Kulturní válka graduje: kdo smí překládat básně mladé černošky?

Progresivní levice tvrdí, že básně mladé černošky by měla překládat zase jen mladá černoška. Souhlasíte?

Kulturní válka graduje: kdo smí překládat básně mladé černošky?
Na životě lidí černé barvy pleti záleží. S tím budou snad souhlasit všichni aspoň trochu slušní lidé. Otázka zní, kde až se kulturní excesy BLM zastaví? | Profimedia.cz

Tohle není veselý příběh. Před pár lety jsem přestal před lidmi, které neznám, hrát Sweet Home Alabama, nejznámější písničku americké rockové kapely Lynyrd Skynyrd. Písnička je pořád pěkná, fendery zvoní jako o závod a refrén je stejně strhující, jako býval. Změnilo se publikum.

Vídám při těch příležitostech lidi, kteří zpívají ten chytlavý refrén s sebou, na ramenou či nášivce nosí vlajku Konfederace a na tváři bojovný výraz (tak do třetího piva). A připadá mi, že stále větší procento z nich tu vlajku nenosí jako připomenutí jisté rytířskosti, jež – za vysokou cenu – na Jihu panovala, ani prostě jen tak z lásky k mírně stereotypní, jednoduché rytmické rockové muzice, jíž sluší stetson.

Je to jen pocit, který se může snadno mýlit, ale je neodbytný. Připadá mi, že kdekdo z těch lidí, kdyby dostali příležitost, by byl skutečně rád, kdyby mohl za svoje SUV přivázat negra a povozit ho po Alabamě. Nebo po Brdech, když už jsme u toho.

Z důvodů natolik zjevných, že vás nebudu urážet jejich recitací, nechci nikoho tahat za autem či nosit na kládě. Zároveň jsem si vědom toho, že Sweet Home Alabama je pro stále více lidí stále zjevněji bezpečnou náhražkou asfaltu a peří; takovým mrknutím oka přes půllitr – však my víme, kámo, jak to myslíš.

Lynyrd Skynyrd "Sweet Home Alabama" (Live In Atlantic City)

Že je to výklad mylný, na věci mnoho nemění; člověk je odpovědný za to, jak ostatní vnímají to, co říká. A tak raději hraju něco jiného. Riskuji, že to ze mne v očích lidí konzervativnějšího ražení udělá v lepším případě zbabělce a otroka autocenzury; v horším prostě levičáka. To mnoho nevadí, protože v očích liberálněji založených bližních zase riskuji trpký odsudek už samotným pomyšlením na Sweet Home Alabama. Nějak se to vzájemně anihiluje, doufám.

Proto jsem na rozpacích z následujícího příběhu, na jehož konci vás netypicky požádám o radu. 

Všechno vypadalo o. k.

Během slavnostního obřadu u příležitosti prezidentské inaugurace Joea Bidena přednesla černá básnířka Amanda Gormanová báseň Vrch, na nějž stoupáme (The Hill We Climb). Od té doby je v kurzu; její dvě dosud vydané knihy jsou od inaugurace na předních místech prodeje Amazonu. Ve svém díle se soustřeďuje na témata útlaku, feminismu a rasismu. Pro dokreslení – předloni promovala cum laude ze sociologie na Harvardu, takže má pro své umělecké konání řádný teoretický základ. 

To neznamená, že je miláčkem všech, a dost možná o to ani nestojí. Sama o sobě říká, že je „smrtelnou hrozbou pro současnou moc“, což je, doufejme, více projev básnického rozletu než nějaké programové prohlášení. Neznám jediný její politický názor, který by mně osobně nepřipadal vulgárně odpudivý, ale to ji určitě netrápí.

Ani nemusí. Ve dvaadvaceti má v kapse špičkovou akademickou metu, hvězdné účinkování na prezidentské inauguraci a lukrativní vydavatelský kontrakt: kromě dvou již vydaných má nasmlouvány tři další knihy, z nichž každá má objem prvního tisku stanoven na milion výtisků. To děvče, ať s ním souhlasíte, nebo ne, zjevně ví, co dělá.

Ve dvaadvaceti dokázala Amanda Gormanová už velké věci, kromě účinkování na prezidentské inauguraci má v kapse například i lukrativní vydavatelský kontrakt na tři knihy, z nichž každá má objem prvního tisku stanoven na milion výtisků.
Profimedia.cz

Zámořská popularita Gormanové se promítla i do úspěchu v Evropě. Mezi prvními žádalo o práva na překlad Vrchu holandské vydavatelství Meulenhoff. Vybralo devětadvacetiletou básnířku Marieke Lucas Rijneveldovou. (Jestli vám připadá podivné mužské prostřední jméno, vězte, že je básnířka přijala sama poté, co na střední škole vypadala „jako kluk“. Později zjistila, že sama sebe nepovažuje tak docela za muže ani za ženu, a je tedy nebinární, jak praví módní sexargot. Protože v holandštině neexistuje příslušné zájmeno, je Rijneveldová ráda, když ji lidé oslovují „zij“, tedy „ona“. V angličtině ovšem dává přednost zájmenu „they“, oni. Protože čeština takové věci neumožňuje, mluví tento text o básnířce jako o básnířce, a ne jako o básnířcovi.)

Rijneveldová byla ráda, že práci dostala; Gormanová, která volbu Meulenhoffu v Americe spoluschvalovala, byla s výsledkem spokojena. Obě básnířky mají společný rys – obě absolvovaly logopedickou léčbu. Všechno vypadalo o. k. To bylo na začátku druhé půle února.

Pak se to začalo komplikovat. Třiadvacátého se do věci vložila holandská aktivistka za práva žen Zaïre Kriegerová. Zná prý „tuny barevných umělkyň mluveného slova, které by to svedly lépe“, napsala na twitter dvaadvacetiletá studentka práv a aktivistka za práva žen původem ze Surinamu.

Meulenhoff odpověděl, že Gormanová nemá s Rijneveldovou problém a že co má být. Na to se však ozvala vlivnější dáma, novinářka / módní a kulturní aktivistka jménem Janice Deulová. (Tak sebe samu označuje na twitteru.) Na YouTube má příspěvky pod názvy jako „Využívejte sílu módy pro inkluzivnější svět“.

Deulová se nechala slyšet, že Rijneveldová je „nepochopitelná volba, což si myslím já a mnoho jiných, kteří na sociálních médiích dali najevo svoji bolest, frustraci, hněv a zklamání“. Abychom měli jasno, jde o bolest, frustraci hněv a zklamání z toho, že tu a tu báseň nebude překládat černoch.

Proč to? „Gormanová samu sebe popisuje jako hubenou černou dívku,“ řekla Deulová pro CNN a dodala, že Rijneveldová nemá v tomto směru žádné zkušenosti. „Gormanové práce a život jsou zabarveny její zkušeností a identitou černošky. Není volba Marieke Lucase Rijneveldové pro tento úkol – mírně řečeno – promarněnou příležitostí?“ napsala pětadvacátého pro deník Volkskrant. „Nic proti kvalitám Rijneveldové, ale proč nevybrat někoho, kdo je – právě jako Gormanová – mladá umělkyně v oblasti mluveného slova, žena a bez pardonu černoška?“ (Výraz „unapologetically Black“ lze také přeložit jako „hrdě černošská“ či „nekompromisně černošská“, chcete-li.)

Rijneveldová se ještě týž den překladu vzdala. Řekla, že je šokována popraskem, jejž její výběr vyvolal, ale že chápe, proč to lidé pociťují jako křivdu. Později řekla, že o incidentu napíše báseň.

Bez komentáře

Četl jsem to celé s nehezkými pocity a rozhodl jsem se, že nebudu chodit za kováříčkem. Napsal jsem tedy Janice Deulové přes twitter vzkaz. Představil jsem se, okopíroval poslední citovaný výrok a zeptal se: „Jsou to vaše slova a vyjadřují vaše smýšlení v této záležitosti?“

Odpověď přišla na druhý den, v sobotu ráno. „Dobrý den, Danieli,“ napsala slečna Deulová a dodala, že CNN to vystihla dobře, a připojila několik citátů (všechny jsou výše citované).

 

Odpověděl jsem dalšími otázkami. Snažil jsem se je formulovat nekonfrontačně; vyšlo to zhruba takhle:

Předpokládám, že životní zkušenosti Gormanové, stejně jako její dílo, byly formovány mnoha věcmi. Proč z nich vybírat rasu jako takovou, která má vyšší prioritu před ostatními? Zadruhé, jaký to má cíl? Myslíte si, že překlad černého překladatele by byl v přísně literárním smyslu lepší? Pokud ano, proč? Pokud ne, jaká jiná kritéria přicházejí ke slovu?

Vždy jsem měl za to, že jde právě o tu skutečnost, že různí lidé různých zkušeností pracují s tím, co jim říká originál (a poté to další lidé čtou a přemýšlejí o něm). Máte jiný názor? V čem se lišíme?

Teď už byla odpověď stručná: „Žádný další komentář, Danieli. Vše se zrovna říká. Zdravím, JD.“

U toho zůstalo. Je asi celkem jedno, že místo „vše se zrovna říká“ (all is being said) chtěla nejspíš říct „vše už bylo řečeno“ (all has been said). Žádná další zpřesňující reakce nedorazila.

 

Tak si to tedy shrňme. 

Zaprvé, překládám-li cokoli, je snad samozřejmé, že mám usilovat o co nejvyšší kvalitu daného překladu. To je priorita číslo jedna. Výběr překladatele podle priority jiné, například tak, aby arbitrárně zvolené znaky jeho identity (rasa, pohlaví) co nejblíže imitovaly tytéž znaky identity autorovy, přitom nemůže vést k vyšší kvalitě překladu. Nedokážu si například představit, že by nejlepší překlad knih Stephena Hawkinga mohl vyjít z pera Stanislava Grosse, byť oba muže spojoval významný, určující faktor jejich fyzické identity.

Domnívám se proto, že postoj slečen Deulové a Kriegerové (autorku a překladatelku nechme pro tuto chvíli stranou) k celé věci je škodlivý. Myslím také, že svou intelektuální mělkostí dává mnoho prostoru pro broušení ostrovtipu do aleluja. O čem že to snil Martin Luther King? Že budou jeho děti souzeny podle charakteru, a ne podle barvy kůže? Nebo o tom, že dostanou kšeft právě proto, že jsou černé? Připadá mi to, dovolíte-li, jasné jako facka.

Jak se přít?

Jsem si tedy docela jist, že slečny Deulová a Kriegerová se hrubě mýlí. Nevím však něco důležitějšího: jakou formu kritiky, polemiky či diskurzu zvolit, abych se v očích lidí smýšlejících podobně jako obě jmenované dámy nestal automaticky nepřítelem, jenž jako by najednou měl na nášivce vlajku Konfederace. Obávám se přitom, že by takovou formu dialogu obtížně hledali i lidé smířlivější, argumentačně jemnější a ideologicky dámám bližší, než jsem já.

Proto se obracím na vás, abyste mi pomohli radou, máte-li jakou. Pokud víte, jak takový dialog smysluplně vést, dejte mi vědět. Bylo by to lepší než mít pravdu v jednom konkrétním bodu sporu.

To je jedna věc. Druhá věc je totéž v obráceném gardu. Znám mnoho lidí, kteří nejsou nijak zvlášť konzervativně založeni, ale každý den se jim – stejně jako mně – znovu a znovu dělá zle, když vidí, jak se z mocenských výstřelků ultralevice ve stylu Deulové a Kriegerové stává mainstream. Strašně rád bych takové lidi přesvědčil, že odpovědí není a nemůže být hlas pro Donalda Trumpa. Že Trump a politici jemu podobní sice bourají mnohdy nesmyslné zdi politické korektnosti, ale s nimi bourají také všechna ostatní pravidla. Že kvůli vlastnímu prospěchu vyhlašují totální válku, již nelze vyhrát bez ztrát těžších, než jaké by ospravedlnilo jakékoli vítězství.

Namísto toho vídám, jak si pohledy těch lidí žádají Sweet Home Alabama. Strašně rád bych jim vysvětlil, proč ji hrát nechci – ale slečny Deulová a Kriegerová mi to nijak neulehčují. Domníváte-li se, že víte, jak na to, dejte mi vědět v diskuzi pod článkem nebo na email deyl@tydenikhrot.cz.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní