Kulka a pranýř

Svémocně ustavený lidový soud v Havlíčkově Brodě nechal bezprostředně po válce zastřelit pět lidí. Do repertoáru jeho trestů patřil i středověký pranýř.

Kulka a pranýř
Krajina po bitvě. Náměstí v Havlíčkově Brodě těsně po osvobození. | Zdroj: sborník Havlíčkobrodsko v národním odboji

Seriál týdeníku Hrot, ve kterém Václav Drchal na základě archivních materiálů mapuje hrdelní procesy vedené mimořádnými lidovými soudy po osvobození Československa, pokračuje třetím dílem.

Jedním z prvních dopisů, kterým se havlíčkobrodský revoluční národní výbor po skončení války zabýval, byla výzva k urychlenému potrestání „kolaborantů a šmelinářů“. Jeho pisatel 12. května 1945 vybízel k okamžitému zřízení lidového soudu a dodával: „Havlíčkův Brod musí být mezi prvními městy, které Lidové soudy zřídí a nesmí přikulhati za posledními vesnicemi. Žádáme, aby byl náš iniciativní návrh přijat a ihned projednán. Šoupal a soudruzi.“

Jeho autorem – jakkoli to zní nepravděpodobně – byl anarchokomunista Josef Šoupal, který dvaadvacet let před tím zavraždil ministra financí Aloise Rašína. Z vězení se dostal až za války, vrátil se do rodného Havlíčkova Brodu a už zase hýřil aktivitou.

Jaký vliv měl tento dopis na rozhodování národního výboru, dnes už sotva zjistíme. Stejně jako v Táboře (o tamním svémocně ustaveném lidovém soudu jsme psali v předchozím dílu našeho seriálu) byl konec války v Havlíčkově Brodě tragický a touha lidí po pomstě obrovská. Sotva stihl národní výbor vyvěsit 5. května na radnici československou vlajku a přejmenovat Německý Brod na Havlíčkův, Němci se nenadále vrátili a povraždili zhruba 35 obyvatel města. Všichni si také ještě pamatovali otřesný případ odbojáře Františka Šimánka, který se podle vyprávění svědků v lednu 1945 radši utopil v kýblu vlastních fekálií, než aby při mučení na gestapu někoho prozradil. Národní výbor každopádně 18. května zřízení lidového soudu odhlasoval a pověřil tím Jana Hlaváče, předválečného komunistu a partyzána. 

Hlaváč pracoval rychle, a tak během několika příštích dnů národní výbor jmenoval „ze všech vrstev společnosti“ 30 členů lidového soudu a začal chystat první procesy. Adeptů bylo dost, protože Hlaváčem vedená „trestní nalézací komise“ nechala zajistit zhruba 120 osob – napůl Čechů a napůl Němců.

Udávání a smrt

První byli na řadě manželé Karel a Anežka Ruttovi, oba zaměstnanci drah v Havlíčkově Brodě a oba německé národnosti. V havlíčkobrodském okresním archivu se bohužel o průběhu jejich procesu žádné dokumenty – pokud tedy někdy existovaly – nedochovaly. Musíme proto vycházet pouze z pár stručných zmínek v Národním archivu a několika kratičkých novinových zpráv.

Z hlášení havlíčkobrodského okresního soudu (myšleno řádného okresního soudu, který se před válkou i po válce zabýval obyčejnými krádežemi a urážkami na cti) státnímu zastupitelství víme, že se lidový soud poprvé sešel 31. května, losem byl vybrán předseda tribunálu – veterinář Václav Sobek, jeho místopředseda – ředitel měšťanky Antonín Šouba a další čtyři členové, z nichž ani jeden nebyl právník. Veřejným žalobcem se stal již zmíněný Hlaváč.

Bezprostředně poté se začalo soudit. „Manželé Ruttovi (…) byli souzeni proto, že byli po delší dobu činní v Havlíčkově Brodě jako placení udavači gestapa. K činu se doznali a sami uvedli celou řadu osob, které byly na jejich udání vězněny a souzeny. Oba obžalovaní byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením,“ stojí ve zmíněném hlášení.

Další podrobnosti přineslo v článku „Republika trestá zločince“ komunistické Rudé právo, podle kterého sedmadvacetiletý Rutt „udal 17 českých lidí, z nichž většina byla zavlečena do koncentráků a mučena“. Navíc prý „udal i celou četnickou stanici v Havlíčkově Brodě“ a při „přelíčení přiznal, že udal kromě toho ještě 20 občanů“. Jeho manželka podle Rudého práva „udala sedm lidí a vystupovala často jako svědkyně, namnoze falešná“.

Trest smrti údajně oba „cynicky přijali“. Podrobné informace nemáme ani o průběhu popravy. Z knihy „Jak město ke svému čtvrtému názvu přišlo“ havlíčkobrodského historika Františka Drašnera víme pouze to, že „se konala téhož dne o 21. hodině večerní neveřejně na nádvoří věznice okresního soudu“ a že před ní byli oba manželé „ukázáni na balkoně staré radnice“.

Pranýř za rabování u Němců

Oproti mimořádným lidovým soudům, které měly už brzo na základě velkého retribučního dekretu začít soudit válečné zločince a kolaboranty, dělal svémocně ustavený lidový tribunál v Havlíčkově Brodě všechno úplně jinak. Místo vlády ho zřídil městský revoluční národní výbor, v jeho čele místo soudce z povolání seděl veterinář, místo k smrti provazem odsuzoval k zastřelení a do repertoáru jeho trestů patřil i středověký pranýř.

Na druhou stranu havlíčkobrodský lidový soud projevil mimořádný cit pro spravedlnost, když toho samého dne, co poslal na smrt manžele Ruttovy, neváhal přísně potrestat dva české dělníky – Josefa Lorence a Matěje Nestávala, kteří rabovali u Němců. A něco takového se těsně po skončení války nenosilo.

Bohužel ani v tomto případě nevíme, jak soudní jednání vypadalo. Z hlášení havlíčkobrodského okresního soudu lze vyčíst pouze to, že oba muži „šli se zbraní v ruce do německých vesnic Bartoušova, Jílemníka a Dlouhé Vsi, vydávali se tam za pověřence národního výboru v Havlíčkově Brodě, konali prohlídky v usedlostech německých sedláků, zatýkali a odebrali jim movité věci, kterými se obohacovali“. Lorenc za to dostal 20 let nucených prací a Nestával o polovinu méně. Lidový soud je navíc nechal na deset hodin vsadit do pranýře, což byla podle Drašnerovy knihy „drátěná klec vyrobená kovářem Rokosem pro podobné výtečníky“.

Lorenc si později podal žádost o milost, ministerstvo spravedlnosti označilo jeho případ za „revoluční projev právního cítění lidu“ a pražský vrchní soud připojil názor, že „nelze přiznati právní moc a účinek rozsudku“. Rozsudek lidového soudu byl následně zrušený a proti Lorencovi a Nestávalovi bylo poté zahájeno standardní trestní řízení. Podobně justice hleděla na celou činnost lidové soudu – tedy i na odsouzení a popravu Ruttových – ovšem z interních dokumentů lze zároveň vyčíst, že to ministerstvo nechalo být, protože „jakýkoli zásah justiční správy by nebyl žádoucí.“

Další tři popravy

Z hlášení hlavlíčkobrodského okresního soudu ministerstvu spravedlnosti plyne, že kromě dvou výše zmíněných procesů připravoval lidový soud ještě několik dalších. Jeden z těch, kteří měli už brzy usednout na lavici obžalovaných, byl čtyřiačtyřicetiletý správce hospodářského družstva v Pohledu Rudolf Dusík, a to „pro pravidelné spojení s Gestapem, udávání českých lidí a poškozování jejich majetku“.

Z Drašnerovy knihy a kratičké poznámky uveřejněné v týdeníku Svobodný Havlíčkův kraj plyne, že se havlíčkobrodský lidový sešel ještě jednou a 4. června 1945 odsoudil k smrti nejen správce Dusíka, ale také manžele Svobodovy z České Bělé. Odsouzených k smrti a popravených tak bylo prakticky s jistotou pět.

Tím se havlíčkobrodské lidové soudnictví vyčerpalo a agendu svémocně vzniklého tribunálu později převzal oficiálně zřízený Mimořádný lidový soud v Kutné Hoře.

Přečtěte si další díly seriálu Václava Drachala o poválečných lidových soudech:

Týdeník hrot

  • Peníze leda zadarmo
  • Covid na mozku
  • Naběhnutí na solární vidle
Objednat nyní