Konzervovaná energetika na konci lhůty

Investoři by chtěli stavět nové elektrárny (hlavně solární), ale narážejí na nepřející přístup ministerstva průmyslu a obchodu, potažmo celé vládní garnitury.

Konzervovaná energetika na konci lhůty
Tepelná elektrárna Prunéřov II v Ústeckém kraji by měla dosloužit v roce 2037 a nové uhelné bloky jsou již společensky i politicky neprůchozí. | Tomáš Turek týdeník HROT

Nikdo nic nestaví. Boom zelené energetiky zastavila pravicová vláda premiéra Petra Nečase, nové uhelné bloky jsou již společensky i politicky nepřijatelné a nový jaderný reaktor v Dukovanech nezahájí provoz dřív než v roce 2035. Zbývá zemní plyn, jenže při současných cenách elektrické energie se zaplatí provoz starších zařízení, ale ne investice do nové elektrárny.

Také současná vládní koalice ANO s ČSSD rozvoj energetiky spíš dusí, než aby jej účinně podpořila. Ministerstvo průmyslu a obchodu vedené Karlem Havlíčkem se dostává do schizofrenní pozice. Straší nedostatkem elektřiny a rostoucí závislostí Česka na dovozu po roce 2030, ale současně nedělá téměř nic pro to, aby podpořilo výstavbu nových elektráren. Třeba tím, že by konečně zavedlo systém aukcí pro nové obnovitelné zdroje. Sice o něm uvažuje, ale předem z něj vylučuje solární elektrárny.

Právě fotovoltaika má před sebou největší potenciál růstu. Zájem stavět mají nejen skalní příznivci zelené energetiky, ale také největší energetické skupiny v Česku. Solární boom z let 2008 až 2010 se tedy může opakovat, ale „solární tunel“ na veřejné finance už nikoli. Elektřina vyrobená ze slunečního záření už dnes není desetkrát dražší než tržní cena; dnes už se pohybuje prakticky na stejné výši.

Dva velké bloky za deset let

Pokud vynecháme rekonstrukce starších zdrojů, tak za posledních deset let přibyly v Česku pouze dvě velké elektrárny s výkonem v řádu stovek megawattů. Jedná se o paroplynový zdroj v Počeradech a 660megawattový uhelný blok v Ledvicích. Obě elektrárny vyrostly v Ústeckém kraji a investorem byl v obou případech ČEZ. Jejich stavbu naplánoval ovšem dřív, než se po nástupu globální ekonomické krize v roce 2008 zhroutily ceny elektřiny.

Číselné řady, které na svém webu uvádí správce energetického trhu OTE ČR, ukazují na zlom mezi lety 2013 a 2014. Tehdy totiž stát – v šoku z rostoucích nákladů na provozní dotace – zadusil další rozmach zelené energetiky v Česku. Před sedmi lety tak fakticky skončil jak boom střešních solárních panelů, tak i bioplynových stanic a elektráren na spalování biomasy.

 

Pokud ještě chvíli zůstaneme u fosilních paliv, tak nepřízeň státu zasáhla i rozmach kogeneračních jednotek na zemní plyn. Jejich výhodou je možnost společně vyrábět elektřinu a teplo, díky tomu dokážou využít skoro sto procent energie obsažené v palivu. Jenže minulé vlády měly problém se získáním souhlasu Evropské komise s modelem provozní podpory a investory znejistěly také chaotické kroky Energetického regulačního úřadu pod vedením Aleny Vitáskové.

Podle vyjádření oborového sdružení Cogen Czech se nicméně růst oboru nezastavil. Elektrický výkon malých a středních kogeneračních jednotek vzrostl za posledních deset let na víc než trojnásobek – ze 110 na 350 megawattů. Do konce tohoto desetiletí může výkon narůst na 800 megawattů, okno příležitosti se otevírá hlavně při nahrazování uhelných kotlů v dožívajících starých teplárnách.

Solárníci čekají na aukce

Velký fotovoltaický boom prožilo Česko v letech 2009 a 2010, kdy výstavba nabrala až živelné tempo. Firmy stihly během dvou let na volných plochách a střechách budov nainstalovat solární panely o výkonu dva tisíce megawattů. Jenže technologie v té době ještě byly drahé, což vedlo k nepříjemnému zdražení elektřiny pro koncové zákazníky. Politici zasáhli a solární boom zadusili.

Do roku 2013 ještě běžela výstavba na střechách budov, poté stát poskytování zvýhodněné výkupní ceny na elektřinu vyrobenou ze slunečního záření zcela ukončil. V říjnu 2015 nastal první ústupek od naprostého blokování. Domácnosti mohou od té doby žádat o investiční dotace z programu Nová zelená úsporám na malé střešní instalace. Podmínkou je, že většinu elektřiny samy spotřebují.

O dva roky později umožnilo ministerstvo průmyslu a obchodu čerpat investiční dotace také průmyslovým a jiným podnikům, tentokrát z evropských fondů. Jejich účinnému čerpání brání vysoká administrativní zátěž, ale něco málo se přece jen povedlo. Například letos byly dokončeny dvě velké střešní instalace o výkonu 1000 kilowattů, které si pořídily společnosti Lego Production a Thermo Fisher Scientific Brno. 

Skutečný solární boom číslo dvě může nastat až po odblokování výstavby na zemi a po zavedení garance návratnosti vynaložených peněz. Modelů podpory se nabízí několik, solárníci preferují aukce. „Když vláda vybere investory do nových elektráren formou aukce, tak přesně bude vědět, kolik to bude stát. Stejně tak může regulovat počet a výkon nových elektráren. Systém aukcí preferují i banky, které umějí nabídnout nižší úrok,“ uvedl v rozhovoru pro týdeník Hrot předseda představenstva Solární asociace Jan Krčmář.

Pár desítek větrníků

Zatímco solární boom vláda v minulosti zadusila s maximální brutalitou, k větrným elektrárnám byla milosrdnější. Nárok na zvýhodněnou výkupní cenu zůstal projektům, které nejpozději v září 2013 získaly autorizaci ministerstva průmyslu a obchodu nebo nejpozději v srpnu 2011 zahájily územní řízení. Podmínkou bylo v obou případech dokončení elektrárny do šesti let od získání povolení.

Díky této výjimce mohlo v Česku od roku 2013 vyrůst 17 projektů o celkovém instalovaném výkonu zhruba 80 megawattů. Svou velikostí je mezi nimi výjimečný větrný park s třinácti turbínami, který vyrostl na kopcích blízko česko-polsko-německého trojmezí u Hrádku nad Nisou. Investorem je kapitálově česká firma EEH. Celkem sedm stožárů má větrný park u Jindřichovic na Sokolovsku, který loni spustila do provozu firma Synergion Alfa CZ, taktéž s českými majiteli.

Kromě těchto dvou větších projektů již v Česku přibývaly jen malé instalace s jednou či dvěma větrnými turbínami. Naopak ambicióznější záměry skončily navzdory všem snahám investorů u ledu. Energetický a průmyslový holding (EPH) neprosadil výstavby dvou větrných parků u Moldavy a přehrady Přísečnice v Krušných horách. Stejně tak neuspěla firma APB-Plzeň podnikatele Petra Březiny s plánem nasázet na kopcích nad Chomutovem celkem až 78 větrníků. ČEZ své záměry na domácí půdě zcela vzdal a raději staví větrné elektrárny v Německu a Francii.

Na masivní rozvoj větrné energetiky to u nás ani do budoucna nevypadá. Již v minulých dvou desetiletích ztroskotala většina projektů na odporu místních obyvatel, aktivistů a úředníků. Orientačně – pro představu – lze uvést, že z deseti plánovaných záměrů prošlo pět řízením EIA, dva získaly územní rozhodnutí a pouze jeden se dočkal realizace.

Zapomenutá geotermální energie

Co se týká dalších obnovitelných zdrojů energie, tady už je situace komplikovanější. Potenciál pro vodní elektrárny a zemědělské bioplynové stanice je z velké části vyčerpán, ani v oboru dřevní štěpky či obecně biomasy nelze čekat zázraky. Jistý prostor zůstává při využití biologicky rozložitelného odpadu, ale ten se víc než k výrobě elektřiny hodí k produkci biometanu s využitím k pohonu automobilů na stlačený plyn (CNG).

Na okraji zájmu zůstává další téměř nevyčerpatelný zdroj zelené energie pro výrobu elektřiny a tepla – geotermální vrty. Žádný z připravovaných projektů – v Litoměřicích, u Dětřichova ve Frýdlantském výběžku, v Tanvaldu či v okolí Semil – se však investorům nepodařilo dotáhnout do fáze realizace. Tedy až na to, že díky úsilí místní radnice vzniklo v Litoměřicích aspoň Centrum na výzkum geotermální energie (RINGEN), jehož cílem je ověřit po technické i ekonomické stránce možnost využití energie z hlubin země.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní