Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Kulturní derusifikace se na Ukrajině rozjela naplno
Jedním z vedlejších důsledků ruské války na Ukrajině je sílící averze vůči všemu ruskému. Odnášejí to i knihy a sochy.
V recyklačním závodu na předměstí Kyjeva, jen kousek jízdy autem od místa, kde v polovině ledna zahynulo při havárii vrtulníku čtrnáct lidí (včetně ukrajinského ministra vnitra), škube skupina třídičů tvořená převážně ženami ve středním věku na kusy stovky ruských knih.
Desky Tolstého Dětství, chlapectví, jinošství, které se už za pár dní znovuzrodí v podobě papírové manžety na kelímek na kávu nebo kartonu na vajíčka, putují do pytle na odpadky. Samotné stránky románu skončí buď jako papír, na který se natisknou jiné knížky – v ukrajinštině –, nebo jako laciný toaletní papír. Další na řadě je výbor z Majakovského díla. Následuje sovětská učebnice fyziky a po ní životopisy Puškina a Dostojevského. A tak dále.
Bez Puškina, bez Kateřiny
Odpor proti ruské kultuře sílil na Ukrajině od okupace Donbasu a Krymu v roce 2014.
Nevyprovokovaná ruská invaze na Ukrajinu společně s hrůzami, jichž se ruské jednotky dopouštěly, však tento odpor vystřelila do závratných výšek. Derusifikace probíhala převážně zdola jako záležitost osobních preferencí a v protikladu k vládní politice. Miliony Ukrajinců dál mluví rusky, aniž by trpěly jakoukoli diskriminací. Místní úřady v mnoha částech země však mění názvy ulic a strhávají ruské a sovětské sochy.
V Užhorodu, hlavní městě Zakarpatské oblasti, zmizely z hrobů padlých sovětských vojáků rudé hvězdy. Z desítek měst se vytratily busty Alexandra Puškina. Na konci prosince putovala v Oděse z piedestalu do bedny socha ruské císařovny Kateřiny Veliké, která v 18. století město založila. Teď na ni sedá prach ve sklepě městského muzea krásných umění. Jedna z nejstarších kyjevských univerzit, Kyjevsko-mohyljanská akademie, 27. ledna oznámila, že na své půdě zakáže používání ruštiny v mluvené řeči. Rektor Akademie nicméně posléze couvl a prohlásil, že zákaz nebude vymáhán.
Derusifikace dospěla i do literatury. Kyjevské knihkupectví Sjajvo na začátku invaze zavřelo. Když o tři měsíce později znovu otevřelo, přišlo jeho vedení spolu s několika zákazníky s nápadem sbírat knížky psané rusky, recyklovat je a výtěžek věnovat na charitu, která nakupuje oblečení a vybavení pro ukrajinské vojenské jednotky. Od července jim zákazníci přinesli na šedesát tun knih.
Rusko, které od 17. století kontrolovalo většinu ukrajinského území, a Sovětský svaz, jehož součástí byla Ukrajina do roku 1991, opakovaně potlačovaly ukrajinský jazyk a kulturu. Rusifikace dosáhla vrcholu v 19. století za vlády cara Alexandra II., jenž zakázal výuku, tisk knih a hraní divadelních her v ukrajinštině.
Současný vládnoucí car Vladimir Putin popírá existenci svébytné ukrajinské kultury. Ruské okupační síly na východní a jižní Ukrajině ji měly zničit. Ukrajinské zpravodajské weby tam byly zablokovány. Názvy míst byly změněny a ruský pravopis nahradil ten ukrajinský. Ve zdevastovaném Mariupolu strhli okupanti památník obětí hladomoru, k němuž Sověti odsoudili Ukrajinu ve třicátých letech minulého století a jenž si vyžádal miliony obětí.
Školy na Ruskem okupovaných územích jsou nuceny vyučovat podle ruských osnov. Mnoho Ukrajinců podezřelých z vazeb na kyjevskou vládu končí za mřížemi, kde jsou mučeni. Několik jich bylo zastřeleno.
Dva národy, ne jeden
Výsledek, alespoň na zbytku ukrajinského území, není takový, jaký by Putin rád viděl. Ještě v létě 2021 podle jisté studie údajně 41 procent Ukrajinců souhlasilo s tím, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ. V létě loňského roku to číslo po ruské invazi spadlo na osm procent.
Většina Ukrajinců podporuje záměr změnit sovětský a ruský místopis. Zda by měli ruští spisovatelé, pohřbení před sto nebo dvěma sty lety, platit za válečné zločiny dneška, je spornější otázka. Stejně jako řada dalších Ukrajinců traumatizovaných válkou listuje Vasyl novými romány v knihkupectví Sjajvo a říká, že se s manželkou, která vyrostla v Rusku, rozhodli přestat mluvit rusky. „Drásá mi to uši,“ vysvětluje. Zároveň dodává, že literatura by měla zůstat stranou a ničit knihy je přece jen trochu moc. „Tohle už mi příliš připomíná Mussoliniho,“ vysvětluje. Argument, že recyklování knih není zdaleka totéž jako jejich pálení, ho nepřesvědčil. „Kniha je kniha.“
Andrej Kurkov, zřejmě nejznámější ukrajinský spisovatel dneška, se narodil v Rusku a píše rusky. „Těm emocím rozumím,“ říká, nicméně dodává, že část ukrajinských intelektuálů využívá derusifikaci k tomu, aby posílili svůj vlastenecký kredit. Ví, že jeho knihy nebudou s největší pravděpodobností po válce na Ukrajině publikovány. „Reakce na cokoli ruského je extrémně negativní a agresivní,“ podotýká. Zatímco v některých částech Ukrajiny mohou být rusky píšící autoři ignorováni, v jiných, kde ruština dominuje, se jich, jeho slovy, „nedá zbavit“.
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
