Komu slouží kšeftaři s diplomatickým pasem

Záleží na tom, co čtete. Pro historika znamená slovo Melchisedech prostě jeruzalémského krále z doby téměř před čtyřmi tisíci lety. Pozorný čtenář Starého zákona jej zná jako chlapíka, který vybírá od Abrama (později Abraháma) desátek. Pro judaistu to může být postava totožná s Noemovým synem Šémem. Kdo však čte mezinárodní soudničky, ví, že Melchisedechovo dominium je země s bohatě rozvětveným finančnictvím, bankami a pojišťovnami a s mnoha podnikatelsky orientovanými honorárními konzuláty od USA po Singapur.

Vymyšlené dominium

Jediná smůla Melchisedechova dominia je, že je zcela smyšlené; podfuk se vším všudy, od začátku do konce. Jakési uživatelské rozhraní mezi jeho fiktivní národní identitou a skutečnými penězi, jež do něho proudily (šlo o ně jako obvykle až v první řadě), přitom tvořily právě jeho „honorární konzuláty“.

Počátky onoho příběhu sahají do poloviny devadesátých let, kdy s nápadem založit neexistující zemi přišli dva (nezávisle na sobě odsouzení za různé finanční podvody) američtí šejdíři, Mark a David Pedleyovi, otec a syn. Peníze tahali z lidí několika způsoby. Prvním typem klientů byli naivkové, kteří investovali do úžasných cenných papírů, aniž by se obtěžovali ověřit si jejich pravost. Druhým typem byli lidé, kteří potřebovali původ svých peněz zakrýt. Za poplatek je prohnali „internetovými bankami“ Melchisedechova dominia, odkud putovaly do existujících daňových rájů. Konečně posledním typem byli lidé, kteří si (po deseti tisících dolarů za kus) kupovali tamní pasy.