopírovat Rusko a vždy prosazoval specifi cky českou cestu ke komunistické revoluci/evoluci. Když se mu na jaře 1921 doneslo – jak v knize Dějiny KSČ píše Jacques Rupnik –, že se pár stranických radikálů sešlo v Drážďanech s Leninovým emisarem, údajně si jen fatalisticky povzdechl: „Nevím! Rusko není námi, my nejsme Rusko. Co mám dělat? Nic nemohu dělat! Události se řítí, člověk je jimi vlečen, tak vždy bylo v dějinách. Alea iacta est.“

Šmeral byl sice hodně nepravděpodobný revolucionář, ale na počátku roku 1921 mělo jeho taktizování smysl. Po opadnutí poválečné revoluční vlny bylo jasné, že další komunistické revoluce nejsou v Evropě na pořadu dne, a tak Šmeralův plán – odvést ze sociální demokracie co nejvíce lidí a vybudovat masovou stranu – schvaloval i Lenin. Sjezd sociálnědemokratické levice, ze které měla konečně vzniknout komunistická strana, odložil proto Šmeral až na polovinu května, agitátoři mezitím hyperaktivně objížděli stranické buňky a snažili se přetáhnout co nejvíc lidí. Sociálnědemokratická pravice dělala úplně to samé a leckdy se stalo, že se tento ideologický zápas – jak jsme měli možnost vidět v případě pocuchaného senátora Soukupa – změnil ve starou dobrou ruční práci.

Soudruhu, líbej mě!

Když konečně 14. května 1921 sjezd v Národním domě v Karlíně začal, stalo se tak v důvěrně známých kulisách, které pak vydržely až do roku 1989. „Na levé straně jeviště byl zřasený rudý prapor, na pravé Marxova busta,“ vyprávěla roku 1962 autorům knihy Vzpomínky na vznik KSČ jedna z očitých svědkyň Jarmila Wagsteinová. První den se konala jen jakási „předporada“, naostro se začalo až nazítří. Po nezbytných zdravicích „vězněným soudruhům“ a „bratrským stranám“ přistoupil k pultíku Šmeral a následující čtyři hodiny řečnil. Podle pamětnice mu nebylo dobře, a tak „uprostřed řeči musel se posadit“, přesto prý mluvil „plynule a jasně“, vždyť „byl jedním z nejlepších řečníků, jaké kdy strana měla“. Kvality Šmeralova rétorství už asi neposoudíme, namluvil toho každopádně spoustu. Vyhlásil například „světovou válku bídě, nezaměstnanosti, předčasnému umírání“, srovnal ji s první světovou válkou a dodal – on, který do poslední chvíle podporoval bojující Rakousko –, že ta skončená válka „byla největším zločinem, kdežto tato jest největší ctností dějin a jedinou nadějí a jedinou spásou zoufalého lidstva“.

Z dnešního pohledu, kdy víme, že reálný socialismus za sebou nechal desítky milionů mrtvých, šlo nepochybně o nabubřelá slova. Tehdy ale ještě čeští komunisté krev na rukou (prakticky) neměli, byť Lenin už rozpoutal „rudý teror“, nechal zmasakrovat kronštadtské námořníky a zrovna v té době s využitím otravných plynů potlačoval rolnické povstání v Tambovské gubernii. V projevu nemohla samozřejmě nezaznít slova o hroutící se „staré společenské soustavě“ a óda na světlé zítřky: „Vstupujeme na stupně Třetí internacionály (Kominterny – pozn. red.) a hlásíme se o přijetí.“

Poté se – po několika dalších vyčerpávajících projevech – hlasovalo o 21 podmínkách nutných k přijetí strany do Kominterny a z 569 delegátů (zastupovali 300 až 350 tisíc členů někdejší sociálnědemokratické strany) jich bylo proti jen sedm – všichni z reakcionářského Mladoboleslavska. „V té posvátné chvíli jsme měli skoro všichni slzy v očích,“ vzpomínal po letech Robert Doležal z Oslavan a „soudružka“ Marie Vacková vyprávěla, že se sálem rozlehl „nepopsatelný jásot“, všichni se „objímali, líbali“ a venku na ulici „dělníci vyhazovali čepice do výšky“.

Samostatnosti zbavená

Byla to jistě silná chvíle, ale zastavme se u 21 podmínek, ke kterým se nová strana – Komunistická strana Československa – zavázala. Ta zásadní (šestnáctá) nařizovala každé komunistické straně, že jsou pro ni závazná veškerá usnesení Kominterny. Další body ukládaly národním stranám, aby důsledně zveřejňovaly dokumenty Kominterny, aby zavedly přísně vertikální řízení (demokratický centralismus), přejmenovaly se na „komunistické“, „pravidelně a systematicky“ se zbavovaly všech reformistů, centristů a jiných renegátů, „periodicky“ prováděly čistky a vylučovaly ze svých řad všechny ty, kteří se stavějí proti těmto 21 bodům. Jinak řečeno, KSČ nebyla hned od začátku samostatnou stranou a sama sebe pasovala do role pouhé sekce Kominterny.

Taktizující a opatrný Šmeral byl samozřejmě z přísně revolučního pohledu docela vypečený renegát a KSČ se také hned v létě dostala na III. kongresu Kom interny pod palbu radikálů. Lenin si ale v té době realistického Šmeralova přístupu cenil – jak to později kanonicky popisovala komunistická historiografie 50. let – a zastal se ho „proti útokům ultralevých, přehlížejících právě nutnost masového charakteru strany a dalšího boje o masy“. K definitivnímu přijetí do Kominterny zbýval straně absolvovat ještě jeden krok, uspořádat slučovací sjezd. Došlo k tomu na podzim 1921 a do KSČ tehdy vplynuly organizace slovenských, německých, židovských a polských komunistů.

Bolševizace

Tak vznikla KSČ, která byla ve svých počátcích díky Šmeralovi třetí početně nejsilnější komunistickou stranou na světě (hned po sovětském Rusku a Německu). Strana měla, jak už víme, přes 300 tisíc členů, z nichž 89 procent přešlo ke komunistům ze sociální demokracie a deset procent dodala další levicová strana – národní socialisté, od kterých se ve dvou vlnách (1920 a 1923) odtrhli anarchisté vedení básníkem S. K. Neumannem.

Pro Moskvu to ovšem nebyla žádná zvláštní zásluha, a tak Kominterna do dění v KSČ hned od počátku nevybíravě zasahovala. Obzvlášť patrné to bylo na konci roku 1924, kdy předák Kominterny Dmitrij Manuilskij během II. sjezdu KSČ zcela nepokrytě prosazoval levé křídlo strany, což jeden z ideových odpůrců – Josef Bubník – popsal slovy: „Představitel Komunistické internacionály začal vyhrožovat, že i kdyby se většina nepodvolila, diskuse bude pokračovat a do tří měsíců bude na žádost Internacionály svolán nový sjezd.“ V únoru 1925 Bubník tuto rebelii odskákal vyloučením ze strany a spolu s ním odešlo devět poslanců a desetitisíce řadových členů (založili si Nezávislou komunistickou stranu, ale po krachu ve volbách se vrátili do náruče mateřské sociální demokracie).

Brzy poté se Moskva rozhodla zbavit stále méně užitečného Šmerala, ovšem tady si počínala mnohem elegantněji. Koryfejovi českého komunismu dala nabídku, která se neodmítá – vysokou funkci v Kominterně, a přes mezizastávku v Německu ho odeslala budovat šťastné zítřky do dalekého Mongolska. Následně došlo na trockisty, ovšem stranu definitivně zbolševizoval až Stalinův kůň Klement Gottwald a jeho „karlínští kluci“. Stalo se tak na V. sjezdu KSČ, který se konal v únoru 1929 v holešovické „Lidovýchovné budově Domovina“. Opět rozhodlo přání Moskvy a stranu museli tentokrát opustit pravicoví „likvidátoři“ v čele s Václavem Bolenem a Bohumilem Jílkem, zbytek trockistů a „austromarxisté“ tradičního střihu. Většina z vyloučených skončila posléze v sociální demokracii.

Elita nad masou stojící

Osm let trvající permanentní čistka stranu konečně „překovala“ v poslušný nástroj na slovo poslouchající Kominternu a nového pána Kremlu – Stalina. Dávno už také nešlo o masovou Šmeralovu stranu. Hned po „bubnikiádě“ klesl počet členů strany na méně než 100 tisíc, poté sice opět rychle rostl, ale po Gottwaldově převzetí strany a následných čistkách se propadl na pouhých 25 tisíc duší. V jakékoli jiné straně by podobný vývoj nedával smysl, ale ruští bolševici byli vždy lidé zvláštního ražení a z KSČ chtěli mít – vyjádřeno slovy již zmíněného Manuilského – „ilegální organisaci nejlepších, nejpokrokovějších lidí, stojících nad masou“. K čemu toto elitářství nakonec vedlo, dobře víme.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní