Esej: Konzervativci a republikáni v době vymknuté z kloubů

Víte, proč jsou skandinávské detektivky v Británii tak úspěšné? Protože činy v nich popsané dokážou šokovat. Taková vražda sekerou ze msty je ve Švédsku, Dánsku či Norsku pořád něčím neslýchaným. Tak tomu bylo před půlstoletím či stoletím i v Británii, což dalo ostrovanům lorda Petra Wimseyho, Hercula Poirota a samozřejmě Sherlocka Holmese. Dnešní Britové se však nad mrtvolou v kaluži krve ani nepozastaví, protože podobné výjevy tam jsou na denním pořádku.

Taková úvaha se před nějakými osmi lety objevila v konzervativním britském listu The Sunday Telegraph. Jejím autorem (jenž za článek zhruba poloviční délky, než je tento text, dostal svoji obvyklou týdenní sazbu pěti tisíc liber) byl Boris Johnson, dnes dosluhující ministerský předseda a tehdy londýnský starosta.

V Londýně to šlo

S odstupem je zjevné, že Johnson přecenil schopnost svých krajanů nenechat se šokovat nepravostí. Dokud byl starostou, proslul tím, že toho mnoho nedělal a také mnoho nezkazil; obklopil se tehdy lidmi, kteří se vyznali v tom, jak spravovat město, a podle toho také jednali. Všichni byli spokojení: Johnson měl svoji mediální pozornost, houpal se na drátech coby propagátor olympijských her, dával legrační rozhovory do televize a vůbec si připravoval pozici pro útok na vedení Konzervativní strany – a Londýn mezitím fungoval, nebo alespoň nefungoval o nic hůře než jindy.

Pak se to všechno nějak zamotalo. Ministerský předseda David Cameron stál v čele netradičního jevu, koaličního kabinetu. On sám ani jeho vláda nebyli nijak populární – a není divu, když se téměř jako jediní z civilizovaného světa rozhodli dostat z finanční krize způsobené přílišným utrácením šetřením namísto dalšího přílišného utrácení. Když pak v roce 2015 došlo na volby, dopadli ovšem Cameronovi toryové nečekaně dobře, dokonce tak, že mohli vládnout sami.