Levičáci budí Franca

Lži, cenzura, řeč o znárodňování: ultralevicové křídlo vlády premiéra Sáncheze získává v Madridu na vlivu.

Levičáci budí Franca
ilustrační foto | Profimedia.cz

Mimo Španělsko o něm mnoho lidí neví, ale doma je José Juan Padilla větší autoritou než tenisový šampion Rafael Nadal a celý Real Madrid dohromady. Je hrdinou iberské speciality, corridy. Před devíti lety mu býk probodl lebku, zlomil čelist, vypíchl oko a zbavil jej poloviny sluchu i schopnosti ovládat mimiku v polovině obličeje.

O pět měsíců později stál Padilla v aréně znovu a bojoval s páskou přes oko, což je asi jako hrát hokej jednou rukou (s tím rozdílem, že kvůli špatné přihrávce na ledě obvykle nezemřete). Když před půldruhým rokem v pětačtyřiceti s kariérou končil, odnesli jej po posledním zápase z arény nikoliv nadšení fanoušci, nýbrž jeho kolegové.

Pro zhruba polovinu španělské populace, z níž ročně vzejde plus minus 10 milionů návštěvníků býčích zápasů, je Padilla kulturní legendou. Pro druhou polovinu představuje anachronismus, nepochopitelného hrdinu nepochopitelné a kruté konzervativní zábavy. Dělící čára mezi oběma skupinami vede přesně tam, kde před více než osmdesáti lety skončila tamní občanská válka, krvavá předehra dosud nejničivějšího mezinárodního konfliktu lidských dějin.

Letošního 17. dubna, kdy celá země lapala po dechu pod nejkrutějším evropským náporem koronavirové nákazy, se staré rány znovu doširoka otevřely. „S (premiérem Pedrem) Sánchezem a (vicepremiérem Pablem) Iglesiasem žijeme v kruhu nestydatých podfuků a král Felipe by s tím měl něco udělat. Připojuji se k provolání Quiqueho San Franciska,“ citoval Padillu server semana.es. A co říká ono provolání? „Vaše Veličenstvo, pomozte nám. Vím, že král Felipe je umírněný člověk – ale já ho prosím, aby nám pomohl a něco udělal,“ řekl novinářům madridský herec San Francisco o den dříve. 

Občane prezidente!

Ať už mají pánové San Francisco a Padilla pravdu nebo ne, taková řeč zní jako slabě zahalená výzva k palácovému puči. Není osamocená. Média (tentokrát pro změnu ultrapravicový server somatemps.me) zveřejnila otevřený dopis, jejž premiéru Sánchezovi napsal jistý Area Sacristán den před vyhlášením výjimečného stavu: „Občane prezidente! Jsem hluboce zklamán vaší neschopností vést zemi (...) v duchu přísahy složené králi a ústavě, již nerespektujete. Zaplatíte za zlo, jež Španělům působíte.“

Na nespokojeném hlasu by nebylo mnoho zvláštního, kdyby Area Sacristán nebyl profesorem z univerzity v Salamance – a zároveň vojenským lékařem v hodnosti podplukovníka.

 

Právě na armádu se Sánchez spolehl jako na poslední záchrannou instanci ve chvíli, kdy personál v mnoha zdravotnických zařízeních – především domovech důchodců – zčásti pomřel a zčásti utekl. Obojí kvůli katastrofálnímu nedostatku základního zdravotnického vybavení. Českému čtenáři to může znít povědomě, ale španělské ministerstvo zdravotnictví nakoupilo vybavení za miliony eur v Číně. Část zásilky se ztratila po cestě a část dorazila na místo určení s několikadenním zpožděním, aby posléze vyšlo najevo, že vybavení nefunguje. Ministerstvo vzápětí zadalo novou zakázku, ovšem stejné dovozní firmě (pobočce švýcarské farmafirmy Interpharma).

Vojáci to viděli na vlastní oči a byli, řekněme, neradi. Skupinka generálů se 19. či 20. dubna setkala s králem Felipem IV; jeden z nich měl Sáncheze označit za „nebezpečí pro Španělsko“. Server týdeníku Periódico Información vzápětí zveřejnil zprávu (o níž sám napsal, že ji neumí ověřit), že král o výměně vlády přemýšlí. Po dvou dalších dnech velitel španělské policie – muž číslo dvě po policejním prezidentovi – řekl, že vláda policii zneužívá k prosazování vlastních politických cílů. Vzápětí byl postaven mimo službu.

Rány hluboko pod pás

Emoce pracují z několika souběžných důvodů. Že vláda na koronavirus zaregovala všelijak, se z evropského standardu nijak zásadně nevymyká. Do této kategorie spadá kromě zmatkování okolo prekérní zdravotnické situace i hrubé – a podle kritiků záměrné – zkreslování počtu obětí i nakažených. Podle zpráv z jednotlivých oblastí hlásila centrální evidence čísla až o polovinu nižší, než byla skutečnost.

Ještě větší obavy vzbuzují prostředky, jimiž obě strany politický spor o boj s nákazou vedou. Na jedné straně z konzervativních řad začaly zaznívat úvahy o vojenském puči (což bylo v posledních 40 letech coby přímá ozvěna občanské války tabu). Na straně druhé vláda překračuje pomyslnou čáru přijatelnosti nejen řečí, nýbrž i činy.

Podle mediálního zákona, jenž vládě za výjimečných okolností dovoluje převzít kontrolu nad médii, ustavil Sánchez firmu Newtral levicové novinářky Any Pastorové coby arbitra toho, co je a co není pravdivá zpráva (s pravomocí cenzurovat internetové zpravodajství v reálném čase). Je to sporný krok. Vláda jednala zjevně v obavě z dezinformační armády ruských trollů, kteří všem vládám v Evropě dávají kolem covidu-19 co proto; opozice se domnívá, že toho vláda zneužívá k potlačení všech nepohodlných zpráv.

Paradoxně si za dotyčný zákon mohou konzervativci sami. Jejich lidovečtí poslanci coby opozice zákon loni podpořili, protože s jeho využitím počítali v případě vyhrocení konfliktu se separatisty v Baskicku a především v Katalánsku. (To je jeden z mála bodů, v nichž lidovci a socialisté najdou společnou řeč.)

Hurá do Venezuely! 

Stejně nervózní je podnikatelská komunita. „Míříme do Venezuely,“ citoval server panampost.com ekonoma Franciska Arandu, šéfa asociace zaměstnavatelů v logistice. Reagoval tak na záměr vlády hrozit firmám znárodňováním, pokud nepřistoupí na podmínky, jež většinou považují za nepřijatelné, především stran propouštění zaměstnanců. „Je to jediný prostředek, jenž podnikům zbyl, chtějí-li přežít. Tento postoj vlády je tak škodlivý, že je možné jej připsat pouze nezměrné neznalosti skutečnosti, nebo záměru podnikání zničit.“

Vláda však ani v nejmenším nemá v úmyslu uhnout – a dokud bude platit výjimečný stav, ani de iure nemusí. Vicepremiér Iglesias o tom poslal v poslední dubnový den přes twitter podnikatelům – a všem Španělům – jasné svědectví: „Upozorňuji, že veškeré bohatství podléhá podle ústavy zájmu státu.“ Dohra koronavirové krize může ve Španělsku být jen prologem průšvihu ještě podstatně horšího.

Třetí republika na dohled?
„Občane, smýšlí tvůj soused protivládně? Ohlaš to! Společně můžeme bojovat proti mentálnímu teroru,“ hlásal plakát vládnoucích socialistů za druhé španělské republiky (1931-1939). Unidos podemos je - shodou okolností, samozřejmě - název neformální koalice španělských ultralevicových stran, v jejímž čele je Podemos vicepremiéra Pabla Iglesiase (pouze v ženském rodě, takže zní „unidas podemos“).
 

Týdeník hrot

  • Let č. 666
  • Česku chybí řepka
  • Krizové letopisy
Objednat nyní