Komentář: Volebně-ústavní bomba z Brna

Sedm měsíců před vyhlášeným termínem voleb do Poslanecké sněmovny zrušil Ústavní soud důležité části volebního zákona. Z velké části tak vyhověl ústavní stížnosti skupiny senátorů.

Komentář: Volebně-ústavní bomba z Brna
Pavel Rychetský | Profimedia.cz

Zrušeny jsou takové části zákona, že volby do dolní komory, které je odpovědná česká vláda a která má ve většině zákonodárství navrch, momentálně není možné uskutečnit.

Politická scéna se tak pár měsíců před volbami dostává do obrovského časového a mediálního presu. Situaci ještě komplikuje fakt, že s úpravou volebního zákona musejí souhlasit obě komory českého parlamentu. Výsledná podoba tedy bude nutně kompromisem mezi provládními a opozičními stranami, mezi stranami malými a většími, ale i mezi stranami různé ideologické orientace a různého postavení celostátních i regionálních politiků. 

Politici se tak dostávají do situace, v jaké by byli generálové vycvičených, vyzbrojených, vyhecovaných a v terénu zorientovaných armád, kteří by se v předvečer bitvy museli dohodnout na tom, že se bitva přesouvá na jiné místo, bojovat smějí jen některé jednotky a řadu důležitých zbraní je zakázáno používat.  

Co bylo a nebylo zrušeno?

Nejprve ale k tomu, co Ústavní soud zrušil. Předně matematickou metodu přepočtu hlasů na mandáty, která je u poměrného systému zcela zásadní. Dosavadní tzv. D’Hondtův dělitel, který patří mezi nejužívanější způsoby přepočtu na světě, byl v kombinaci s různě velkými volebními kraji shledán jako příliš disproporční neboli zkreslující rozdělení mandátů směrem k větším politickým stranám. 

Ústavní soudci dále zrušili tzv. aditivní kvorum pro volební koalice. Zatímco samostatně kandidující politická strana musí získat minimálně pět procent hlasů, koalice dvou stran musela dosud získat deset, koalice tří 15 a koalice čtyř a více stran nejméně 20 procent hlasů. Ústavní soud ponechal základní, pětiprocentní hranici, která teď bude platit pro jakoukoli kandidující stranu i koalici.

Dále zrušil způsob, jakým bylo 200 mandátů rozděleno mezi 14 krajů. Při sněmovních volbách totiž dosud nebylo dopředu dáno, kolik který kraj bude zastupovat poslanců. To se odvíjelo od volební účasti. Např. nejmenší Karlovarský kraj se nízkou účastí několikrát připravil o mandát. Naopak velké kraje jako Středočeský nebo Praha díky vyšší volební účasti získávaly větší zastoupení, než by odpovídalo podílu jejich obyvatel. Zároveň Ústavní soud nezrušil tu část zákona, která ze 14 krajů dělá klíčové volební jednotky. Kombinací zrušení rozdělování mandátů a nezrušení samotných krajů nicméně připravil situaci, jež bude vcelku obtížně řešitelná. 

Co dál?

Jasné je to, že už není nutné zasahovat do konstrukce volební klauzule. Ta může zůstat, jak je. Je to vcelku spravedlivé. A v naší situaci i správné, protože česká politická scéna je tak roztříštěná, jako ještě nikdy nebyla. Umělé překážky pro uzavírání volebních koalic v podobě zvyšujícího se kvora tedy šly proti trendu, který je žádoucí. Určitě se ulevilo již uzavřeným opozičním koalicím, které nebudou pod žádným větším tlakem. A zároveň se tím otevírá prostor pro méně problematickou formu předvolební spolupráce např. pro ČSSD a Zelené.

Jedním dechem je ovšem dobré připomenout, že otevření diskuse o jiných částech zákona může nakonec znamenat, že i klauzule projdou jistými proměnami. 

Daleko složitější může být situace kolem dvou dalších otevřených problémů. Tady se otevírá přepestrá škála možných řešení. Je možné ponechat stávající kraje a jen změnit způsob přepočtu hlasů na mandáty tak, aby byl více proporční. Jednou z variant je třeba návrat ke stavu před rokem 2000, kdy se mandáty přidělovaly ve dvou skrutiniích. V prvním byly přidělovány v krajích, ve druhém na celostátní úrovni, která přidělováním mandátů především menším stranám dorovnávala proporcionalitu.

Do hry se ale může dostat i konstrukce jiných volebních obvodů. Určitě zazní návrh, že Česká republika by v takových volbách měla být jediným obvodem. To by nepochybně zajistilo vysokou míru proporcionality, ale také by to přineslo velkou výhodu stranám vůdcovského typu nebo jednodušší orientaci voličů, kteří na kandidátce hledají svého Andreje či Tomia (a nyní je nalézali jen v jednom kraji). Zároveň by jeden celostátní obvod znamenal velký úkrok od dosavadní decentralizační praxe včetně toho, že v rukou celostátních lídrů by se koncentrovala velká pravomoc při sestavování kandidátních listin. Svízel by to byla i pro již uzavřené volební koalice SPOLU a Piráti–STAN, jež mají dohodnutý kompromisní klíč ve všech krajích, který by teď padl pod stůl.

Další variantou je vytvoření umělých volebních krajů. Nabízí se třeba užití tzv. NUTS II, kterých je osm a při kombinaci s vhodnou metodou rozdělování mandátů by zajistily vyšší míru proporcionality. Zde by ovšem vznikl problém s výpočtem, kolik by kterému kraji připadlo mandátů.  

Memento

Jisté je to, že bude muset vzniknout kompromis mezi Poslaneckou sněmovnou a Senátem. To je i není dobrá zpráva. Můžeme to vnímat pozitivně, protože v obou komorách mají navrch jiné typy stran z hlediska ideologie, příslušnosti k vládě či opozici, velikosti, regionálního zakotvení apod. Na druhou stranu stávající, tedy jistě špatná, a dle rozhodnutí Ústavního soudu dokonce ústavě odporující, podoba volebního systému vznikla jako všeobjímající kompromis po minulém zásahu strážce ústavnosti!

Pomineme-li hrozbu, že se volby budou muset odložit, protože se obě komory neshodnou, jež je spíše akademickou než reálnou hrozbou, zůstává jiné velké riziko. Riziko, že s diskusemi o nutném řešení nastalé situace budou otevřeny i jiné Pandořiny skříňky volebního zákona. A to si ani nechtějme představovat, co by se ještě mohlo stát…

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní