Západ nenašel obranu proti staré diplomatické zbrani – lži. Rusové mají cestu na Ukrajinu volnější než kdy předtím
Wendy Shermanová byla unavená a frustrovaná. Když se náměstkyně amerického ministra zahraničí v pondělí 10. ledna večer objevila v Ženevě na tiskovce, měla za sebou od nedělního večera deset hodin jednání s ruským partnerem Sergejem Rjabkovem. Oba diplomaté spolu napřed mluvili v neděli na soukromé večeři (bez tlumočníků, Rjabkov mluví plynně anglicky) a poté oficiálně na zvláštním zasedání Dialogu strategické stability, jak Rusové a Američané říkají vzájemným jednáním svých diplomatů o něčem důležitém.
Za oněch deset hodin nedohodla Shermanová s Rjabkovem nic. V 72 letech prokázala obdivuhodnou duševní i tělesnou kondici, když zvládla držet krok s Rjabkovem, chlapíkem o jedenáct let mladším. Ale nestačilo to. Rjabkov vedl svou: Chceme neprůstřelné, závazné záruky, že Ukrajina a další země bývalého Sovětského svazu nikdy nebudou členy NATO. Stejně nehybná byla i pozice na druhém břehu: Takovou záruku vám nedáme. Zaprvé NATO si nenechá diktovat politiku zvenčí, zadruhé Spojené státy nebudou rozhodovat o osudu svých spojenců bez nich.
„Nevíme, jestli ruská strana má zájem na uspokojivé bezpečnostní situaci na Ukrajině, nebo ne,“ řekla poté novinářům Shermanová. Vzhledem k tomu, že bezpečnostní situace na Ukrajině byla jediným tématem rozhovorů, řeklo by se nejspíš, že rozhovory moc efektivní nebyly. (Ostatní, vedlejší témata jako rozmístění raket byla jen oblohou, již Američané servírovali v naději, že přehluší nepříjemnou pachuť hlavního chodu.) Frustrace Shermanové byla pochopitelná.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot