Konec velké myšlenky
Dnes je Turecko velké, Řecko malé a Smyrna se jmenuje Izmir. Stačí se podívat do historie a je hned jasné, proč se Řekové s Turky mají tak „rádi“
Když velmoci donutily Turky právě před 100 lety podepsat v Sevres mírovou smlouvu, Mustafa Kemal zuřil. „Ještě poznají, že jsme stejně dobří jako oni, a budou muset s námi jednat jako rovný s rovným. My nikdy hlavu neskloníme a budeme bojovat třeba do posledního muže, až jim tu jejich civilizaci omlátíme o hlavu,“ pronesl muž, který si později nechal říkat Atatürk neboli Otec Turků. Jím ovládané – v Ankaře sídlící – Velké národní shromáždění smlouvu promptně odmítlo a členy cařihradské turecké vlády prohlásilo za vlastizrádce.
Vlastně se takové reakci není co divit. Podpis sevreské smlouvy (šlo o jednu z mírových smluv s poraženými státy první světové války) byl pro Turky naprostou katastrofou. Z celé někdejší osmanské říše jim zbyla ani ne třetina, rázem přišli o všechny arabské i evropské provincie, Cařihrad i úžiny spadly pod mezinárodní kuratelu, Řekové si měli ukrojit Smyrnu s širokým zázemím, na východě se rodila Velká Arménie (o rozloze dvou Českých republik), a to se ještě uvažovalo o autonomním Kurdistánu.
Pro Řeky byla naopak smlouva dávno splněným snem, jenže to nakonec celé dopadlo jinak; přesně v duchu výroku bývalého francouzského prezidenta Raymonda Poincarého, který smlouvu ze Sevres označil za „snadno rozbitný porcelán“. Turecko je dnes velké, Řecko malé, Smyrna se jmenuje Izmir a Evropané se létají „plážovat“ na turecké a nikoli řecké maloasijské pobřeží.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
