Křidýlko, nebo stehýnko? Největší ptáky na světě zřejmě vyhubili lidé

Dlouho nebylo jasné, jestli největší ptáky v dějinách – madagaskarské „aepyornise“ – vyhubili lidé, nebo sucho. Podle aktuálně zveřejněné studie jsme to byli my.

Křidýlko, nebo stehýnko? Největší ptáky na světě zřejmě vyhubili lidé
Aepyornis maximus byl největším známým nelétavým ptákem. Sucho, a hlavně lidé se postarali o jeho vyhynutí před 1050 až 1250 lety. | Profimedia.cz

Ještě v historických dobách žilo na odlehlých ostrovech několik druhů obřích nelétavých ptáků. Na Novém Zélandu to byli ptáci moa, na Mauriciu poněkud menší blboun nejapný (dronte mauricijský) a na Madagaskaru ti největší ze všech – aepyornisové. Žádný z nich už dnes nežije a posledním zbytkem jejich zašlé slávy jsou novozélandští, jen jako slepice velcí kiviové. 

V případě ptáků moa i blbounů je v podstatě jasné, že je vyhubili lidé (Maorové a Holanďané): víme poměrně přesně, kdy se na ostrovech objevili, a také to, že v průběhu zhruba dvou následujících století ptáci zmizeli ze světa. S aepyornisy je to složitější. Až dosud existovaly dvě teorie vysvětlující jejich vyhynutí. Podle první je – stejně jako jejich bratrance – zmasakrovali lidé, podle druhé byla na vině změna klimatu, respektive katastrofální období sucha, které na Madagaskaru vrcholilo zhruba před tisíci lety. Studie, která aktuálně vyšla v odborném časopise Science Advances, dokládá, že na vině byli spíš lidé. Sucho v tom sice nějakou roli hrát mohlo, kdyby ale na Madagaskar nepřipluly lodě s osadníky, obří ptáci by tam nejspíš vesele „dusali“ ještě dnes.

Vymření megafauny

Madagaskarských aepyornisů bylo ve skutečnosti víc a paleontologové dodnes identifikovali tři rody a 11 druhů (počty je ovšem třeba brát s rezervou) těchto nelétavých ptáků. Minimálně dva z nich vážili víc než půl tuny – Aepyornis maximus a nejtěžší známý pták v historii země Vorombe titan, který dosahoval hmotnosti přes 700 kilogramů (samci pštrosa dvouprstého mohou mít zcela výjimečně 150 kilogramů). Do hrobu tyto giganty navíc doprovodili další zástupci madagaskarské megafauny – jako gorila velcí přerostlí lemuři, obří želvy a zakrslí (přesto jako pořádné prase vážící) hroši, a tak dnes na tomto ostrově nežije žádné lidmi nedovezené zvíře (tedy kromě krokodýla nilského), které by bylo těžší než deset kilogramů.

Největším – a dosud nerozřešeným – faktorem nejistoty je otázka, kdy vlastně lidé na Madagaskar přišli a kdy přesně zástupci tamní megafauny vyhynuli. Před dvěma lety vyšla v Science Advances studie, která příchod lidí na Madagaskar posunula výrazně do minulosti, když její autoři napsali, že našli zhruba 10 500 let staré kosti obřích ptáků se stopami po posmrtném porcování kamennými noži a sekáči. Jenže hned o měsíc později se objevila další studie, která byla ostře proti. Díky výzkumu ptačích „jatek“ její autoři konstatovali, že žádné porcované kosterní pozůstatky nejsou starší než 1200 let, a na základě komplexní analýzy archeologických, genetických, lingvistických, paleoekologických dat odhadli, že lidé na Madagaskar připluli až někdy před 1100 až 1350 lety, tedy v 7. až 9. století našeho letopočtu. Dodejme, že vše komplikuje dvojí afroasijské etnické dědictví Malgašů, které předpokládá minimálně dvě kolonizační vlny – nejprve pravděpodobně dorazili austronéští mořeplavci z dnešní Indonésie (zřejmě Bornea), později se přidaly černošské populace z východní Afriky.

Podobné je to s vymřením madagaskarské megafauny. Ještě Evropané (Portugalci Madagaskar objevili v roce 1500, ovšem později tu zakotvili Francouzi) slýchávali od domorodců zkazky o obřích ptácích, jenže zřejmě šlo jen o staletí udržovaný folklor. Radioaktivní datování ptačích kostí nám sice nějakou představu dát může, ovšem rozptyl jednotlivých naměřených hodnot je značný. Nedávno naštěstí jedna studie tyto výsledky zrevidovala a její autoři dospěli k názoru, že k vyhynutí obřích madagaskarských ptáků došlo někdy před 1050 až 1250 lety, což mimochodem vcelku přesně odpovídá výše zmíněnému datování příchodu prvních lidí.

Sucha a velesucha

Autoři aktuální, v úvodu zmíněné studie na to šli úplně jinak. Ptákům a lidem se vůbec nevěnovali a místo toho se zaměřili na klimatické změny, respektive na historická období sucha, která sužovala Madagaskar a nedaleké Maskarény (souostroví). Něco takového se zjišťuje několika způsoby a jedním z nejlepších je studium krápníků, které mají tu výhodu, že rostou – podobně jako stromy – velmi pomalu a jaksi ve „vrstvičkách“. Období sucha se z krápníků zjišťuje měřením obsahu „těžkých“ izotopů uhlíku a kyslíku (konkrétně 13C a 18O), ovšem na přesnost výsledků má zásadní dopad lidská činnost, především klučení a vypalování vegetace. Tým se proto záměrně vyhnul madagaskarským jeskyním. Místo nich si ke zkoumání vybral dva krápníky z jeskyně La Vierge na ostrově Rodrigues (na něm mimochodem kdysi žil a vymřel dronte samotářský), který leží od Madagaskaru asi 1600 kilometrů na východ a má tu výhodu, že na něm lidé začali hospodařit až dlouho po vyhynutí aepyornisů.

Výsledkem je dlouhá řada čísel, která v pětiletých intervalech zaznamenává stav hydroklimatu jihozápadní části Indického oceánu v posledních osmi tisících let. V průběhu této doby zasáhlo oblast hned několik dlouhodobých – staletí trvajících – suchých období, která obvykle vrcholila kratšími, zato obzvláště krutými „velesuchy“. Poslední suchá období i „velesucha“, která měla podle klimatické teorie způsobit vymření madagaskarské megafauny, přitom zdaleka nebyla nejhorší z těch, která ostrov v minulosti potkala (délkou ani krutostí se nedala srovnat s těmi nejhoršími, která na Madagaskaru vrcholila před 2800 a 3600 roky). Závěr studie proto zní, že „ekosystémy a megafauna Madagaskaru a Maskarén byly odolné“ a dokázaly přežít „předchozí období drsného klimatického stresu, ale zkolabovaly, když se podstatné zvýšení lidské aktivity na ostrovech zkombinovalo s pozdně holocénním nástupem sucha“.

Jinak řečeno, jsme to zase my, lidé, kdo si může udělat zářez na pažbě.

Jak to bylo s „blbouny“
Na Maskarénách žili ještě poměrně nedávno dva velcí nelétaví holubovití ptáci. Na Mauriciu to byl známý dronte mauricijský (blboun nejapný) a na nedalekém Rodriguesu dronte samotářský. Na Maskarénách se občas zastavily arabské a po roce 1500 i portugalské lodě, ovšem první osadu si tu zřídili až roku 1598 Holanďané. Blbouni člověka neznali, a tak na námořníky – jak stojí v jednom dobovém svědectví – „jen zírali a nehýbali se“. Přesto je člověk s velkou pravděpodobností přímo nevyhubil, postarala se o to ovšem jím dovezená zvířata – prasata, makakové, kočky, psi, potkani… –, která ptákům žrala snůšky. Poslední věrohodné pozorování dronteho mauricijského pochází z roku 1662. Na blízkém ostrově Rodrigues se lidé uchytili na přelomu 17. a 18. století. Zhruba o půl století později bylo po blbounech. 
Maorská jatka
Na Novém Zélandu žilo ještě před necelým tisícem let několik druhů velkých nelétavých ptáků „moa“. Z nich největší (Dinornis robustus) byl zhruba stejně vysoký jako madagaskarští aepyornisové (asi 3,5 metru), ovšem mnohem lehčí, když vážil „jen“ o něco více než 200 kilogramů. Když kolem roku 1300 osídlili Nový Zéland polynéští Maorové, otevřeli si na ostrovech „řeznictví“ a zbylé ptáky dorazili kácením lesů. Během zhruba 150 let všichni ptáci moa vyhynuli.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní