z týdeníku The Economist
Další argument proti změnám času? V Libanonu letní čas způsobil chaos a zesílil politickou krizi
Chaotický přechod na letní čas podtrhl chaos v komplikované politice „blízkovýchodního Švýcarska“. Chvíli mělo hned dvě časové zóny.

Kolik je hodin v Libanonu? Ještě ve středu 29. března bude odpověď hodně záležet na náboženském přesvědčení tázaného. V neděli 26. března měla celá země normálně posunout hodiny na letní čas, jak je tomu zvykem každou poslední neděli v březnu. Libanonská vláda však posun na poslední chvíli odložila.
Státní instituce si ponechaly zimní čas, zatímco církevní organizace a některé školy a sdělovací prostředky poskočily o hodinu dopředu. Výsledkem byla kalendářová noční můra. Sedmadvacátého března oznámil premiér úřednické vlády Nadžíb Mikatí, že kabinet po hlasování rozhodl, že se hodiny posunou dopředu, ale až o tři dny později. Proč dělají Libanonci s časem takové zmatky?
Křesťan hladovému muslimovi nevěří
Třiadvacátého března Mikatí oznámil, že k posunu času nedojde 26. března, ale až 21. dubna. Tehdy neuvedl žádné zdůvodnění tohoto jednostranného kroku, ale posléze připustil, že to mělo pomoci muslimské většině v zemi, která právě světí ramadán. Posunutí přechodu znamená, že slunce zapadá kolem šesté hodiny večer, a ne až kolem sedmé, což znamená, že muslimové mohou přerušit denní půst o hodinu dříve. Mikatí tvrdil, že změna jedné skupině obyvatel pomůže a „žádné jiné složce libanonské společnosti neuškodí“.
Bylo to rozhodnutí zcela typické pro sektářskou libanonskou politiku. Formule pro rozdělení politické moci, jejíž vznik se datuje do roku 1943, kdy zemi řídila francouzská koloniální správa, rozděluje vládní pozice a funkce ve veřejné správě mezi muslimy a křesťany a původně lehce nahrávala křesťanům. Od konce libanonské občanské války v roce 1990 se tyto funkce rozdělují půl na půl (přestože muslimové tvoří dvě třetiny obyvatel země).
Kolem obou skupin se rozrostly mohutné klientelistické a nepotistické sítě. Výsledkem je tunelová politika. Ministr školství v úřednické vládě Abbás Halabí, jenž je znám tím, že podporuje muslimsko-křesťanský dialog, prohlásil, že premiér „rozdmýchal sektářský diskurz“. Oznámil, že se školy rozhodnutím o „neposunu“ času nebudou řídit, dokud změnu neposvětí parlament.
Mluvčí největší křesťanské skupiny v zemi, maronitské církve, se nechal slyšet, že s nimi „překvapivý“ krok nikdo nekonzultoval. Pierre Daher, šéf velké televizní stanice LBCI, řekl, že bude nařízení ignorovat, protože během 48 hodin jednoduše nestihnou změnit vysílací schéma.
Státní a na stát napojené instituce se podřídily. Dvě největší telekomunikační společnosti připomínaly uživatelům, aby si hodiny na svých digitálních přístrojích nastavili manuálně a předešli tak automatické změně času. Libanonské státní aerolinky Middle East Airlines posunuly všechny odletové časy z Bejrútu o hodinu dopředu, aby udržely krok s mezinárodním jízdním řádem.
Běžní Libanonci se potýkali se zmatkem v kalendářích, některé schůzky se posouvaly o hodinu dopředu, jiné zůstávaly ve smluvený čas. Běžně se stávalo, že byli na stejný čas objednáni dva lidé.
Dva časy, dva kurzy
Není proto divu, že Mikatí nakonec musel částečně couvnout a odklad zkrátit. Časové zmatky jenom zesílily současný chaos v zemi. Libanonská politika je v patové situaci od loňského října, kdy rezignoval prezident, a nového země dosud nemá. Zhoršující se finanční situace by mohla přerůst v hyperinflaci. (Kromě dvou časových pásem země žongluje i se dvěma směnnými kurzy – hodnota libanonské libry klesá, ale oficiální kurz je mnohem silnější než prudce padající ceny na ulicích).
Hrátky s hodinami málokdy pomáhají ekonomice, což mimo jiné dokládá i egyptský pokus o snížení spotřeby elektřiny opětovným zavedením letního času. Spory o čas odvádějí pozornost od skutečně akutních problémů země. A ztrácet čas si rozhodně nemůže dovolit.
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.