Lidé chtějí zelenou energii, vláda ne

Podle předsedy Solární asociace Jana Krčmáře jsme se dostali do stavu, kdy české firmy raději budují solární elektrárny v Indii nebo v Austrálii. Podrazů od české vlády už prý zažily příliš mnoho.

Lidé chtějí zelenou energii, vláda ne
Jan Krčmář | Martin Pinkas

Postoj Čechů k obnovitelným zdrojům energie se postupně mění k lepšímu. Podle průzkumu zveřejněného v červenci považuje 61 procent lidí obnovitelné zdroje za řešení pro budoucnost, za zbytečnost je prohlásily jen dvě procenta dotázaných. Krvelačné protisolárnické nálady, které zachvátily Česko po solárním boomu z roku 2010, ustupují, i když stále doznívají u vysokých ústavních činitelů. Důkazem může být aktuální vládní záměr zkrouhnout platby za vyrobenou zelenou elektřinu.

Navzdory tomu stále více lidí přemýšlí o pořízení střešních solárních panelů; svou roli zde hrají i klesající náklady na jejich pořízení. „Je to tak, že lidé i firmy stále více volají po rozvoji obnovitelné energetiky, jen vláda se tváří, že si jejich rozvoj nepřeje. Sousedé se už nedívají na toho, kdo si pořídil střešní solární panely, jako na zloděje. Horší je to v případě velkých solárních parků, ale i tady se postoj veřejnosti postupně mění,“ říká v rozhovoru pro týdeník Hrot předseda představenstva Solární asociace Jan Krčmář. 

Ušetříme na solárních elektrárnách až deset miliard korun ročně, prohlásil ministr průmyslu Karel Havlíček. Jak na obor fotovoltaiky dopadají vládou chystané kontroly překompenzace – tedy osekání plateb za elektřinu?

Novela zákona je stále ve sněmovně a čeká na projednání. Dopad je i tak silný, nastavení povolené míry návratnosti kapitálu (IRR) na 6,3 procenta celý obor ochromilo. Řada majitelů solárních elektráren se obává bankrotu, protože povolená ziskovost bude nižší než úroky z bankovního úvěru. Obavy má také bankovní sektor, že úvěry zůstanou nesplaceny. Refinancování starších úvěrů se zastavilo. Politici mají mylné představy, že solárníci vlastní pouze solární elektrárny. Jsou to také majitelé výrobních a jiných firem, kterým hrozí, že budou muset elektrárny dotovat z výnosu hlavního oboru podnikání.

Ministr Havlíček zřejmě umí čarovat. Šel na jednání vlády s IRR pro fotovoltaiku 8,4 procenta a výsledkem bylo 6,3 procenta. Máte tušení, co se na vládě odehrálo?

Nevíme, co se na jednání vlády dne 27. dubna stalo a od koho návrh přišel. Ještě o víkendu před zasedáním vlády bylo v návrhu 8,4 procenta. Ministr Havlíček prohlásil, že to bylo na přání Evropské komise, což je samozřejmě nesmysl. Spíš to může mít souvislost s faktem, že některé kontroly už proběhly. Ministerstvo průmyslu si uvědomilo, že s hranicí 8,4 procenta žádné velké peníze neušetří. Aspoň tomu nasvědčují výsledky kontrol elektráren postavených v letech 2008 a 2009.

Jak je to možné? Před deseti lety se všude mluvilo o nemravně vysoké ziskovosti solárních elektráren kvůli příliš vysoké výkupní ceně elektřiny.

Po osmi retroaktivních zásazích, ke kterým vláda v minulých letech přistoupila, již elektrárny překompenzované nejsou. Náměstek ministra průmyslu Pavel Šolc před sedmi lety prohlásil ve sněmovně, že zavedení 10procentní solární daně odstraní riziko překompenzace. Nedávné kontroly tento fakt potvrdily. Proto si na ministerstvu průmyslu museli vzít větší kladivo a snížili hranici z 8,4 na 6,3 procenta.

Garantovaný výnos 6,3 procenta považujete za nízký?

V roce 2009 a 2010, tedy v době solárního boomu, bylo možné nakoupit patnáctileté státní dluhopisy s výnosem okolo šesti procent. Nikdo rozumný by na sebe nebral podnikatelské riziko, aby měl o 0,3 procentního bodu vyšší výnos. Ono se to nezdá, ale každé zkrácení povolené výnosnosti o jedno procento v praxi znamená snížení příjmu za vyrobenou elektřinu po zbývající dobu podpory o 20 procent. Dva procentní body způsobí pokles tržeb o 40 procent. Tak drastické snížení přežije v oboru jen málokdo. 

Očekáváte tedy vlnu bankrotů solárních elektráren?

Pokud chce vláda ušetřit slibovaných deset miliard korun ročně, dosáhne toho tak, že firmy podnikající v oboru pošle do likvidace. Až na pár černých ovcí přitom nejde o anonymní firmy se sídlem někde na Seychelách. Do fotovoltaiky investovaly tisíce menších a středních podniků, které budou v případě schválení návrhu ohroženy bankrotem. I z tohoto důvodu se proti snížení IRR postavily Hospodářská komora a Svaz průmyslu a dopravy. Podporuje nás také Svaz měst a obcí. Některé obce jsou spolumajiteli solárních elektráren nebo pronajímají solárníkům pozemky.

Vedle plošných kontrol chystá ministerstvo průmyslu ještě individuální kontroly. Mohou přinést úlevu pro méně výdělečné firmy?

Podle původního návrhu by musel stát prokázat, že konkrétní majitel má nadlimitní výnosnost, aby mu mohl platby snížit. Jenže v aktuálním návrhu zákona je to otočené. Podporu zkrátí všem a podnikatelé, kterým elektrárna vydělá méně než 6,3 procenta za rok, budou muset žádat o individuální kontrolu. Jenže to je likvidační, když vám stát sebere skoro polovinu provozní podpory, tak nemůžete čekat rok nebo dva, až si úředníci udělají čas na kontrolu. S tímto principem, kdy se z presumpce neviny stala presumpce viny, měla problém i Legislativní rada vlády. Tady už jsou na místě obavy o kvalitu právního státu.

Zdá se, že vláda má k obnovitelným zdrojům schizofrenní vztah. Na jedné straně chce zadusit starší elektrárny, na druhé plánuje rozvoj zelené energetiky do roku 2050...

Stále chybí vize a upřímnost podobných snah. Když hlavní představitelé státu – prezident, premiér i vicepremiér – nadávají na zelené šílenství a solární barony, tak to není v souladu se snahou nastartovat rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Řada českých firem staví solární elektrárny raději v zahraničí – v Maďarsku, v Polsku, v Austrálii, v Indii nebo v Chile. Například člen naší asociace Ekotechnik Czech staví elektrárny v Indii a říká, že tam mají lepší podnikatelské prostředí pro zelenou energetiku než v České republice, je to tam na rozdíl od Česka předvídatelné. Neexistuje nic jako patriotická povinnost stavět přednostně na domácím trhu.

Do střetu se s ministerstvem průmyslu dostáváte také v otázce aukcí na nové fotovoltaické elektrárny. Skoro všichni v energetice aukce chtějí, ministerstvo je proti. Proč bychom měli aukce zavést?

Když vláda vybere investory do nových elektráren formou aukce, tak přesně bude vědět, kolik to bude stát. Překompenzace není možná, protože bude existovat jasně daný cenový limit, který je ještě přijatelný. Stejně tak může regulovat počet a výkon nových elektráren. Systém aukcí preferují i banky, které umějí nabídnout nižší úrok. Naopak když investorovi dáte investiční podporu a v dalších letech elektřina zdraží, tak bude mít vysoký zisk a opět nastane riziko překompenzace. Vláda se preferováním investiční podpory dopouští stejné chyby jako před deseti lety.

Jaký dopad na obor bude mít rostoucí zájem ekologicky uvědomělých podniků o nákup zelené elektřiny přímo od výrobců, třeba na základě PPA kontraktu?

Ne každý má tak velké střechy, aby si sto procent zelené elektřiny vyrobil sám. V západní Evropě PPA kontrakty rychle přibývají, ale Česká republika opět zmeškala vlak. Naše vláda v klimatickém plánu do roku 2030 tuto věc zcela ignorovala, což je škoda. Ministerstvo průmyslu tvrdí, že firmám nic nebrání takovou smlouvu uzavřít již dnes. To je pravda, ale ekonomicky to nedává smysl, protože musíte zaplatit všechny vedlejší náklady včetně platby za obnovitelné zdroje. Přitom model PPA je z pohledu státu ideální, protože funguje zcela bez dotací.

Zbývají tedy menší instalace na střechách, které postupně přibývají. Loni přibylo okolo 25 megawattů výkonu, letos to má být dvojnásobek. Je to dostatečný růst?

Jsem rád, že členové asociace stavějí a v poslední době už nestíhají všechny zakázky. Otevírá se prostor pro vstup nových instalačních firem na trh. Stále platí, že stavíme málo oproti jiným evropským zemím, kde přibývají stovky megawattů za rok. Plán do roku 2030, počítající s přírůstkem dvou tisíc megawattů, tímto tempem nestihneme naplnit. Díky programu Nová zelená úsporám se hodně staví na rodinných domcích, horší je to s dotacemi z Operačního programu Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost, které jsou extrémně složité. Musíte přesně uvést technologii, kterou použijete, na všechno musí být energetický audit. Vím o firmách, které raději stavějí bez dotace, i když se tím prodlouží návratnost investice o dva nebo tři roky.

Není problém v tom, že naprostá většina solárních panelů se dnes vyrábí v Číně? A že si jejich dovozem budujeme novou úroveň energetické závislosti?

Je to problém, z politického ani ekologického hlediska to není úplně šťastné. Byli bychom rádi, kdyby se výroba vrátila do Evropy. Celoevropská solární asociace za takovou změnu u Evropské komise lobbuje. Občas nám čínský původ panelů lidé v internetových diskusích vyčítají, ale přitom jim nevadí, že nám píšou na počítači nebo mobilu vyrobeném v Číně.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní