Vybrané články
z týdeníku The Economist

Královská emoční populistka. Odkaz princezny Diany dál provází Británii

Princezna Diana a brexit toho mají až překvapivě mnoho společného.

Královská emoční populistka. Odkaz princezny Diany dál provází Británii
ilustrace Vojtěch Velický

„Koruna“, vlajková loď Netflixu, odvedla při vyprávění příběhu poválečné Británie prizmatem královské rodiny dobrou práci. Předchozí řada zanechala diváky uprostřed 70. let, v době, kdy země uvázla v bahně hornických stávek a třídenního pracovního týdne. Nová řada, která se začala vysílat teď v neděli (15. listopadu), nám představuje dvě ženy předurčené k tomu, aby svou zemi zásadně změnily – Margaret Thatcherovou a lady Dianu Spencerovou.

Lady Thatcherová od samého začátku dávala jasně najevo, že se hodlá zasadit o přeměnu národa. Lady Diana Spencerová byla docela jiný případ – stydlivá dívka, která dvakrát nezvládla závěrečné zkoušky na druhém stupni základní školy (v šestnácti) a politika jí nic neříkala. Na pódiu před celým národem se ocitla z jediného důvodu: aby přivedla na svět (mužské) dědice trůnu. Přesto Británie stále žije stejně tak s jejím politickým odkazem jako s dědictvím po lady Thatcherové. 

Bravurní manipulátorka

Genialita princezny Diany spočívala v tom, že dokázala smíchat dvě zásadní síly moderní politiky – emoce a antielitářství – do nesmírně účinného populistického koktejlu. Patřila k moderním mistrům politiky emocí. Prožívala bolest všech lidí stejně, jako oni prožívali tu její. Několikrát se jí během dlouhé „války Walesových“ podařilo prince Charlese vyšachovat, neboť byla ochotná otevřít svou duši národu. Její rozhovor s Martinem Bashirem pro BBC z listopadu 1995 je nyní předmětem sporu, neboť Dianin bratr, hrabě Spencer, tvrdí, že byl pořízen pod falešnou záminkou a použily se při něm padělané dokumenty. Ať už měla princezna pro jeho poskytnutí jakýkoli důvod, rozhovor je ukázkovou lekcí emoční manipulace. V klíčovém momentu princezna Diana uznává, že nikdy nebude královnou, ale že doufá, že bude „královnou lidských srdcí“. 

Princezna využila bravurní ovládnutí politiky emocí k tomu, aby se proměnila v šampiona bojujícího jménem obyčejných lidí proti mocným – stala se slovy Tonyho Blaira „princeznou z lidu“. Zaštiťovala charity, které pomáhaly přehlíženým lidem, jako byli pacienti s HIV, a objevovala se v doprovodu popových hvězd a celebrit, spíš než aby se obklopovala obvyklými královskými voskovými figurínami. Nejpamátnější melodií z jejího pohřbu nebyl žádný historický hymnus, ale píseň Eltona Johna, kterou pro Dianu upravil, ale původně ji napsal pro jinou ikonu, z níž se později stala oběť, pro Marilyn Monroe.

Dianino antielitářství se netýkalo majetku královské rodiny – spokojeně žila v Kensingtonském paláci a v rámci porozvodového uspořádání vyinkasovala 17 milionů liber (500 milionů korun) plus roční apanáž ve výši 400 tisíc liber –, ale jejího zakrnělého emočního života. Tradičně platilo, že se monarchové mohou v soukromí chovat, jak chtějí – králové měli téměř bez výjimky milenky, neboť si manželky vybírali s ohledem na dynastii, ne na kompatibilitu –, pokud dokázali zachovat na veřejnosti dekorum. Princezna Diana to považovala za projev pokrytectví.

Podařilo se jí sloučit nejvýraznější protiklady. Ačkoli patřila k nejvyšší šlechtě (Spencerovi, její rodina, shlíželi na Windsory spatra jako na německé oportunisty), obecně ji všichni znali jako „Di“. Její skon při automobilové nehodě jí vysloužil spektakulární posmrtné vítězství nad královským dvorem. Proměnil veřejnost v největší slzavé údolí, jaké Británie zažila, a vedl ke všeobecnému požadavku, aby členové královské rodiny projevovali více emocí. Jako kdyby napříště neměly být definicí britskosti pevně semknuté rty, ale zvlhlá tvář. „Monarchii by skutečně prospělo, kdyby se královna s princem z Walesu na schodech Westminsterského opatství v sobotu neovládli a v slzách se objali,“ hřímal úvodník deníku Independent. „Dali by tím veřejnosti najevo, že si z Dianiny popularity vzali ponaučení.“

Brexit podle Dianina scénáře

Od Dianiny smrti se stal emoční populismus součástí politiky. Tony Blair se prezentoval jako premiér z lidu. Prosazoval hnutí „Cool Britannia“, obklopoval se popovými hvězdami a naléhal na své zaměstnance, aby mu „říkali Tony“. Další konzervativní premiér a vzdálený příbuzný princezny Diany, „říkejte mi Dave“ Cameron, přijal za svou kombinaci projevovaného soucitu (radši týpky s kapucemi na hlavách přijal za své, než aby tvrdě zakročil proti mladistvým delikventům) a strojené neformálnosti (pohodička a neformální večeře místo dřívější toryovské upjatosti).

Oba byli příliš zodpovědní, než aby dovolili emočnímu populismu zasahovat do státních záležitostí. Domácí i zahraniční politika dál probíhala v souladu s ledovým diktátem rozumu a důkazů. Stoupenci brexitu se naopak drželi Dianina scénáře. Spíš než hlavy se tito lidé dovolávali srdce a k vítězství v debatách se jim víc hodil patriotismus a hněv než obchodní fakta. Pranýřovali elity za to, že se snaží překazit vůli lidu, stejně jako dianofilové pranýřovali Buckinghamský palác za přehlížení emocí lidu. Když měli pocit, že jejich přání nebudou vyslyšena, pustili se do ústředních institucí národa – do parlamentu, státní správy a Nejvyššího soudu. Podobně jako princezně Dianě se i jim podařilo porazit establishment tvrzením, že bojují spíš za emoce než za rozum, za lid, a ne za elitu. Alexander Boris de Pfeffel Johnson dokázal, docela jako lady Di, spojit protiklady. Registrovanému členu metropolitní elity se podařilo prodat sebe sama jako muže z lidu. Jako byla ona Di, on je Boris.

První série „Koruny“ zachytila mladou královnu Alžbětu studující Anglickou ústavu Waltera Bagehota pod vedením proděkana Etonu sira Henryho Martena, jenž měl v kleci ochočeného havrana a mladou princeznu oslovoval „gentlemane“. Bagehotovo vynikající dílo rozlišuje mezi „důstojnou“ větví ústavy (královskou rodinou) a výkonnou větví (volení politici). V tomto rozdělení je nepřímo obsažen Bagehotův postoj, podle něhož představují emoce nebezpečnou hrozbu pro správně vedenou politiku. Monarchie je pojistným ventilem emocí a dopřává zodpovědným lidem prostor k naplňování obtížného úkolu v podobě řízení země. 

Tím, že využila lidských emocí jako paliva pro svou překvapivou kariéru, princezna Diana tento pojistný ventil ulomila. S následky emočního populismu, kterému lady Di pomohla na svět, bude muset Británie žít ještě spoustu let.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní