Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Poptávka po nových bytech v Praze prudce vzrostla. Prodalo se jich téměř dvaapůlkrát více než před rokem, nabídka ovšem klesla. A ceny budou dál růst. Však jen za posledních 10 let vyskočily o 150 procent.
Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.
Američtí uživatelé TikToku se šikují poté, co zákaz sociální sítě přijala i druhá komora Kongresu. Podle influencerů je zákon diskriminační a ničí jim podnikání. Pravděpodobně na něj zareagují smrští soudních žalob.
Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.
Umělá inteligence polyká obrovská množství vzácné energie a ještě vzácnější vody. Úzkým hrdlem výzkumu jsou datová centra.
Simulace ukazují, že po globální jaderné válce by hlady zemřelo pět miliard lidí. Lokální konflikt – třeba mezi Indií a Pákistánem – by jich mohl zabít 2,5 miliardy, včetně více než osmi milionů Čechů.
Když v dubnu 1815 vybuchla indonéská sopka Tambora, byla exploze slyšet 2700 kilometrů daleko. Na místě tehdy zemřely desítky tisíc lidí, ovšem následky byly globální. Výbuch uvolnil do vzduchu obrovské množství aerosolu kyseliny sírové, průměrná globální teplota se dočasně snížila o 0,4 až 0,7 stupně Celsia, a následujícímu roku 1816 se proto přezdívá „rok bez léta“.
V Evropě byla zvlášť těžce postižena Francie, kde letní teploty poklesly v průměru o tři stupně. Čínu stihl hladomor, na severovýchodě Spojených států udeřily v červnu mrazy a sypal se sníh. Úroda shnila na polích, farmáři se pod cenou zbavovali dobytka, pro nějž neměli píci, a dobře se měli jen rybáři, kteří své úlovky prodávali za pětinásobek „předsopečných“ cen.
Přestože šlo o nejsilnější zaznamenaný sopečný výbuch, je Tambora oproti jaderným zbraním dětskou hračkou. V časopise Nature Food (patří do rodiny prestižních vědeckých časopisů Nature) vyšla studie, která odhaduje, jak by nukleární válka ovlivnila produkci potravin.
Není to ani trochu povzbudivé čtení. Už omezená lokální jaderná válka (článek vychází z hypotetického indicko-pákistánského konfliktu) by mohla k smrti vyhladovět až 2,5 miliardy lidí. Globální jaderná válka by měla obětí ještě dvakrát více. Česko navíc patří k silně ohroženým státům. Jaderný střet mezi Indií a Pákistánem, ačkoli by naše území přímo nezasáhl, by tak překvapivě vedl ke smrti až osmdesáti procent Čechů.
Nukleární zimu by tentokrát nezpůsobily kapičky kyseliny sírové, ale saze, které by do ovzduší uvolnily gigantické ohnivé smršti. A těch sazí odrážejících zpět do vesmíru sluneční svit by bylo opravdu hodně.
Studie zvažuje celkem šest různých scénářů jaderného konfliktu. Prvních pět vychází z různých vojenskými odborníky předpovězených modelů lokálního indicko-pákistánského jaderného konfliktu a poslední, šestý bere v potaz globální jadernou válku, do níž by se zapojily Spojené státy a Rusko, které dohromady vlastní přes devadesát procent všech jaderných hlavic. Indicko-pákistánský konflikt by mohl do ovzduší uvolnit pět až 47 megatun (milionů tun) sazí, globální jaderná válka 150 megatun. Saze by poté – tady se autoři inspirovali nedávnými lesními požáry v Kanadě a Austrálii – vyletěly do stratosféry a rozprostřely se okolo Země.
Pro srovnání dodejme, že požár v Hřensku – vůně (či pach, jak chcete) páleného borovicového dřeva byla cítit až v Praze – zasáhl lehce přes tisíc hektarů lesa, ovšem v Kanadě roku 2017 shořelo 1,2 milionu hektarů a v Austrálii během let 2019 až 2020 celkem 18,7 milionu hektarů.
Přesto se do ovzduší během těchto požárů uvolnilo „jen“ 0,006 až 0,02 megatuny sazí, tedy o dva až tři řády méně než při „pětimegatunovém“ scénáři. Tento nejslabší průběh indicko-pákistánské války by podle studie snížil průměrnou globální teplotu vzduchu nad zemí o 1,5 stupně (vliv exploze Tambory byl zhruba třetinový).
Kdežto ten nejhorší scénář – globální, „stopadesátimegatunový“ – o stěží představitelných 14,8 stupně. Takto nízké teploty by vydržely tři až čtyři roky, poté by začaly pomalu růst, přesto by globální ochlazení trvalo déle než desetiletí. Navíc by se snížil průměrný objem srážek a narušila se pravidelnost tropických monzunů.
Už „pětimegatunová“ jaderná válka by srazila světovou produkci potravin o sedm procent, „čtyřicetisedmimegatunová“ (nejhorší varianta indicko-pákistánského konfliktu) o 48 procent a globální apokalypsa bezmála o 82 procent. Tento pokles by byl ovšem rozložen velmi nerovnoměrně. Nejvíc by byly postiženy státy ležící ve vysokých a středních zeměpisných šířkách, v nichž je už dnes vegetační období rostlin poměrně krátké. Výrazně hůř by přitom dopadla severní polokoule než jižní (její klima by příznivě ovlivňovaly teplotu si držící oceány, kterých je na jihu víc než na severu).
Konkrétně by to podle autorů studie vypadalo takto. Při nejslabším, „pětimegatunovém“ scénáři by v severském Finsku klesla produkce potravin skoro o polovinu, kdežto v Česku jen o necelých deset procent. Optimismus ale není namístě. Pokud by se vzdálený indicko-pákistánský konflikt rozhořel naplno, přišly by státy ležící ve střední Evropě (Česko, Polsko, Německo) o osmdesát až devadesát procent potravinové produkce.
Jižněji položené evropské státy se silným zemědělstvím by na tom byly mnohem lépe – francouzští farmáři by toho v tomto případě vypěstovali „jen“ o třetinu méně, a vyprahlému Španělsku by jaderné ochlazení dokonce prospělo. Obě země by do kolen poslala až globální jaderná válka, kvůli níž by se produkce potravin propadla, podobně jako ve zbytku Evropy, prakticky na nulu.
Světové jaderné velmoci – Rusko, Spojené státy i Čína – by sdílely truchlivý osud střední Evropy. Zato některé v tropech ležící lidnaté země – Indie, Brazílie, Nigérie – by dopadly mnohem lépe, když by si i v případě globálního konfliktu dokázaly udržet produkci potravin zhruba na třetině dnešní úrovně. Vítězi by pak byly státy jako Austrálie, Omán či Surinam, jejichž zemědělství by z jakkoli silné jaderné války a globálního ochlazení profitovalo.
Pokud by jaderná katastrofa nadělala z lidí altruisty, mohli by podle autorů studie přežít – byť s odřenými zády – všichni obyvatelé Země i nejhorší scénář indicko-pákistánské války. Vyžadovalo by to ovšem, aby si šťastnější státy nechaly jen nezbytné množství jídla a o zbytek se podělily. Jenže tak idealisticky se státy nechovají, proto se studie velmi realisticky zaměřila na situaci, kdy by mezinárodní obchod s potravinami ustal a každý stát by hospodařil s tím, co má. Do jisté míry by pomohlo omezení plýtvání a hodně životů by zachránila racionalizace chovu hospodářských zvířat – ze simulací plyne, že nejhospodárnější by bylo ponechat naživu polovinu zvířat, a nikoli je všechna hned vybít.
Ani tak by nás ale nečekalo nic hezkého. Skutečně silný jaderný konflikt mezi Indií a Pákistánem by podle autorů studie dokázal během druhého roku po válce vyhladovět k smrti 8,7 milionu Čechů a globální válka by nechala v české kotlině naživu jen zhruba sto tisíc ozářených nešťastníků. Naši evropští sousedé by na tom nebyli o mnoho lépe s částečnou výjimkou již zmíněných Francouzů a Španělů.
Indicko-pákistánský konflikt by dle studie vyhladil přes miliardu Číňanů a globální jaderná apokalypsa by jich naživu nechala ani ne deset milionů. Těžce postižené by byly rovněž Spojené státy či Rusko, naopak v řadě tropických zemí by mohla i ten nejhorší scénář přežít polovina (či více než polovina) obyvatel.
Při kritickém pohledu trpí studie celou řadou „much“. Většinou se například opírá o demografická data z roku 2010 (novější vhodná prostě chybí) a zcela ignoruje přímé škody napáchané explozemi jaderných hlavic – mrtvé lidi, spálená pole i zničenou infrastrukturu. To samozřejmě vede k absurditám, přičemž ta asi největší spočívá v tom, že Indie – ačkoli se pět ze šesti scénářů týká hypotetického indicko-pákistánského konfliktu – vychází ze simulací jako země jadernou válkou relativně málo dotčená.
Autoři studie rovněž, a to je zásadní nedostatek, velkoryse ignorují zásoby potravin, které se stát od státu výrazně liší. Česká Státní správa hmotných rezerv na svém webu uvádí, že má zásoby – podle druhu potravin – na jeden až 23 dní, Indie naproti tomu dlouhodobě skladuje zhruba roční zásoby jídla, a Čína dokonce na rok a půl. Pravda ale je, že nukleární zima by netrvala rok ani dva, ale mnohem déle, a tak by nakonec svému osudu zřejmě neušly ani ty nejlépe zaopatřené státy.
Ze všech těchto důvodů je rozumné brát konkrétní čísla s poměrně velkou rezervou. Co naopak sedí, jsou trendy a obecné závěry, přičemž ten nejdůležitější zní: Jaderná válka není jednostrannou (či dvoustrannou) záležitostí, ale týká se úplně všech.
Ostatně jak jinak hodnotit výhled, že by nás hypotetický konflikt mezi dvěma asijskými státy mohl vrátit o čtvrt tisíciletí dozadu, tedy přímo doprostřed posledního velkého hladomoru, který v letech 1770 až 1772 zuřil na našem území? Katastrofální rozmary počasí tehdy zničily dvě úrody za sebou. Obilí brzy došlo, lidé ze zoufalství snědli veškerý dobytek, po něm psy, kočky i divoké ptactvo a nakonec podle milčického písmáka Františka Vaváka „lebedu, kopřivy, openec, požínky a jiné rozličné byliny“ vařili, „po čemž jim žaludky opuchaly, že mnoho lidu od toho pomřelo“.
Dodejme, že hlad tenkrát zahubil „pouze“ dvanáct až patnáct procent obyvatel Českých zemí, což by v případě jaderného konfliktu byl ještě docela příznivý „body count“.
