Vybrané články
z týdeníku The Economist

Konec iluzí

Arabsko-izraelský konflikt se stává minulostí. Osud Palestinců to ale nijak neřeší.

Konec iluzí
ilustrační foto | Shutterstock.com

Sedm desetiletí oficiálního ostrakismu ukončilo pár tahů perem. Bahrajn a Spojené arabské emiráty navázaly 15. září při slavnostním aktu ve Washingtonu jako první země Perského zálivu oficiální vztahy s Izraelem. Dokumentů k podpisu měly jen pár: stále je zapotřebí vyřešit podrobnosti o leteckém spojení, obchodu a výměně velvyslanců. Přesto Izrael během jediného odpoledne zdvojnásobil počet arabských států, s nimiž má oficiální vazby. S minimálně pěti dalšími arabskými zeměmi od Ománu po Maroko jej pojí vztahy neformální.

Bibi na výletě

Jedná se o velký úspěch Donalda Trumpa, jehož pokusy o vysokou diplomacii končívají obvykle spíše ve slepé uličce. Izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi se tím potvrdilo dlouhodobé přesvědčení, že k tomu, aby se jeho země těšila lepším regionálním vazbám, není nezbytně nutné uzavřít mír s Palestinci. (Navíc to pro něj byla vítaná záminka, aby odjel z Izraele, kde nabírá na síle řádění covidu-19 a veřejnost zuří kvůli nově vyhlášené třítýdenní karanténě, jež vychází na nejvýznamnější židovské svátky.)

O míru se mluvilo, jako kdyby se konečně přiblížil konec dlouhé a kruté války. „Desítky let je písek samá krev,“ prohlásil Trump. „Nic jiného nedělají, jen bojují a zabíjejí lidi.“ Nutno říct, že Izrael nikdy s Bahrajnem ani se SAE nebojoval; obě země se navíc staly suverénními státy více než dvacet let po vzniku Izraele. A už dlouhé roky byly tichými partnery Izrale; dohromady je svedly společné obavy z Íránu.

 

Emiráty se rozhodly partnerství zveřejnit jako první, rozhodnutí Bahrajnu udělat totéž je nicméně zajímavější. SAE si nemusejí lámat hlavu s tím, jaký bude mít normalizace vztahů ohlas. Jsou dost silné na to, aby smetly kritiku zemí, jako je Írán nebo Turecko (jež samo Izrael uznalo už v roce 1949), ze stolu. Na domácí půdě pro odpor moc místa nezbývá. Jeden z prominentních emirátských akademiků známý kritickým postojem k Izraeli, zveřejnil minulý měsíc poté, co SAE oznámily své rozhodnutí, na Twitteru plačící emoji. Později ovšem hlasitě vyjádřil podporu vedení své země.  

Bahrajn naproti tomu má zkušenosti s protesty. Šíitská většina si už dlouho stěžuje na diskriminaci ze strany sunnitské královské rodiny. Nepokoje vyvrcholily v roce 2011 během protestů inspirovaných arabským jarem, jež byly potlačeny s pomocí jednotek z dalších zemí Perského zálivu. Odpůrci normalizace vztahů s Izraelem mají v Bahrajnu větší prostor k vyjádření, ačkoliv nejhlasitější kritikové riskují vězení. Několik dní před washingtonským podpisem přetékaly tamní sociální sítě projevy nesouhlasu.

Bedliví saúdští pozorovatelé

Všechny reakce bedlivě sleduje Saúdská Arábie. Bahrajn spoléhá na politickou a ekonomickou podporu svého většího souseda. Tak důležité rozhodnutí by bez požehnání saúdského království neudělal. Celé to může posloužit jako testovací jízda. Trump naznačil, že Saúdská Arábie bude další na řadě. Korunní princ Muhammad bin Salmán to může vnímat jako způsob, jak si ve Washingtonu vylepšit reputaci, kterou značně pošpinila válka v Jemenu a vražda novináře Džamála Chášukdžího. Prozatím však na trůnu stále ještě sedí král Salmán, který se drží staré arabské ortodoxie, jež nabízela Izraeli plné vztahy jen výměnou za stažení z palestinského území.

Bahrajnu a SAE stačilo podstatně méně. SAE se dočkaly slibu, že Izrael odloží plány na anexi částí okupovaného Západního břehu. Podle nich tím získali podstatně větší páku při realizaci dvoustátního řešení. „Politikou prázdného křesla si Palestinci nijak nepomohli a rozhodně si tím nepomohli Arabové,“ řekl ministr zahraničních věcí SAE Anwar Karkáš.

Historie nicméně naznačuje, že takové páky bývají často k ničemu. Egypt s Jordánskem podepsaly s Izraelem dohody před desítkami let a Palestince tím ke státní suverenitě nepřiblížily ani o píď. Dohody, které Izrael podepsal s Bahrajnem a SAE, dokonce s dvoustátním řešením ani nesouvisejí, hovoří se v nich jen vágně o „spravedlivém“ řešení.

Co si opravdu myslí?

Autokraté sjíždějící se na potlach Ligy arabských států stále ještě pronášejí chvalozpěvy na „palestinskou věc“. Ve skutečném světě však arabsko-izraelský konflikt už dávno vychladl. Od posledního ostrého střetu arabské armády s Izraelem uplynulo už téměř čtyřicet let. Těžko říct, co si o tom arabská veřejnost opravdu myslí, vzhledem k tomu, že diktátoři neriskují důvěryhodné volby. Většina Arabů bez všech pochybností dál soucítí s Palestinci. Postupně však dochází k umírňování názorů. Řadu arabských států sužují politické a ekonomické krize a jejich situaci ještě víc zhoršuje mocenské soupeření Íránu, Turecka a států Perského zálivu. Palestinská věc už dávno nevzbuzuje takové emoce jako dřív.

Trump se domnívá, že se brzy dočkáme dalších významných diplomatických zpráv. „Velice rychle se připojí pět až šest zemí,“ avizoval. Částečně jde nejspíš o obvyklé trumpovské přehánění, nicméně některé skutečně budou následovat a Palestinci budou ve svém boji čím dál izolovanější. Ztráta arabské podpory je však nepřiměje, aby se vzdali svých požadavků. Odstraňte fasádu arabsko-izraelského konfliktu a problém zůstane i dál tím, čím byl a čím je: teritoriálním sporem mezi dvěma národy, který mou vyřešit jen oni sami.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.