Letní čas – vezmi ďas!

Po sto letech se historie opakuje. Stejně jako naši předkové vedeme boje o letní čas.

Původně měl v celé Evropské unii letní čas skončit už v roce 2019. Nakonec nás tento zločin proti lidskosti sužuje i letos. Možná naposledy, a možná také ne. Záleží na tom, kdy se evropské státy dokáží dohodnout, jaký čas si vlastně přejí. Jediné, co nás může utěšit, je vědomí, že naši předkové byli před 100 lety ve velmi podobné situaci. Vídeň zavedla letní čas v roce 1916 a stejně postupovala i v dalších dvou válečných letech. Na jaře 1919 ho Československo nevyhlásilo, ovšem v předjaří následujícího roku se o něj strhla bitva.

Už v únoru 1920 přišla Liberecká obchodní komora (čti němečtí podnikatelé) s návrhem, aby od 15. března platil letní čas, a o měsíc později se o jeho znovuzavedení pochvalně zmínily německé noviny. Podporu ale tento návrh neměl jen mezi českými Němci.

V březnu letní čas v parlamentu obhajoval národnědemokratický poslanec Karel Engliš (za dva měsíce poté se stal ministrem financí) a vzbudil tím mezi Čechy všeobecný odpor. „Po všech protestech proti tomuto neprospěšnému rakušáckému činu – přichází národní demokrat a žádá, aby letní čas byl opět zaveden,“ vyřizoval si účty katolický Večer. O pár dní později Večer ještě přitvrdil (nahoře na stránce), když letní čas nazval „zvráceností, nesmyslností“ a jednou „z největších blbostí“, které „vznikly v c. k. Rakousku“.

Nebyl sám. Agrárnický Venkov argumentoval, že kvůli znovuzavedení letního času by museli zemědělci zase vstávat ve tři ráno, deník Čech se národním demokratům poškleboval (prostřední sloupec uprostřed), že „za starého Rakouska jsme se té pitomosti smáli a teď ji chceme podržeti“ a Englišovi doporučoval, „ať si postrčí hodiny sám“. Národní politika tvrdila, že tento „dárek nikdo nechce“, „každý jej proklíná, vidí v něm austriáckou zaostalost a zbytečné umělé galvanisování čehosi, nač bychom měli raději uměle zapomínat“. Rakouské ministerstvo vojenství jej prý Čechům „nadělilo“ jen proto, „poněvadž si jej vymysleli Němci z Říše“, a tak by měl zmizet v nenávratnu: „Letní čas – vezmi ďas!“

A ďas ho opravdu vzal. Letní čas – coby symbol černožlutého rakušáctví – vláda nevzkřísila, a tak to zůstalo až do roku 1940, kdy s ním znovu přišli Němci.

Kalamity letního času

Vraťme se ale hlouběji do minulosti. Do roku 1916, kdy Němci a Rakušané jako vůbec první na světě letní čas zavedli. V obou zemích začal platit 1. května (respektive 30. dubna v 11 večer) a vydržel až do 30. září. Smysl tohoto opatření vysvětlovaly noviny tak, že údajně „usnadní, aby lépe bylo využitkováno denního světla v letní měsíce a aby tím podporováno bylo zrovna dnes žádoucí hospodaření látkami topnými a hořlavými“.

Podle fejetonu (dole na stránce), který otiskl deník Venkov, pojali Češi první vyhlášení letního času jako svéráznou veselici. V hospodách prý lidé čekali na změnu času jako na silvestrovskou půlnoc a před pouličními hodinami i staroměstským orlojem se údajně kupily davy: „Když pak zřízenec obecní přesně o 11. hodině ,posunul věčnost’, jak kterýsi vtipkář poznamenal, o hodinu kupředu, vypukly zástupy ve veselý pozdrav, hlučně pokřikujíce a tleskajíce.“

Ve skutečnosti si Češi mysleli o letním čase své, což nemohla zakrýt ani tuhá válečná cenzura. Kritika se soustředila hlavně na příliš brzké stávání na venkově a na zmatky, který letní čas napoprvé způsobil. Satirický čtrnáctideník Kopřivy dokonce v květnu 1916 vydal číslo, které z velké části (strany 5, 7 a 12) věnoval letnímu času. Jeho součástí byla kromě jiného rozsáhlá báseň nazvaná „Kalamity vzniklé zavedením letního času“, několik drobných ilustrací vystihujících, jak si se změnou poradily jednotlivé lidské temperamenty a celostránkový kreslený vtip, v němž si jakási dáma stěžuje, že si dala včera na Nebozízku „dostaveníčko s profesorem Kavanem na sedmou a se stavitelem Novým na osmou hodinu,“ ovšem „roztržitý Kavan zapomenul na letní čas a přišel, když mě Nový držel v náručí“.

Letní čas – čas Vilémův

Letní čas byl v Rakousku a Německu vyhlášen i v roce 1917. Už podruhé, ale stejně se to neobešlo beze zmatků. Lidové noviny například informovaly, že „v jedné vsi na Dobříšsku ještě po celý pondělek žili o hodinu opožděně“ a na skutečnost, že „s tím časem je to nějaké zmodrchané“, přišli údajně až večer, když dorazili dospělí z továren a děti ze školy. Naposledy si museli naši předkové přivstat v roce 1918 a opět příšerně remcali. Humoristické listy například uveřejnily krátkou básničku (prostřední sloupec dole), ve které Rakousko představily coby zemi pokroku, protože „předstihli jsme dobu o 60 minut!“

Letní čas ovšem ve skutečnosti zavedly i další válkou zkoušené státy – například Británie, Francie, Rusko, Spojené státy, Austrálie, Kanada – a když v tom některé pokračovaly i v roce 1919, začalo se také v nově vzniklém Československu uvažovat, jestli by to přece jen nebylo k něčemu dobré. Sociálnědemokratický humoristický čtrnáctideník Kopřivy dokonce v březnu 1919 uveřejnil fiktivní oznámení (v levém sloupci), že nás letní čas opět nemine: „Dělníci, těšte se! Letní čas u nás bude zaveden! Až dosud byla naděje, že k němu nedojde, protože naše buržoasie tvrdila, že je to německý vynález. Nyní však bylo dokázáno, že letní čas je francouzským vynálezem.“

Byl to ale jen vtip. České noviny byly jednoznačně proti a jejich texty se nesly v duchu článku, který v agrárnickém Venkově uveřejnil univerzitní profesor chemie Bohuslav Brauner a příhodně jej nazval: „Letní čas – čas Vilémův (Vilémem byl samozřejmě míněn poslední německý císař, pozn. red.)“ Ministr železnic Isidor Zahradník v této atmosféře vládě navrhl, aby letní čas nezaváděla, a tím byl – jak s gustem informovaly noviny – pro rok 1919 „pochován“. Poslední prvorepubliková časová bitva vzplála – jak už víme – na jaře 1920, ale nic z toho nebylo.

Týdeník hrot

  • Holding do nepohody
  • Ať učí, kdo umí
Objednat nyní